IVAN FONTANA

Delší dobu jsem se domníval, že mužské a ženské psaní jsou téměř stejné, že nemají k sobě daleko. Teprve po letech vidím, jaké rozdíly existují. Texty se bytostně liší od větné skladby až po hory sémantických a pragmatických nesmyslů. Pozor, to se týká obou stran.

Mužské psaní bývá kratší, je jako vlas střižený lazebníkem, co zůstává na hlavě je evidentní, a co se octne na zemi, je koštětem smeteno nenávratně do minulosti.

Ženské psaní bývá rozvláčné a delší se spoustou pomlček, kudrlinek a detailů. Naondulované kadeře hledejme v množství kliček, peripetií, záhybů a ornamentů. Žena vstoupí do románu jako bruneta a odchází úzkou uličkou jako rozená blondýnka. Pro ženské psaní je typický podrobný popis charakterů i krajiny, pokud ovšem krajina existuje; často ji nahrazuje moderní interiér, případně jarní sprcha.

K faktu odlišnosti psaní přistupuje i způsob, jak dokonané dílo uplatnit. Nemusím snad dodávat, že devadesát procent nakladatelů jsou muži, kteří výjimečná díla nejen ocení, ale mnohdy i podlehnou slabším literárním textům.

Zdá se, že pojem „ženské psaní“ zvedá ze židle mnohé české spisovatelky, píše Petr Bílek v jedné ze svých četných literárních recenzí v Literárních novinách. Ženy očividně tento termín nemilují a zdá se, že některé i dráždí. Je to prý zbytečná škatulka, je to kožený postroj, jímž se cítí svázány. Emancipované ženy odmítají tuto poněkud zastaralou a matoucí nálepku. Nemá cenu o tom příliš dlouho diskutovat a tak bude slušnější se tomuto termínu oklikou vyhnout a příště se pustit do pánského psaní, které má zřejmě i o něco delší tradici.