MILAN DUŠEK
Pardubická spisovatelka Iva Tajovská literárně debutovala souborem Jepičí hvězdy (Eroika 2006). Podle povídky Archiv natočila Česká televize stejnojmenný film. Následoval román Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010) a novela Odkladiště náručí (2013). Všechno v nakladatelství Eroika.
Autorka nepochybně čerpá ze svých zkušeností z působení v sociální sféře.
V letošním roce přichází nakladatelství s novelou PODLAHA Z TRÁVY, STROP Z HVĚZD.Osobně si myslím, že jde o název jako ušitý na míru, který nám spolu s nápaditou obálkou Zdeňka Šaška napovídá, o čem bude řeč, ještě než začneme číst první stránku knížky. Od chvíle, kdy jsem ji dočetl, chce se mi napsat, že Iva Tajovská uvila ve své novele jakousi kytici z lidských osudů. Její postavy se ocitají na pokraji bezvýchodnosti. Jedni podléhají tlaku okolností, jiní přežívají – pokud nezasáhne smrt – a nalézají cestu, i když je v jejich podání i nadále ostře trnitá.
Z postav, které se v novele objevují a víceméně jí dominují, je třeba jmenovat zvláště Petra Bakla, který už v první kapitole je vyhozen z bytu manželkou Jolanou, tchánem a tchyní, triem, které ho už dlouho psychicky terorizuje. Vlastně byl trpěn pouze proto, že ho obírali o peníze z invalidního důchodu, které nastrkají do hracího automatu s vidinou výhry. Už jako bezdomovec nás Petr provází až do samého konce příběhu, který je bezpochyby jen tou pověstnou špičkou ledovce. Dalo by se říci, že při vší smůle, která se na Petra hrnula, ho potkalo štěstí v podobě staršího bezdomovce Antonína Jiránka, který Petra vezme do svého přístřešku v remízku nedaleko nádraží, ale z pozvání „na ohřátí“ se stane společné bydlení. Spolu jezdí s Jiránkovou kárkou po městě a vybírají kontejnery. Petr má sen hrát na kytaru a skládat písničky, Antonín jeho sen podporuje. V zimě bohužel Antonín prochladne a Petr ho musí odvézt na kárce na pohotovost nemocnice, kde lékaři konstatují zápal plic. Nedaří se jim srazit vysokou teplotu, antibiotika nezabírají. Od chvíle, kdy se Petr dozví, že Jiránek skonal, jako by ho i ta trocha štěstí opustila…
Další pozoruhodnou aktérkou příběhu je Vlasta Veselá, před lety úspěšná učitelka s titulem magistry, stále více zahleděná do minulosti. Její komunikace s okolím se postupně zhoršuje, většina ji považuje za divnou, a to je až moc kulantně vyjádřeno. Její dcera má vysokoškolské vzdělání a je dokonce vědeckou pracovnicí, ale pro matku nemá čas a pochopení už vůbec ne. Díky přátelství s Petrem, který Vlastu bere jako sobě rovnou, cítí příliv činorodosti. Její zpěv pod sprchou přeruší bušení na dveře. Spolu s nadávkami souseda vyslechne, že jeho byt znovu vytopila. Dcera, která je majitelkou bytu, je hluchá k jejím prosbám, donutí ji odejít do azylového domu. Jen tolik k ději.
Po všech těch drsných peripetiích, které drásají nervy, si čtenář zřejmě oddechne a dokonce se může mylně domnívat, že příběh spěje k sladkému happyendu, ale jde pouze o jakési uklidnění situace.
Iva Tajovská bezesporu umí navodit atmosféru, dokonce mě napadá, že o svých lidičkách ví více, než oni věděli sami o sobě. Zkušeně a realisticky nám přibližuje prostředí, dává poznat charaktery lidí, kteří se v něm pohybují. Nesnaží se opentlovat příběh okrasami, které by ho zjemnily, aby se stal stravitelnějším. Píše tak, abychom pochopili a uvědomili si, že něco takového je nepřijatelné. Slovo za slovem, větu za větou se poddáváme toku jejího líčení, jak mnozí mezi námi žijí, a je nám krušno, když si uvědomíme, že mohou existovat takové nelidské podmínky v našem věku a v zemi, kde se všemožně skloňuje slovo demokracie. Pro všechny, nebo pouze pro ty vyvolené?
Víme, že jsou mezi nimi ti, kteří si zvolili tento způsob života sami, ale proč jen odsuzovat a nepodat pomocnou tuku?