STANISLAVA KUČEROVÁ
Bylo to v květnu 1942, ale pan říšský protektor R. Heydrich se dosud těšil dobrému zdraví. Do jeho úřadu a na krajské velitelství Gestapa v Hradci Králové došly tehdy současně anonymní dopisy, provokativní a zlověstné. Jejich autor se stylizoval do role odpůrce nacistického režimu a jakoby jménem žáků hradeckého gymnázia vyjadřoval urážlivým způsobem nesouhlas s nacismem, tupil jeho představitele a s předstíraným souhlasem citoval protinacistické výroky několika členů učitelského sboru, které jmenoval jako uznávané autority.
Bylo jasné, že pisatel anonymů očekává tvrdou odvetu a zničující postih uvedené školy a jejího učitelského sboru. Nemýlil se. Ředitel školy obdržel z úřadu říšského protektora písemný projev vrcholné nespokojenosti s duchem školní výchovy a jmenovaní učitelé obsílku k výslechu na Gestapu. Mezi všemi, kdo věděli o aféře, zavládl ochromující strach.
Jako první na řadě vyslýchaných na Gestapu byl zeměpisec. Vyšetřovatelé mu citovali jeho údajné výroky o tom, že mapy států, které byly připojeny k Velkoněmecké říši, nemají žáci nosit do školy, ale nemají je ani ničit. Mají je z atlasu vyjmout a mají si je doma schovat. V tom bylo spatřováno vážné provinění, svědectví o tom, že učitel nevěří v konečné vítězství Říše. Druhý výrok se vztahoval k uzavření vysokých škol, které bylo nařízeno už v roce 1939 jako odveta a součást násilného potlačení studentského odporu proti okupaci, jak se projevil 17. listopadu. Když ta neslýchaná událost vešla tehdy ve známost, pronesl zřejmě rozrušený učitel k žákům ve třídě slova povzbuzení a naděje: „Zima pomine, přijde jaro a studenti se slétnou k vysokým školám jako včelky k úlům. I vy budete mezi nimi.“ Učitel byl nyní, vlastně již po létech, vyslýchán mnoho hodin. Hájil se, jak mohl, poukazoval zejména na záludnost, s jakou anonymní pisatel vyrobil text s úmyslem postavit školu do špatného světla, ji i učitele poškodit. Posléze byl provinilec propuštěn s podmínečným verdiktem. Buďto pachatele anonymů najde a usvědčí ho z podvrhu, nebo školu stihne zasloužený trest. Bude zavřena a učitelé zatčeni.
Našemu zeměpisci tehdy pomohl inspektor české policie. Vedl ho k tomu, aby si vzpomněl, kdy napadené výroky mohl pronést, kdo byl tehdy ve třídě, kdo si je mohl zapsat a posléze použít, když se mu to hodilo. Objevili tehdy v třídním seznamu jednoho neúspěšného žáka, který se mohl za studijní nezdary učitelům mstít. Byl ze smíšeného manželství, přijal německou státní příslušnost a přešel na Oberschule. Našla se i ukázka jeho rukopisu, shodná s rukopisem anonymních udání a pachatel tak byl odhalen i usvědčen. Tak byla škola zachráněna a další učitelé už vyslýcháni nebyli.
Událost má ovšem ještě dohru. Po skončení druhé světové války r. 1945, kdy se začalo mluvit o Postupimské dohodě a o odsunu Němců, se dříve usvědčený anonymní udavač dostavil na revoluční správu svého bydliště a bezostyšně žádal osvědčení o národní a státní spolehlivosti, aby znovu získal československou státní příslušnost. Tu ztratil, když na počátku protektorátního režimu přijala jeho rodina privilegovanou státní příslušnost německou a on přešel na Oberschule.
Jeho opovážlivé žádosti nebylo vyhověno, zbaběle zrádné chování, kterým ohrozil životy nevinných lidí, nebylo zapomenuto.
Z dobového tisku víme, že takových pokusů o návrat ztraceného českého státního občanství
bylo od r. 1945 nemálo, nejčastěji ze zištných, ponejvíce restitučních důvodů. Je smutné, že se občas našli veřejní činitelé na české straně, kteří takovým protiprávním pokusům byli nápomocni, také ze zištných důvodů.