ZDENĚK HRABICA

Občas se mi zdá, že díky českému mediálnímu světu jsme překrmeni stále četnějšími informacemi o předvolebním cirkusu v USA. Aniž hladovíme, jsme denně a dopodrobna syceni životem českých hokejistů za oceánem nebo prožíváme nevídanou show nad filmovými Oskary. A pak občas i leccos dokonale kopírujeme. Vývoj se nedá zastavit, jsme a chceme být přece in, chceme být a jsme světoví, děkujeme v přímém televizním přenosu filmovým, divadelním a jiným akademiím, že nás vybraly a postavily na piedestal a ozdobily naše pomazané hlavy vavříny, skleněnými výtvory, artefakty z uměleckých dílen předních umělců.

O stupeň níže se pak velmi často dozvídáme i o jiných skutečnostech – stále častější jsou před našimi zraky například rvačky v parlamentech, nekrvavé bitky mezi poslanci a jinými politickými deputátníky.

Nezapomenutelná je rvačka v ukrajinském parlamentu, kdy předsedu vlády poslanci odnesli doslova v náručí od řečnického pultu.

Nedávno jsme zase v přímém přenosu prožili, nikoliv poprvé, rvačku v tureckém ústavodárném sboru. Kdovíco se o něm dozvíme zase zítra. Jenom se neděsme, v Morávkově staropražské próze Lidé z trhu z roku 1946 čtu a občas si zanotuji hospodskou písničku: „Pistole na stole! / Kdo je katolík, sedne si na stolík! / Kdo je luterán, sedne si ke dverám! / Kdo je pohan, sedne si k nohám! / A kdo je Turek...“ To podle autora dokončil až rozesmátý číšník: „...ať jde k bábě do okurek.“

A z téměř mizejícího humoru v současných novinách se pak navíc dozvídáme, že když máme na poutích turecký med, leckde turecké hospodářství, když pijeme tureckou kávu, proč bychom brzy nemohli mít mezi sebou i opravdové bezvízové Turky. Nebylo by to podle našich letopisů zdaleka poprvé.

Proč bychom nemohli mít stejně brzy i tureckou rvačku v obou komorách parlamentu – v zemi, která již v širém světě sluje Czechia?