MILAN DUBSKÝ

Píšeme si

Každá věc, každý subjekt, každý děj, reálný předmět i myšlenka mají své protipóly a podléhají změnám podle úhlů pohledu na ně, úrovní vzdělání a chápání světa.

V matematice jsou to, ale nejen v ní, plus – minus, ve spektru barev černá – bílá, při oběhu Země kolem Slunce noc – den, v životě radost – smutek, bohatství – nouze, oheň – voda, láska – nenávist, život – smrt. Dalo by se pokračovat dalšími příklady.

Zastavuji se nyní u proměn plotů, zábran a překážek, jak se také měnily a mění v průběhu času i svým posláním. V roce 1989 při početném exilu občanů tehdejší NDR přes Československou socialistickou republiku do Maďarska se dosud nepropustná hranice Maďarska s Rakouskem proměnila v propustnou. Přejít z Rakouska do Německé spolkové republiky již nebyl pro tyto emigranty žádný problém. Tehdy Maďarsko uvolnilo hraniční překážky do Rakouska a východní Němci se dostali do Německé spolkové republiky bez nebezpečí, že po nich budou střílet jejich soukmenovci, jak se to dělo častokrát při útěcích přes berlínskou zeď.

Sled dějinných změn. Na začátku volný průchod. Pak překážky. Zprvu ostnatý drát a ozbrojené hlídky, pak zeď po celé hranici mezi východním a západním Berlínem a ostré střelby. Po zbourání zdi opět volný průchod a sjednocení Německa. Ale náš společný svět je plný změn. Již se opět staví překážky, zdi, formují se policejní a vojenské patroly, aby přechod z jednoho státu do sousedního byl některým lidem znemožněn. Příkladů je dost. Betonová zeď mezi Izraelem a palestinským území, kde přes hranici přecházeli kromě legálních obyvatel také nepřátelé Izraele. Maďarsko, čtyřmetrové vysoké ploty proti nelegálnímu průsaku imigrantů a uprchlíků z afrických, asijských zemí a z oblastí Blízkého východu přes srbskou hranici. V Evropské unii opět hlídán schengenský prostor policejně i vojensky.

Masu utečenců, emigrantů a uprchlíků tvoří statisíce mužů, žen, matek i dětí. Brzy dosáhne milionu a na něm se nezastaví. Je to jako v historii již jednou „stěhování národů“. Zde však nejde pouze o národy, protože těch národností je tam povícero. Jde o složitý globální problém. Navíc je provázán s dalšími globálními problémy. Příčin je celá řada. Např. přelidněnost v některých zemích a státech světa. Tou hlavní je nerovnoměrné rozdělení bohatství a přírodních zdrojů ve světě. Chybná politika světových velmocí. Problém je nutno řešit v zemích, odkud tito lidé odcházejí a prchají. Tam musí být nalezeno řešení. Takhle se problémy jenom vyváží za hranice zemí, kde vznikají. Tito lidé do Evropy a vůbec do jiného civilizačního prostředí nepatří. To není islamofobie. Jejich kultura a kultury evropské i z dalších civilizačních okruhů, náboženství, ideologie, státní struktury se vyvíjely stovky let zcela odlišně. Každá v jiných specificky rozdílných podmínkách. Proto nelze jejich zřízení, politickou, právní a celkovou strukturu, životní a společenský proces někam jinam přesadit. To je kladení min na místa, kde je dosud klid. Doufat v jiná řešení je hluboký omyl a zadělávání na řadu zlomových globálních problémů v budoucnu.

Řeči o solidaritě, charitativní pomoci, tábory pro utíkající zoufalce, snažící se dostat do Evropy jsou málo platné. Stojí to hodně peněz. A z těch peněz, které mají pomoci potřebným lidem, dojde jenom malá část. Větší část spolknou zlodějny všeho druhu oděné do dobročinných akcí všech možných zprostředkovatelů, skončí u různých mafií, zločinných a lichvářských přepravců přes moře, zkorumpovaného státního aparátu zemí, jichž se to týká. Je to opět spletenec vícero problémů, které potřebují komplexní a zásadní řešení.

Debaty a diskuse rozdělují veřejnost a občany ve všech státech na ty dobré, kteří chtějí pomoci a přijmout je, na úkor samotných daňových poplatníků, a na ty zlé bez soucitu, kteří říkají ne. Politikové jsou nerozhodní, protože hledí na problém očima voleb, aby neztratili hlasy voličů. Většina z nich chce přežít a figurovat ještě v dalším volebním období. Řídí se rčením – po nás potopa.

Rada bezpečnosti OSN, Valné shromáždění, Evropská unie, všechny světové pakty a mezinárodní organizace, tahouni světového hospodářství a pokroku nechť dokážou opodstatněnost své existence. Ne řečmi na zasedáních, ne prohlášeními a rezolucemi, ale realistickými, ale hlavně okamžitými opatřeními, jež povedou v zemích, odkud lidé prchají, k zastavení tohoto „stěhování národů“. Jinak by měli uvažovat o svých demisích.