FRANTIŠEK UHER

Dobré knihy mají křídla. V pravé chvíli je rozevřou jako ptáci… To napsal Vladimír Brandejs v době, kdy nemohl tušit – ostatně jako my všichni – že se dobré knihy stanou vzácností. Dobré v tom smyslu slova, že nic nepředstírají, nezastírají, nenamlouvají, nepomlouvají, nepředstírají nadčasovost, hovoří k současnosti a hovoří pravdivě, dávají najevo znepokojení, obavy, pohoršení nad malostí „velkých,“ kteří by se rádi stali ještě většími, ačkoli snad ani nevrhají stín a s prospěchářským zaujetím hájí bortící se chatrné tvrze. Použijme ještě jeden citát, podstatně letitější, vzpomeňme Antonína Sovy: Ne, u nás nejsou dobří politici, ba nikdo neví, odkud vítr duje.

Jenom zdánlivě neexistuje spojitost mezi dávným postesknutím básníka a současností. S těmi politiky to patrně trefil. On se dneska zajisté nějaký ten dobrý politik najde, o to nic, jen mu dopřát dostatek úrodného prostoru. A s tím větrem Sova také tak docela pravdu nemá. Dobře víme, odkud vítr věje, a je potěšitelné, že se stále důrazněji ozývají i básníci, kteří to vědí taktéž. Někteří ještě opatrně, rozpačitě a náznakově, další decentně, přibývá však těch, kteří oslovují čtenáře prvoplánově, míří přímo do černého středu prohnilého terče. Poukazují na nešvary, nemorálnost, pokrytectví, na nezasloužené svatozáře, v jejichž falešném odlesku si libují farizejové, pohybující se již na hranici zenitu. Okázalé fráze zplaněly, staly se spíš terčem kyselých úsměvů, posměchu a anekdot. Jakápak láska, když miliony občanů žijí na hranici chudoby! Jakápak demokracie, když mnohá práva máme pouze na papíru, volá půl milionu nezaměstnaných. A spravedlnost, pokud jaká, stále chřadne a slzí. Vezměme příklad, chudokrevnou legislativu, dávající neúměrně velké pravomoci radnicím měst, vytvářející ideální podhoubí pro klientelismus a korupci. Na nepevných základech se tato země nemůže stát pokojným přístřeším pro všechny! Nebo jinak: Jaká světovost pod knutou globalizace, kterou jsme situováni do trapné role poslušných přisluhovačů! Proti zákonům logiky, proti společenským potřebám, proti morálce, proti základům slušnosti.

O tom všem hovoří někteří současní básníci, kteří se ovšem v dohledné době sotva dočkají oficiálního uznání. Postupně však získávají respekt, vážnost a oblibu čtenářů. Jejich hlas není vychvalován, je však stále zřetelněji slyšet. To je nepochybně důležitější. Literatura se v jejich podání skutečně stává svědomím národa. Přes rozdílnou osobitost tvorby procházejí rozbouřenou řeku stejným brodem, jejich přáním a posláním je postavit nový most. Nový most pro všechny, nikoli pouze pro ty, kteří se navzájem vydávají za elitu.

Jedním z perspektivních básníků je zcela bezprostřední Jakub Fišer, jehož sbírka OBŽALOBA LŮZOKRACIE (Agentura KRIGL, 2014, ilustrace Bedřich Kocman, 184 str.) je expresivním svědectvím obecného znepokojení, obhajobou lidskosti se všemi stěžejními aspekty a zároveň otevřenou, hluboce pravdivou, upřímnou a odvážnou obžalobou poměrů a manipulace, které jsme permanentně vystaveni dezorientujícími, neúplnými, zkreslenými či záměrně zcela nepravdivými informacemi. Manipulace, která nás nenápadně degraduje na stádo tupě kráčející za zvukem tuzemských i zahraničních falešných fléten. Fišer to komentuje úsporným veršem: vždyť nejsem jen psíkem na obojku – rozumějme: bankovních kont a konšelských úradků. Stejně precizně definuje postavení řadového občana slovy předstíraný kolorit / neomezené svobody / sardinek v plechovce. A kolik prosté a nepopiratelné, až se chce použít termínu „svaté“ pravdy, vězí ve verších církevní prostituce / kupčíci z chrámů / bachratí hladem / po majetku.

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že – jak je poměrně běžné – Fišerova sbírka nedojde širší recenzentské odezvy. Cenzuru sice nemáme, ale absolutní mlčení o kvalitních knihách je horší, proti němu není obrany. Částečně je pochopitelné, uchylují se k němu potrefené husy, ale kam se poděla serióznost a objektivita? Snad by se dalo nad některými pasážemi Fišerovy sbírky polemizovat, však kdo jsme bez chyby, ale dominantní báseň Co všechno budeme muset naučit své děti, v níž jsou koncentrovány a precizně definovány snad veškeré negativní jevy současnosti, patří k tomu nejlepšímu, co českou poezii posledních let šlechtí. Je to až bolestně truchlivá vize, z níž tryská ledový chlad. Slušelo by se citovat celou báseň, ale spokojme se s úryvkem: aby nemyslely na druhé / aby kradly tak že na to nelze přijít / aby bránily naše národní zájmy / například rozkrádáním evropských dotací.

V kompletní podobě je celá Fišerova sbírka nepřehlédnutelným varovným světlem, majákem na útesu, a vůbec není příjemné pomyšlení, že možná bude zářit ještě hodně dlouho.