ZDENĚK HRABICA

V brněnském nakladatelství JOTA připravili na knižní pulty zcela netuctovou knihu z pera Lucie DrbohlavovéHedvábnou stezkou – Mozaikou barev, vůní a osudů.Na pozvání autorky mám od první do poslední stránky navštívit jako posedlý, umanutý čtenář na kouzelném koberci Střední Asii. V několika případech jde o bývalé republiky SSSR – Ázerbájdžán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Tádžikistán, a také o další země – Afghánistán a Pákistán.

Mám se přiblížit i do blízkosti velikánů Číny a Indie.

Až na výjimky (Čínou počínaje a Indií konče) do těchto končin dneska už čtvrt století skoro nikdo z našinců nejezdí. Nebo tam jezdí málo; třeba to platí o Afghánistánu, ale i Pákistánu. A nastokrát o Kyrgyzstánu! Pokud jde o Afghánistán, platí jediné. Kromě speciálně vycvičených příslušníků misí Armády České republiky i Slovenské republiky, kteří se sem nechávají za žold naverbovat a riskují své životy i zdraví, tam nikdo nejede. Nechť mi nikdo nevyčítá nedostatek vlastenectví a citu k obraně své vlasti.

Byl jsem v té zemi podvakrát, ještě za panování MUDr. Nadžibuláha, posléze za nohy na náměstí oběšeného.

Nebo se sem do těchto koutů dneska podívají diplomaté a členové neziskových organizací. Ti pak mají zcela opačné než turistické a cestovatelské zážitky. Ty cestopisné získávají zpravidla narychlo, rychlokvašeně, opravdu jenom okrajově. Všechno má totiž při plnění svého poslání něco.

Sám jsem skoro všechny země někdejší Hedvábné stezky opakovaně navštívil. S novinářským blokem a fotoaparátem, se stejnou zvědavostí jako autorka.

Začnu Kazachstánem, čili trochu na přeskáčku. Kazachstán, ještě nedávno země se zhruba milionem původních obyvatel, mezi nimiž převažují muslimové, dneska již se sedmnácti miliony obyvatel, má být na co hrdý. Ještě před pár lety měl 6 milionů velbloudů a 12 milionů ovcí; na tehdejším ministerstvu zemědělství měli i svého vedoucího, který měl bohatá stáda na starosti. Když jsem jej chtěl navštívit, musel jsem od oběda do večera čekat, měl zrovna polední klid. Ale musel jsem tamní zvyky respektovat. Ne žehrat, jak se dotyčný chová: jiný kraj, jiný mrav.

V někdejším hlavním městě Kazachstánu – v Alma Atě – vytvořili čeští skláři z Nového Boru pro megalomanský Palác svateb největší křišťálový lustr na světě; pyšní se jím dodnes. Měli už tehdy největší rychlobruslařskou dráhu Medeo na světě. S celoročním provozem.

Občas se dnes v českém, stejně jako slovenském tisku objeví strohá informace o temné minulosti a o nové historii Kazachstánu; většinou jde však o hodně povrchní internetové informace, často převzaté ze západních médií. Dotýkají se převážně kritiky prezidenta Nazarbajeva a výstavby zbrusu nového hlavního města Astany. Pozitivní je, že v posledních letech po Kazachstánu šilhají, ale většinou jenom šilhají, i české a slovenské podnikatelské kruhy. S Kazachstánem se však potkáváme ve všech oblastech současného života jenom velmi málo.

Svět po špičkách, ale spěšně dobývá Kazachstán. My jsme k němu až dosud byli obráceni zády. Z jiných koutů světa sem po této stezce proudili a proudí už přes dvacet let šikovní matadoři, obchodníci se vším – hlavně z Itálie, Francie, Španělska, Německa, ale i Polska. Lidé, kteří se, jako třeba my Češi nebo Slováci – pravda, většinou rusky, nedomluví, ani nejsou vybaveni žádnou předchozí tradicí.

Dneska do Kazachstánu zavítá ročně asi tisícovka občanů České republiky, Slováků ještě méně.

Nepromarnili jsme něco?

Poněkud mne zarazil do omrzení omílaný a opsaný propagandistický pohled na postavení současného prezidenta Nazarbajeva. Spekulace o postavení tohoto „velikána“ ze sovětské éry a o jeho hře a kamarádšoftu na všechny strany – tedy k Rusku, USA i Číně, patří snad jinam než do cestovatelské publikace. Zaslepenost nikomu neprospívá, co bychom v této souvislosti měli psát a říkat o Číně?

Moje první zastavení na Hedvábné stezce nebylo na počátku příliš povzbudivé. Jako bych se podvědomě vracel do pozice povzneseného kritika z vyspělé Evropy a chtěl vycenit zuby na zlořády, které tu všude napáchala sovětská nadvláda, tedy „okupace“. Neberu, když z něčeho čouhá protiruské naladění. To je přece jenom trochu málo. Jakoby z jakéhosi pohledu z kazašského rychlíku nebo z hrbu velblouda.

Autorčiny poznatky jsou vskutku nelichotivé, v letmých pocitech si připadám, jako bych se vrátil do dob „sovětského temna“: nemají tu rádi „neziskovky“ (asi vědí proč?), pivo podávají s brčkem. Na každém kroku je cítit nepřekonaný tradiční ruský neduh – počkejte minutočku – aneb kdo nemaže, ten nejede. A kde je stále kolem nás až mnoho slídilů v civilu nebo ve stejnokroji.

Vracím se ke kapitole Afgánistán Špioni, zbraně,opium a ropa Velká hra pokračuje. Naposledy jsem zde byl koncem osmdesátých let XX. století. Pak ještě dvakrát po roce 1990. Tedy byl jsem tam vždycky, když se odtud transportovala vojenská letadla s rakvemi tisíců sovětských vojáků, většinou narozených v sovětských republikách Střední Asie. Probůh, ale to jsem ani zdaleka nevěděl, že o skoro dvacet let později objevím s novinářskou zvědavostí v místě někdejšího německého protektorátního internačního tábora v Mystříně – Svatobořicích na Hodonínsku utajenou firmu, vyrábějící pro US Army cínové rakve pro padlé vojáky z USA a vojáky z Evropy, tedy i z ČR a ze SR.

V mysli a před očima si pořád nesu neopakovatelný dojem z osobního setkání s prezidentem Nadžibuláhem.

Nejprve mi z nedůvěry ke mně odpálili v lomu můj expozimetr se značkou vysoké kvality Leningrad, potom prezidenta hlídala, snad i přede mnou, ochranka s kalašnikovem a s tarasnicí.

„Usiluji o ukončení občanské války, s mou zemí Afghánistánem si nikdo na světě neporadí!“Podobný názor sdílel v podzemních útrobách ambasády, šest poschodí pod zemí, i poslední sovětský velvyslanec v bojující zemi Boris Nikolajevič Pastuchov.

Po odstoupení z funkce prezidenta se Nadžibulah ukrýval v kábulském komplexu OSN, odkud byl vyvlečen 27. 6. 1996 Talibánem, zběsile vykastrován a utahán k smrti za náklaďákem. (Jak málo se Nadžibuláhova smrt lišila od smrti Sadáma Husajna, Kadáfího…) Jeho utýrané tělo, vycpané v chřtánu bankovkami a s prsty nahrazenými cigaretami, bylo pověšeno na sloup elektrického vedení. Stejně se Talibán vypořádal i s jeho bratem Šápurem, velitelem ochranky.

SSSR „zaslíbenou“ zemi opustil.

V roce 2001 USA se spojenci svrhly Talibán. A velká válka se znovu rozhořela. V souladu se mnou autorka knihy zcela zjevně přiznává, že největší roli nehraje v této zkoušené zemi nastolení demokracie, svobody a uplatňování lidských práv, ale nekončící Velká hra o nerostné bohatství – o měď, lithium, železnou rudu. Ještě jsme nezapomněli, jak se nám totéž vtloukalo do hlavy. Jde o to, že tato země je největším producentem heroinu, opia a jiných opiátů. Jde o nepředstavitelné zisky. A bylo tomu jinak v námi uznané republice Kosovo?

S autorčiným popisem reality jsem spokojen, neboť jsem tuto zemi poznal spíše jako minové pole a z tohoto poznání dodneška neslevím.

Nostalgicky toužím, aby se čas navrátil o mnoho let dozadu. Jenže svět je už nyní hodně jiný a jeho kormidelníci mají zcela jiné představy a úmysly.

Tyto kouty jsou pro nás dneska vzdálenější než kdykoliv předtím. Neznám cestovní kancelář, která by do míst Hedvábné stezky pořádala zájezdy. Přitom jak v daleké minulosti, tak i vcelku nedávno byla tato oblast atraktivní. Kdo by si dneska vzpomněl, že tato pohádková oblast lákala například reportéra Julia Fučíka k napsání desítek reportáží o zemi skoro zaslíbené.

Stala se i vidinou a vzpruhou pro přesídlení stovek českých družstevních emigrantů ve třicátých letech z Československa – do Kirgizie, do Frunze, do nynějšího Kyrgyzstánu. Za svou dočasnou vlast si čeští a slovenští přesídlenci konečně zvolili i Kazachstán. Přestože i tam je doba postihla, když cizincům málo důvěřovala.

Kyrgyzstán – země, kde mohou kdykoliv svrhnout prezidenta.

Za mé návštěvy Kirgizie, nyní Kyrgyzstánu, jsem zažil náhodné nedělní dopolední setkání ve Frunze, nyní Biškeku, s tehdejším prezidentem, ctihodným vědcem, matematikem, stařičkým politikem a zahrnul jej do své reportáže pro Mladou frontu. Ze zvyku chodil tamní prezident ve sváteční den krmit ptáčky v budkách na parapetu oken své kanceláře. Do jeho blízkosti mne přivedl ministr školství Kanimětov. V budově jeho ctihodného ministerstva neměli tehdy WC a on mi poradil, kam přes zahradu ke kadibudce zaběhnout. Po vyjiti reportáže jsem byl z moci úřední doma napomenut, že nabádám, aby i československý prezident chodil v neděli krmit zpěvné ptactvo a že znesvěcuji tehdejší realitu. Stejně se nelíbil tamní tradiční zvyk koupě nevěsty, trvá však dodnes, a jak se zdá, i s prezidenty je to stejné.

Jiné to bylo s pronájmem vojenské základny USA Manas, aby sloužila jako logistické zázemí pro americké a koaliční jednotky. Jak se dozvídám z knihy, prošlo tudy tam i zpět do Afghánistánu více než pět milionů koaličních vojáků a podpůrného personálu. Samozřejmě za pořádný měšec peněz. Základny má v Kyrgyzstánu i Rusko. Rusové je mají v Kantua a ještě v blízkosti Issyk Kul. A USA svou základnu už uzavřely. Ani Kyrgyzstán jim smlouvu, na rozdíl od Ruska, neprodloužil, a Američané na ni ani netrvaly.

Z knihy se dozvídám jednu zajímavost. Tamní lidé stále, na rozdíl od nás, používají staré názvy ulic, připomínající ruskou a snad sovětskou minulost. Mají ulice Leninovu, ale i Gagarinovu a Fučíkovu. Nevím, proč by takové ulice neměli mít? Nevím, proč jsme my Fučíkovy ulice vymazali z uličních tabulek a snad i z paměti?

Velice poutavá je pro čtenáře cestopisná návštěva Pákistánu. Český a slovenský turista si za ni může dosadit návštěvu Indie, k níž kdysi Pákistán patřil.

Konečně přijde i sdělení, jak je to s islámem. Počet odborníků na tuto oblast u nás po imigraci den ode dne roste. A jak se přesvědčuji, Korán se zatím v českém překladu povaluje v regálech Levných knih za 99 korun. Knize Lucie Drbohlavové přeji opačný osud, zaslouží si to, i přes mé námitky.