BOHUMILA SARNOVÁ

Starý, dobrý Eurípidés a jeho drama. Drama napsané 431 let před naším letopočtem. Námět, který se hodí k uvedení na divadelní prkna a k oprášení kdykoliv, v kterémkoliv století, ať už před Kristem, nebo po něm. Tedy i v tom našem „báječném“ 21. století. I pro naši dobu je tento námět jako stvořený. Jen by byl příběh, s ohledem na náš současný svět, oproštěn od nánosu přílišného poetična, velkých gest a hrdinských činů.

Ale jak tak nad tím přemýšlím, ani ten fakt není vyloučen. Vždyť honba za mamonem, majetkem a všemi výdobytky moderní doby jen a jen stoupá, vzrůstá a kvete. Nejedná se o pouhé zlaté rouno, ale o mnohem objemnější zisky a prebendy.

A kam se dostává vlastní podstata lásky, vztahy nejvzácnější, nevypočitatelné a ryzí? Kam se propadají, mizejí a proč chudnou? Nepůsobí snad vášeň a láska chudě vedle daleko zištnějších cílů? Není kousek z Médei v každé ženě? Přestože, a díky za to, že nekončí příběhy dnešních současných Médeií až tak krutě tragicky.

Snad právě proto se čas od času najde divadelní scéna, která toto drama vynese na světlo boží. Ovšem zůstává otázkou, jak s tématem ta která scéna naloží. Byly doby, kdy byl především ctěn sám autor, a tudíž se divák setkal s provedením dramatu in natura. Bylo k tomu využito veškerých prostředků, které vykreslily představu starých antických bájí a krajin. Scéna se neobešla bez mohutných antických sloupů, náznaků hučícího moře. Kostýmy skýtaly možnost obléci si bělostné řízy s typickými řeckými vzory, zlacené čelenky, nezbytné opánky, dobové účesy, včetně veškerých rekvizit v duchu dávných časů.

Ale doba pokročila a divadelní dramaturgové a umělečtí tvůrci se směle pustili do moderních úprav dramat. Ve zkratce, někdy až přílišné, osekali příběh, dali mu novodobý kabát, postavy dramatu situovali do prostředí velmi se lišícího od dávného antického, byť jen v náznaku. Protagonisty oděli do riflí a rozedraných triček, mluvu nechali plynout až frivolně, důraz kladli především na pohybovou stránku a notnou halasnost.

Problém ale spočívá vždy v jedné věci a to zcela zásadní. Ve jménech osob dramatu, které jim vtiskl sám dávný autor. Ty se jaksi příčí novému pojetí, ale nedají se vyměnit.

Střet starého s novodobým. Jména postav dramatu evokují i představu o jejich podobách i době. Ale i přes to se novodobí tvůrci přenesli, prostě si toho nevšímali a divák se s tím faktem musí popasovat.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou při sledování Médei uvedené v Horáckém divadle v Jihlavě na jaře tohoto roku. Usedám do křesla v hledišti a prohlížím si otevřenou scénu. Lešenářské trubky, na nich velká plocha, spíš terasa, pod ní náznak stěny s okny a dveřmi, na scéně dlouhý stůl na kolečkách. U portálu zaparkovaný dětský kočárek staršího typu. Nemohla jsem se ubránit dojmu, že podobné kulisy či jejich části jsem v této divadelní sezóně již viděla v jiných inscenacích.

Hned v úvodu jsem uvedena ve zmatek. Scéna se plní herci, v každém koutě jeviště se něco děje, včetně plochy ve výšce. Do toho zní chór všech hlasů, domnívám se, že i hudby, a deklamace jednotlivců. Něco je řečeno v češtině, něco v řečtině, čemuž vlastně nerozumím, ale chápu. Režisérka pojala záměr vyvolat úpěnlivou naléhavost řečeného. Do toho všeho neustálý pohyb herců po scéně.

Marná sláva, nestačím pochytit význam textu, vše mi zaniká v chaosu hlasů a pohybů. Postava na terase přitom předvádí snad záchvat padoucnice a je oblečena tak, že v prvou chvíli dělá dojem, že je oděna do skotského kiltu, i když se jedná o křehkou dívku.

Tento, pro mne zmatek, trvá k nepřečkání dlouho. Až když vše vyústí v klasické herecké projevy, začínám se orientovat a konečně sleduji plynule děj.

Také v tomto pojetí dramatu se režisérka Věra Herajtová přiklonila k soudobému vyjádření, to znamená k ryze civilnímu. Nic nového pod sluncem. Už jsem na této scéně viděla několikrát tyto novodobé úpravy. Naposledy Shakespearova Romea a Julii. Představení hodně odlišné od původního pojetí, ale srozumitelné a čitelné.

Médeia, realizace hry, mne trochu rozladila. Hned úvodem ale musím vyzdvihnout představitelku titulní role Lenku Schreiberovou. Její Médeia byla živočišná, ženská, vášnivá, plná lásky i zloby, touhy i nenávisti, bolesti i naděje. Postavě odpovídal dobře zvolený střízlivý kostým, jednoduché šedé šaty. Herečka potvrdila ztvárněním této role, že patří ke stěžejní opoře divadelního souboru Horáckého divadla v Jihlavě. Kostýmy ostatních představitelů byly, jak se lidově říká, „každý pes, jiná ves“. Od pestrých letních šatů Emméléie, po usedlou úzkou dlouhou sukni s velkým rozparkem Agamény, po již zmíněnou skoro skotskou suknici a pod ní svůdné bílé podvazky a punčochy Glauké, bílou bundičku Iásónovu s červenými květy, až po obyčejné civilní pánské šaty Kreóna, vladaře v Korintu. Takový nesourodý pel mel.

Teprve doma, v klidu, po představení, tak, jak to dělám vždy, beru do rukou divadelní program Médei a jeho pročítáním si opět oživuji a vychutnávám prožitek z představení. Jsem vždy zvědavá na slovo režiséra, protagonistů, výtvarníků k uvedené inscenaci. Porovnávám jejich názory s mými postřehy a zjišťuji, jak dalece se ztotožňujeme, či naopak rozcházíme v názorech.

Tentokrát jsem nabyla dojmu, že mne mnohem víc oslovil obsah programu než vlastní představení. Teprve po přečtení vyjádření, uvedených v programu, jsem pochopila, o co se vlastně na jevišti na počátku hrálo, co představoval ten vzniklý chaos a do čeho vyústil. V programu byl uveden úvod do děje, který tak chaoticky a nezachytitelně probíhal na scéně a který předcházel vlastnímu příběhu celého dramatu Médei. Ale to vůbec není dobře pro diváka, potažmo pro takového diváka, který vidí třeba toto antické drama poprvé v životě a mnohý možná nezná ani staré řecké báje a pověsti.

Když si zhlédnuté drama chci nějak zařadit, najít ucelený tvar, marně se o to pokouším. Vidím drama rozbité do několika divadelních útvarů. Jako bych k sobě položila avantgardní divadlo malých forem, divadlo silného expresivního pojetí většiny současných tvůrců a v závěru typicky klasické divadlo z období padesátých – šedesátých let. V první třetině – velké proklamování, ve druhé silně expresivní projev, ve třetí a závěrečné klasické a hodně realistické vyústění dramatu.

Hlavou mi okamžitě probíhá vzpomínka na moje studentská léta v Turnově, na studentské divadélko Kompas, na režiséra Ladislava Rybišara (pozdějšího významného rozhlasového režiséra) na léta 1960–1966, na jeho podněty a vedení právě při uvádění divadelních zkratek antických tragédií. Proklamace herců, statické pojetí, výrazná výslovnost, na tom všem důrazně trval.

Ano, nic nového pod sluncem, ani dnes. Bylo to krásné, ale není to dnes vlastně návrat k těmto praktikám, v domnění, že jde o něco převratného? Opět nabývám dojmu, že platí to staré a dobré, že méně znamená někdy více.

Celého hereckého souboru v Jihlavě si velmi vážím. Jsou tu umělci, kteří odvedli za dobu svého působení v oblasti obrovský kus práce, ztvárnili výborně řady rolí. Ale někdy se prostě stane, že jejich vynaložené úsilí naplnit představu režiséra se nesetká s patřičným ohlasem. Že účel nesvětí prostředky, že jejich výkony nebyly adekvátní záměrům režie. Abych upřesnila: herci byli výborní, ale režie se na nich dopustila, podle mého mínění, trochu divadelního násilnictví. Nějak si to prostě a jednoduše všechno k sobě nesedlo.

Při odchodu, u šaten, diváci diskutovali: ano i ne, líbilo i nelíbilo. Proto jsem si položila tuto otázku také. Proč tomu tak tentokrát bylo. Ale starý dobrý Eurípidés nám zanechal k přemýšlení otázky daleko závažnější. Na mnohé z nich si nedokážeme odpovědět ani dnes.

Z jarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ