JIŘÍ TUŠL
V učebnicích literatury, stejně jako ve slovnících spisovatelů a jiných podobných příručkách, u jména spisovatelky Boženy Němcové, která svým dílem přispěla k povýšení tehdejší české literární tvorby na evropskou úroveň, je jako datum narození tradičně uváděn 4. únor 1820. V její biografii se pak dočteme, že byla dcerou manželů Terezie a Jana Panklových a dětství i mládí prožila ve východočeských Ratibořicích, kam je ostatně situován děj její nejznámější novely Babička. Je to ale pravda? Tedy její původ (rodiče) a datum narození? Tato otázka, ač se zdá troufalá, je zcela legitimní, protože na ni už dlouhá desetiletí hledají odpověď literární historici, kteří o těchto učebnicových údajích pochybují. V následujících řádcích se pokusíme ve stručnosti shrnout výsledky dosavadního bádání a předložit vám hypotézu, jež tyto údaje jednoznačně vyvrací. No a kde tedy začít? Samozřejmě u „rodičů“ naší velké spisovatelky s téměř tragickým životním osudem.
O údajné matce Boženy Němcové máme poměrně přesné a vyčerpávající informace. Jmenovala se Terezie Novotná (8. 11. 1797, Kladsko – 6. 12. 1863, Zaháň), a v období, které nás zajímá, což je konec 20. let 19. století, žila se svou matkou Magdalénou Novotnou (Babičkou Boženy Němcové) a mladší sestrou Johannou ve Vídni. Vypomáhala v hostinci manželů Hauptmannových, v němž také všechny tři bydlely. Mezi časté návštěvníky hostince patřil i pohledný mladý muž, který se Terezii představil jako Johann Pankl (23. 5.1794, Gainfarn u Vídně – 27. 6. 1850, Zaháň). Měl dobré postavení, neboť byl štolbou hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg a vrchnost si jej pro jeho spolehlivost oblíbila. Terezka se do fešného Vídeňáka zamilovala a začala s ním chodit. Pankl se ovšem při vstupu do služby hraběti zavázal, že zůstane svobodný (což vzhledem k jeho profesi spojené s neustálým cestováním nebylo nic neobvyklého), ale známost s děvčetem z hostince nezůstala utajena. Terezie si všimla i kněžna Kateřina Frederika Vilemína Zaháňská (Zaháň – panství na slezskosaském pomezí, dnes jihozápadní Polsko, jehož centrem je město Zaháň s barokním zámkem),která s Schulenburgem, mladším o sedm let, udržovala velmi těsné vztahy korunované sňatkem v roce 1819. S největší pravděpodobností sama kněžna Zaháňská Terezii Novotnou oslovila a nabídla jí, že se za jistých podmínek (které neznáme) může připojit k vévodskému služebnictvu. To bylo pro mladou ženu bezpochyby víc než lákavé. Byla by v budoucnu poblíž svému vyvolenému a navíc sama existenčně zajištěná. Proto na kněžninu velkorysou nabídku bez váhání kývla. Vzápětí jí však vévodkyně svěřila do péče malé dítě ženského pohlaví s utajenou identitou. Terezie neprotestovala, ale snad jen zmínila, že by bylo vhodné, aby jako „náhradní matka“ byla vdaná. I to jí bylo splněno. Jejím manželem se měl stát právě štolba Jan Pankl, kterého hrabě Schulenburg zprostil slibu staromládenectví, a dokonce se postaral, aby nebyl odveden na vojnu. Zbývalo tedy už jen vše úředně „posvětit“.
***
Děvčátko svěřené Terezce Kateřinou Zaháňskou bylo opožděně pokřtěno 5. 2. 1820 ve vídeňském kostele Nejsvětější Trojice na Alserstrasse. Ke křtu je nesla na rukou jeho „náhradní matka“, kmotrou, po níž získalo křestní jméno, byla Barbara Hauptmannová, měšťanská hostinská, u níž Terezka dříve pracovala. V tzv. prvopisu křestního listu (farní kniha, v níž byl zápis provedený bezprostředně po aktu křtícím knězem) byla v rubrice matka uvedena „Terezie, dcera Jiřího Novotného“, rubrika otec zůstala nevyplněna. Rubriky lože manželské i lože nemanželské byly obě (!) proškrtnuty. Původ pokřtěného dítěte byl tedy podle zápisu nejasný.
Na sklonku jara téhož roku odjela Kateřina Zaháňská se svým manželem, hrabětem von der Schulenburg, z Vídně na své ratibořické panství poblíž České Skalice. Mezi služebnictvem, které je doprovázelo, byla i Terezie Novotná (vedená už jako „panská pradlena“) s malou dcerkou a samozřejmě také vévodův štolba Jan Pankl. Jejich svatba se uskutečnila v půlce léta v českoskalickém kostele. Tento akt byl zaznamenán do farní matriky a později přenesen i do druhopisu křestního listu dítěte ve farní knize vídeňského kostela Nejsvětější Trojice. Dodatečný zápis uvádí v rubrice otec „Jana Pankla, panského kočího“ s poznámkou, že dítě bylo „legitimováno sňatkem Terezie Novotné a Jana Pankla uzavřeným 7. srpna 1820 ve farním kostele ve Skalici“.
Když si Panklovi v listopadu 1831 vyžádali z Vídně opis Barunčina křestního listu, nebylo v něm už ani stopy po jejím nemanželském původu. Byl totiž pořízen z křestní knihy druhopisů, kam bylo legitimizování dítěte dopsáno. Zní takto: „Já podepsaný dosvědčuji tímto, že Janem Panklem, panským kočím, s Terezií Novotnou, oběma katolického náboženství, zplozena byla dcera, kteráž 5. února 1820 od tehdejšího kooperátora P. Hermanna Praxamera v přítomnosti Barbary Hauptmannové, měšťanské hostinské, podle křesťanskokatolického obyčeje přijala křest a kteréžto bylo dáno jméno Barbora. Na důkaz toho farní úřední podpis. Friedrich Goldhammer, farář. Fara Alservorstadt, 10. listopadu 1831.“
Oba údaje (jména rodičů a z data křtu odvozené datum narození 4. 2. 1820) neodpovídají skutečnosti. O nalezení pravdy se snažili, jak už jsme uvedli, literární historici a dodejme, že o tom často přemýšlela také sama spisovatelka, což lze mimo jiné vyčíst i z některých jejích literárních prací (například z povídky Urozený a neurozený aj.).
* * *
Výše uvedená fakta jsme zčásti převzali z knihy Tajemství Barunky Panklové – nové úvahy o narození a původu Boženy Němcové (Horizont, 1992) badatelky Heleny Sobkové (nar.1932), oceněné v roce vydání mimořádnou prémií Českého literárního fondu. Dodejme, že tato verze patří mezi nejnovější a připadá jako nepravděpodobnější i autorovi těchto řádků. Po stejném tajemství jako Helena Sobková pátrali totiž literárněhistoričtí badatelé už od konce předminulého století a z jejich verzí bývá nejčastěji uváděna ta, která považovala za pravé rodiče Boženy Němcové kněžnu Kateřinu Vilemínu Zaháňskou a jejího dlouholetého milence, knížete Klemense Lothara Metternicha. S postupujícím časem se zpřístupňovaly archivy šlechtických rodů bohaté na důvěrnou korespondenci, prozrazující nejedno z intimních tajemství jejich členů. Tak byl objeven i dopis, v němž se kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská zmiňuje o ztrátě plodnosti po narození své nemanželské dcery Gustavy (13. 1. 1801 – 19. 5. 1881). Ta byla jediným dítětem kněžny Zaháňské (otcem byl Kateřinin učitel Gustav Moritz Armfelt)a tři její manželství zůstala bezdětná.
Stejně byly v souvislosti s původem a narozením BN zkoumány i v úvahu připadající období života tří sester Zaháňských, z nichž jako jediná kandidátka vyšla nejmladší, Dorothea (11. 8. 1793, Berlín – 19. 9. 1862, Zaháň). Dorothea nebyla z manželského lože, jejím otcem byl polský šlechtic Alexander Batowski, milenec její matky Anny Charlotty Dorothey von Medem, kněžny Zaháňské. Ernst Biron, vévoda kuronský, otec starších tří dcer, však nemanželské dítě své choti velkoryse legitimizoval, a tak je Dorothea uváděna jako čtvrtá a nejmladší dcera. Dorothea se v roce 1809 provdala za Edmonda Talleyranda-Périgord, vévodu z Dino (Dino je kalábrijský ostrov). Se svými sestrami se příliš nestýkala, v jejich očích byla přece jen „nevlastní“. Výjimkou byl Vídeňský kongres svolaný rakouským císařem Františkem I. po první abdikaci Napoleona Bonaparta. Začal v říjnu 1814 a pokračoval až do června příštího roku.
Do rakouského sídelního města se sjeli příslušníci nejvyšší šlechty z celé Evropy, aby po pádu francouzského imperátora dohodli její nové rozdělení. Kongresu předsedal František I., ale fakticky jej řídil jeho ministr zahraničí kníže Klemens Metternich. Jednání Vídeňského kongresu bylo „odlehčeno“ téměř každodenními plesy, takže se mu začalo přezdívat „tančící kongres“. Po boku svých manželů se jej zúčastnily i Kateřina Zaháňská a Dorothea Talleyrandová a téměř denně se vídaly. Kateřina v té době navázala vztah s Klemensem Metternichem a Dorothea si podmanila mladého právníka, příslušníka starého českého šlechtického rodu, Karla Jana Nepomuka hraběte Clam-Martinice, pobočníka maršálka Karla Filipa ze Schwarzenbergu. Byl ještě svobodný, urostlý a pohledný a dámám kolem sebe imponoval i tím, že velel jednotce, která deportovala Napoleona na ostrov Elba. Jejich románek se utěšeně rozvíjel a už počátkem léta 1816 oznámila Dorothea milenci Karlu Clam-Martinicovi, že je těhotná. Ten ji krátce po tomto dopisu opustil. Problém byl však na světě a musel být diskrétně vyřešen.
***
V září 1816 odjela Dorothea do francouzských lázní Bourbon-l‘ Archambault (v dnešním departementu Allier v regionu Auvergne). Doprovázel ji o devětatřicet let starší manželův strýc, francouzský státník a diplomat Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. V mládí byl po studiu na kněžském semináři vysvěcen, věnoval se církevní kariéře a na krátkou dobu se stal biskupem. Církevní dráhu však záhy opustil a vrhl se na politiku. Nejkrvavější revoluční období po roce 1792 prožil ve velké Británii, kam odešel s diplomatickým posláním. Byl však na nátlak republikánských emigrantů vyhoštěn a odjel do Ameriky, kde navázal styky s francouzskou emigrantskou komunitou. Do Francie se vrátil v roce 1796 a o rok později byl jmenován ministrem zahraničí. Stal se tak jedním z významných diplomatů a státníků Francie, přežil Velkou francouzskou revoluci, napoleonskou éru i restauraci Bourbonů. Patřil k protagonistům Vídeňského kongresu a uhájil Francii původní hranice. Přestože kulhal, oplýval mimořádným šarmem a byl znám jako neodolatelný a výřečný dobyvatel ženských srdcí. Snad i proto se po návratu z lázní Bourbon-l‘ Archambault stala Dorothea jeho intimní přítelkyní, oficiálně mu vedla v Paříži domácnost, a když v roce 1838 zemřel, rozvedla se s manželem, s nímž měla do roku 1813 čtyři děti. Ten její vztah ke svému strýci toleroval. Pak se Dorothea, která se stala univerzální dědičkou značného majetku Maurice de Talleyranda, odstěhovala z Paříže do Zaháně (panství koupila od syna své starší sestry Paulíny), kde většinou trávila léto (v zimě střídala Berlín, Paříž a přímořskou Nice), a jako stárnoucí dáma se vrhla na náboženství a dobročinnost.
Ale vraťme se do lázní, v nichž se Dorothea připravovala na porod nemanželského dítěte. To přišlo na svět nejspíš koncem roku 1816 či (spíše) začátkem roku příštího. Bylo to děvčátko a matka je nechala zapsat do tamější městské matriky pod jménem Marie-Henriette Dessalles.
O jeho dalších osudech není už nadále nic známo, což u šlechtických levobočků nebylo v té době zcela obvyklé.
Jeho další osud řešila „rodinná rada“ v čele s matkou, kněžnou Annou Charlottou Dorotheou von Medem, provdanou (jak víme) za Ernesta Birona, vévodu kuronského, která sňatkem získala titul vévodkyně Zaháňská. Nejstarší z jejich dcer, Kateřina, byla matkou pověřena, aby se o levobočka, kterého manžel Dorothey Edmond Talleyrand nemínil legitimizovat, postarala. Ta to slíbila a nakonec čekala dcerku Dorothey budoucnost, kterou jsme se pokusili naznačit. Až do své smrti držela kněžna Kateřina Zaháňská nad Barunkou Panklovou, pozdější BN, ochrannou ruku, i když z jisté diskrétní vzdálenosti.
Tolik k hypotéze o původu a narození BN podle Heleny Sobkové. Dodejme, že se však badatelce nepodařilo prokázat ji beze zbytku a lze pochybovat, že se ještě objeví další dokumenty, které by chybějící údaje doplnily.
***
Z argumentů, které tuto hypotézu podporují, uveďme alespoň některé.
Předškolní výchovu malé Barunky měl na starosti vévodský zahradník, soused Panklových v Ratibořicích, Karel Binder. Naučil ji poznávat rostliny a stromy v zahradě, písmena, a dokonce slabikovat text. To, že se malému dítěti mimo své povinnosti věnoval, nebylo jistě náhodou. Tím spíš, že stejné pozornosti se nedostalo ani jeho dětem a ani žádnému z Barunčiných sourozenců.
V roce 1826 začala Barunka chodit do českoskalické školy, která byla od jejího bydliště vzdálená více než pět kilometrů. To ovlivňovalo zejména v zimě docházku ratibořických dětí, z nichž nejedno mělo ve školní matrice poznámku „nenavštěvoval(a) školu pravidelně“. Když při první návštěvě školy, kdy dceru doprovázela údajná matka Terezie Panklová, což bylo už v roce 1824, požadoval učitel Viktorin Kejzlar (viz povídka Pan učitel) po ní Barunčin křestní list, dostalo se mu místo něj vyhýbavé odpovědi. Ve školní matrice (Fleisskatalogu) najdeme u jména Barbory Panklové rok narození 1818. Tomu by odpovídala školní docházka od roku 1824. Lze si však jen těžko představit, že by čtyřletá holčička (podle uváděného roku narození 1820) zvládala denně pětikilometrovou cestu z Ratibořic do českoskalické školy a zpět. A tak, jak jsme již uvedli, ve skutečnosti začala pravidelnou školní docházku o dva roky později, tedy v roce 1826. V porovnání se svými vrstevníky však měla už jistý náskok daný předškolní přípravou. O tu se, kromě zmíněného zahradníka Bindera, postaral (podle záznamu pamětníků) učitelský mládenec Augustin Purm, který od roku 1824 docházíval z České Skalice zejména v podzimních a zimních měsících do Ratibořic Barunku soukromě vyučovat. Na čí pokyn a kdo mu platil honorář, není známo, ale v žádném případě to nebyli Panklovi.
Přes uvedené skutečnosti najdeme v matrice z let 1827/28–1847/48 (nikoli v té z letBarunčiny docházky, tedy 1811/12–1826/27) u jejího jména s chybějícím datem narození zápis o „školní výuce Barbory Panklové v letech 1824–1830“, což odpovídalo nařízení tehdy platné školské reformy Josefa II. Svědčí to o tom, že si učitel nevěděl rady se soukromým vyučováním této „zvláštní“ žákyně, které trvalo celé dva roky, a tak raději údaj o ní přizpůsobil ostatním. Pro úplnost dodejme, že Barunka docházela do českoskalické školy i v průběhu svého tříletého pobytu ve Chvalkovicích na tzv. nedělní opakovací hodiny, v nichž se zdokonalovala ve čtení, počtech, krasopisu a náboženství. Prokazují to záznamy ve školních knihách o „nepovinné výuce nedělní“, které tentokrát odpovídají Barunčinu skutečnému věku: ve školním roce 1830–1831 je vedena jako třináctiletá a ve školním roce 1832–1833 jako patnáctiletá. To je v souladu s rokem narození 1817 a v rozporu s datem stále uváděným v učebnicích – rokem 1820.
Po ukončení povinné školní docházky na tzv. triviální škole v České Skalici odvezl počátkem srpna 1830 Jan Pankl dceru do zámku v nedalekých Chvalkovicích, který rovněž patřil kněžně Zaháňské. Svěřil ji do péče rodiny zámeckého správce Hocha, aby si za dobu tří let (tak to bylo domluveno) „osvojila panské mravy“ a nabyla dalšího vzdělání. V dopise blízkému příteli MUDr. Hanuši Jurenkovi Božena Němcová o tomto období svého mládí, ke kterému se ostatně později často a ráda vracela, píše: „Tu dobu, nebylo mi ještě zcela třináct let (patrně byla ještě o rok starší), přišla jsem do Chvalkovic (…) k správcům do stravy, k učitelce do šití a k učitelovi, abych se učila fortepianu a němčině.“ Podle udávaného roku narození (1820) by ovšem musela být desetiletá, čemuž odporuje i ta skutečnost, že během svého chvalkovického pobytu popletla dospívající Barunka několika chlapcům, a dokonce i mužům na zámku hlavu, což by se těžko podařilo desetileté dívce i s ohledem na její vyspívání během tříletého období. V dopise Jurenkovi sděluje také, že se sblížila se sedmnáctiletým praktikantem Leopoldem Weisflogem: „Tenkrát mu bylo asi sedmnáct let, když jsem přišla do zámku. Byl to pěkný blondýn, silného těla, ale v tváři žádný výraz: byl to ještě mladý neokřesaný hoch, dobrý, ale hloupý. Byli jsme dobří přátelé, avšak když se pravilo, že je do mne zamilován, tu jsem se rozmrzela a bylo po kamarádství.“ Lze takové jednání předpokládat udesetileté dívenky?
V jiném dopise Božena Němcová zmiňuje staršího písaře (bylo mu snad šestatřicet) a uvádí: „A já byla jediná, kterou miloval; já ho viděla plakat, ovšem to bylo později… Tenkrát jen ctil moji mladost.“ Miloslav Novotný, jeden z významných badatelů zabývajících se dlouhá léta biografií Boženy Němcové, uvádí v dvoudílné knize Božena Němcová. Dopisy a dokumenty (Čs. spisovatel 1951, 1959) mimo jiné toto: „Barunka Panklová byla už tenkrát obletována všemi mládenci i muži svého okolí, ať byli vesničtí hoši, studenti, vrchnostenští úředníci, šlechtici a důstojníci z kněžniny společnosti i konečně sám její vychovatel, pan obroční Hoch.“
Další z životopisců Boženy Němcové (tentokrát z 1. poloviny 20. století) Karel Pleskač v knize Ratibořická idyla (K stému výročí narození Boženy Němcové, Praha, B. Kočí, 1920), líčí návrat Němcové z Chvalkovic těmito slovy: „Děti cizí ostýchaly se již choditi do bytu Panklova, pokládajíce Barunku za ‚velkou dámu‘. Jen mimo dvorský byt Panklův scházely se s ostatními dětmi Panklových. Ale družnou a srdečnou Betty zpanštělé ovzduší dvorské úřednické a urozené zámecké společnosti neodcizilo přátelským stykům a známostem jejího mládí. S družkami dětských svých let, pěknou Kristlou z ratibořické hospody (nar. 1815) a Márinkou (nar. též 1815) ze mlýna se účastnila ráda a dychtivě obvyklých zábav a slavností, jež život okolního světa přináší s sebou…“ Kamarádila by osmnáctiletá děvčata s dívenkou o pět let mladší? V této souvislosti dodejme, že Barunka, kromě Jana, Vilíma a Adélky vystupujících v Babičce a zvěčněných v sousoší Otty Gutfreunda Babička s vnoučaty odhaleného k 100. výročí narození Boženy Němcové v Ratibořicích, měla ještě několik dalších sourozenců. O těch není v Babičce samozřejmě ani slovo, protože by to „rozbilo“ její kompozici. Navíc věkově odpovídá snad jen Jan, zatímco zbývající dvě děti jsou, alespoň pokud jde o jejich věk, výtvorem autorčiny básnické licence. Panklovým se skutečně narodil syn Otto Vilém, ale až v roce 1840, a nemohl tak být oním Vilímem z Babičky stejně jako Adéla (narozená roku 1835), která je v knize vylíčena jako malé děvčátko.
***
Dosud jsme se zabývali stářím BN, teď si povšimněme vztahu mezi Terezií Panklovou a její nejstarší (a patrně i nevlastní) dcerou. Snad všichni životopisci Němcové jej líčí stejně: matka svou nejstarší dceru neměla ráda. Václav Tille ve své knize Božena Němcová (8. vydání, Družstevní práce, Praha 1947) to opakuje hned několikrát: „Barunka byla tehdy čiperné, svěží stvořeníčko. Neměla na samotě pod parkem mnoho družek, matka ji nemilovala, zato však se o ni staral laskavý strýček (už zmíněný Binder)…“ Na jiném místě čteme: „Když přijela babička, zamilovala si Barunku ze všech dětí nejvroucněji, snad právě proto, že matka ji neměla ráda.“ A ještě jeden citát z Tilleho: „Nejméně lásky měla (Terezie, pozn. JT) ke svému nejstaršímu dítěti. Barunka cítila dobře ten matčin chlad ve svém dětském srdci a splácela jej bezděčně tvrdošíjným vzdorem. Vzpírala se krutému ponižování, neodprošovala a neděkovala za trest, byť ji matka sebevíc bila, byla roztržitá, těkavá a vůči matce chladně lhostejná. Tím víc milovala otce, jenž k ní mluvil vlídně a nikdy ji nepokořoval.“ Zmiňuje se o tom ostatně i sama BN ve své korespondenci. Příteli Jurenkovi v pasáži o svém dětství napsala: „Byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná – vždy mi všechno zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla. Otec mohl se mnou svést, co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás a já bych proň byla do ohně skočila.“
***
12. září 1837 měla Barunka Panklová v kostele sv. Jakuba Většího v Červeném Kostelci, odkud pocházel ženich, svatbu. Manžela jí vybrala matka s pomocí místních „dohazovaček“. Byl jím Josef Němec (1805–1879), respicient (zaměstnanec) finanční stráže, tedy muž, kterého čekala státní služba, což mu zaručovalo kariérní postup a doživotní penzi. Terezie Panklová byla velmi ctižádostivá a zřejmě očekávala, že vrchnost (Kateřina Zaháňská) zařídí ženichovo povýšení a Barunka dostane také odpovídající věno, což bylo tehdy u nastávajících manželek státních zaměstnanců předepsáno. Když se ale nesplnilo ani jedno, ani druhé a kněžna Zaháňská darovala nevěstě „pouze“ dva páry stříbrných náušnic, matka Barunky na svatbě chyběla (!). O dceru nejevila zájem ani v dalších letech s výjimkou jediné krátké návštěvy v Červeném Kostelci, kde po svatbě novomanželé bydleli. Manželství tehdy procházelo první vážnou krizí a matka přijela své dceři domluvit. Toto je ovšem poslední záznam o jejich kontaktu.
Stejně jako se Terezie Panklová nezajímala o dceru, nezajímala se o její děti, a to dokonce ani tehdy, když zemřel druhorozený a nejoblíbenější syn Boženy Němcové Hynek (1838–1853) ve věku pouhých patnácti let. Koneckonců nebyla své, tehdy už slavné dceři, ani na pohřbu. Chovala by se takto skutečná matka?
Konstatovali jsme, že „až do své smrti držela kněžna Kateřina Zaháňská nad Barunkou Panklovou, pozdější Boženou Němcovou, ochrannou ruku, i když z jisté ‚diskrétní vzdálenosti‘“. Proč ona „diskrétní vzdálenost“? Nejstarší (kněžna Kateřina Zaháňská) a nejmladší ze čtyř dcer Ersta Birona a Dorothey von Medem Dorotheu dělilo, pokud jde o věk, dvanáct let. Sestry spolu nevyrůstaly a ani se jako dospělé, s výjimkou Vídeňského kongresu, nestýkaly. Pro Kateřinu byla Dorothea pouze nevlastní sestrou. Když rodinná rada v čele s matkou pověřila Kateřinu, aby „vyřešila“ budoucnost nemanželského dítěte vzešlého z lásky Dorothey Talleyrand a hraběte Clam-Martinice, nepřijala to zrovna s nadšením. Jistý odstup si udržovala také proto, aby se sama nekompromitovala a ve svém okolí nevyvolala podezření, že jde o její prohřešek. Plnila svou povinnost danou slibem své matce i s jistou hořkostí, kterou v ní vyvolával naprostý nezájem Dorothey o její nemanželskou dceru. To nebylo v podobných případech zcela obvyklé. Víme z Babičky, že Kateřina Zaháňská měla během svého pobytu na ratibořickém zámku u sebe schovanku, komtesu Hortensii, údajně sirotka. Ve skutečnosti se v průběhu svého manželství se Schulenburgem starala hned o tři schovanky. Nic bližšího o nich nevíme, z tehdejších zvyklostí vysoké šlechty však lze usuzovat, že šlo patrně o nemanželské dcery Kateřininých blízkých přítelkyň či příbuzných. Barunka se ovšem musela spokojit jen s jednou jedinou návštěvou ratibořického zámku, k níž došlo, jak píše v Babičce, když babičku s vnoučaty kněžna pozvala „na snídani“.
***
29. listopadu 1839 Kateřina Frederika Vilemína Benigna kněžna Zaháňská ve věku 58 let ve Vídni zemřela. O necelý rok později daroval její rozvedený manžel hrabě Schulenburg Janu Panklovi „za věrné služby“ domek se zahradou na levém břehu Úpy proti ratibořickému mlýnu. Co k tomu tohoto údajně „šetrného“ hospodáře vedlo? Plnil tak přání své rozvedené a už zesnulé ženy? Měl tento dar nahradit věno, které Barunka nedostala? V každém případě to bylo něco neobvyklého. Pankl sice hraběti sloužil dvacet let, ale bral dobrý plat a těšil se i z jiných výhod stejně jako ostatní nejbližší Schulenburgovi sloužící. Důvody se už nejspíš nikdy nedozvíme.
Manželé Panklovi v darovaném domku nikdy nebydleli. 20. dubna 1845 se odstěhovali i se svými šesti dětmi do Zaháně. Ještě před tím zajel Pankl (nikoli Terezie Panklová) do Prahy rozloučit se s dcerou Betty a vnoučaty. Ta před jeho smrtí (28. 6. 1850) navštívila Zaháň dvakrát. V listopadu 1848 a v dubnu 1850. Pohřbu, který Panklovi vystrojila vévodkyně Dorothea a nechala jeho hrob ozdobit kamenným pomníkem, se nezúčastnila. Vévodkyně jí poslala krátkou kondolenci, v níž oceňuje „věrné služby“ hraběti Schulenburgovi i kněžně Kateřině Zaháňské. Jaké služby kněžně měla na mysli, když byl Pankl osobním štolbou hraběte? Němcová byla kondolencí dojata a poděkovala dopisem, k němuž přiložila několik svých básní. Dorothea odpověděla a Němcová od ní dostala jediný dopis (nepočítáme-litrochu oficiální kondolenci) v celém svém životě. Jeho tón je na tehdejší zvyklosti velmi osobní:
Madam Betty Němec, Reichenberg (Liberec), Zaháň, 21. VIII. 1850
Děkuji Vám, milé dítě za smýšlení, jež mi projevujete! – Udělala jsem zcela všechno k ulehčení Vašemu dobrému otci; a ztráty tohoto věrného služebníka jsem upřímně želela; jeho památka budiž v úctě u pozůstalých. – Že moji přátelskou blahovolnost vděčně za členy své rodiny uznáváte, to ctí Vaše srdce a já mám z toho radost. – Také Váš literární dárek je mně velmi milý; obohacuje moji zdejší knihovnu a umožňuje mi nahlédnout do velmi originálního básnického tvoření, jež mi dosud bylo cizí! – Moje nejlepší přání k Vašemu blahu, milé dítě, Vás budou stále doprovázet; kéž by Vám přinesla štěstí a požehnání! – Dorothea Zaháňská
Musíme zdůraznit, že oslovení „milé dítě“ používala matka pisatelky Dorothea von Medem v korespondenci svým dcerám. Promluvilo ke stáru mateřské srdce? Nevíme. V každém případě však za dvanáct let poté umírala „naše paní Božena Němcová“ (František Halas), aniž věděla, kdo byli její rodiče a kdy se narodila.
Přetištěno z časopisu MEDICÍNA & UMĚNÍ