JOSEF L. JÍCHA

Můj „Ferdův slabikář“ mi byl bibličkou věčné mladosti, ale v průběhu let se stal listářem dojatého stáří i bujarou babičkou. Na straně 28: „Lelek se lekl lelka, mléko přelila selka.“ Stopy rozlité tekutiny dodnes nasvědčují, že tu však jistý malý čtenář rozlil kávu, když nenasytně hltal stránky. A hned dole: „Má milá mámo, mamičko, jste namazala másla víc než maličko.“

Věkem sešlého Ferdu jsem nesl v růžovém obalu na autogramiádu do plzeňské Besedy, když tu besedoval Ondřej Sekora. Po bouřlivém potlesku rozjásaného publika jsem se rozklepal jako když „zebru zebou zuby“, ale autor se na ten skvost upřímně zazubil. Podobně jako moje žena – knihovnice, řečená „Paní Pohádka“, která mu byla ten den asistentkou a pobaveně sledovala mé rozpaky ze zákulisí.

„Toto je nejkrásnější salát, jaký jsem kdy spatřil. Je vidět, že čtenářům velmi chutnal. Nemáte recept?“

Vykoktal jsem cosi jako: „Ten recept je ve vás, Mistře!“

Uctivě tu knihu vzal do rukou jako vzácnou archiválii. Listy měly neuvěřitelně rozdrásané okraje. Patrně je okousal sám „Kocour, jenž umí škrabat jako kocour“. Vzezření, hodné vzácného, několik set let starého tisku. Určitě by to byl světově unikátní exponát pro Památník národního písemnictví. Svědectví vpravdě hmatatelné. Zvláštní sametový papír nezvyklé síly a gramáže z tiskárny Pour a spol.

Ondřej Sekora se s tou knihou viditelně mazlil. Náhle ji uchopil, jako by ji chtěl ukázat „Urbi et Orbi“. Ona se však ta mrška rozprskla a já ji v čiperném hlubokosklonu list po listu před Mistrem sbíral.

Tu scénu jsem si zvěčnil na str. 502 sbírky Milosrdnatě, křtěné v Luxoru: „Vodouch se koří s pokorou před velkým Ondřejem Sekorou.“ Na protější straně pak jeho přítelkyni, moji ženu Marušku, knihovnici dětského oddělení KLK, řečenou „Paní Pohádku“: „To byla jednou žena žen, svět už byl pro ni přetížen. Dnes je v zemi, kde už zem není, vznáší se tam bez uzemnění.“ Dlouhá léta bojovala s roztroušenou sklerózou. Na ex libris „Mrs. Fairytales“ se vznáší porůznu ve světových galeriích vzdor přitažlivosti zemské nad invalidním křeslem. Jejími křídly jsou životní lásky – knihy. Mezi nimi samozřejmě i Ferda.

Listářem stáří hledám onu krabičku s dopisy Ondřeje Sekory. Zprvu úřední „Vážená soudružko“, vbrzku pak „Milá Maruško“, a posléze „Maruško“. Seznámili se na besídce, kde recitovala i jeho verše. Měla podmanivý hlas (jednou jí nabídla alternaci sama Ludmila Pelikánová). Často se pak potkávali v Praze na sezeních přátel dětské knihy.

Při jedné z besed spisovatelů se tam najednou objevil prezident Zápotocký. Vedl si za ruku paní v šátku. Po chvíli se přihlásil do debaty o soudobé literární tvorbě a spustil půlhodinový volnoběh velice fundovaných úvah. Náhle se zvedl, vzal paní v šátku za ruku a řekl prostě – „Mámo, jdem!“

Podobně nám ho líčila naše sousedka Kamilka Soprová, žena mého přítele, národního umělce sochaře Aloise Sopra. S oblibou tříbila jazyk svých žáků s pomocí Sekorových libolamů. Učila i prezidentova vnuka. Jednou se objevil ve škole sám A. Z. Tiše zaklepal a špitl paní Kamilce: „Půjčte mi ho na chvíli.“ Na chodbě mu povídá: „Jestli se, kluku, budeš vymlouvat na dědka, odepnu pásek, spadnou mi kalhoty, ale ty si týden nesedneš.“ – Podal paní Kamilce kartičku s diskrétním kontaktem a požádal ji, aby mu dala vědět, kdykoli si ten „paňár bude vyskakovat“.

V roce 54 jsem podstoupil zkoušky na AVU v sousedství Mirka Liďáka. Tehdy A. Z. stanovil směrné číslo 7. Zájemců se tísnilo ve Stromovce a na Akademii zhruba 450. Naše „modelka“, noblesní portrétní dáma, nás o přestávce požádala, zda si může dílka prohlédnout. Zamyslela se a po chvíli povídá: „Pánové, vy se sem určitě nedostanete. Vy už jste hotoví!“

S touto útěšnou kondolencí jsem šel do Václavské ulice k manželům Rosolovým. Pozvali mne do Mánesa na pohodové večerní posezení.

Richard Adam tu pěl o tom, že „brambory a růže kvetou v jednom sadě“. U rezervé stolku seděla pohledná růžová dáma a vedle ní chlapík v dobyvačném převisu. „Kdopak za to může, že jsou pohromadě?“ – kladl si zpěvák otázku. Rosolovi mi špitli – „To je prezidentova neteř, paní Věra Hejná.“ Sousedící brambor byl ředitelem jistého pražského podniku. Krátce po nezbytném představení muž hbitě odkráčel. Na tácku měl šest křížků. Tu se ke mně naklonila paní Věra a šeptla: „Mladý muži, omlouvám se, je to krajně nezvyklé, ale nešel byste si zatančit?“

V houpavém rytmu mi taktně vysvětlila, že nemá ráda úlisné žadatele o přímluvu u strýčka. Netroufla by si žádat ho o výhody ani sama pro sebe. Jak jsem byl čerstvě odmaturován, neodpustil jsem si poněkud drzou otázku, jak to všechno mohl stačit napsat: Rudá záře nad Kladnem, Vstanou noví bojovníci… Pousmála se a ujistila mne, že nejsem zdaleka sám, kdo se jí na to ptá. Rodina však patří mezi první čtenáře. Výsledná verze se nijak od rukopisu neliší. Pouze Jan Drda připsal sem tam tečku, čárku …

Mezitím se neúspěšný žadatel odkymácel a Richard Adam prosil: „Zhasněte lampiony, lampiony, já chci vidět tmu…“

Vánek od Vltavy rozkomíhal girlandy a třpytky, obrátil mi vlastnoručně malovanou kravatu. Rychle jsem ji zasunul do saka. Rypsové podsazení bylo křiklavě zelené, jakási znouzectnost maminčina šicího stroje.

„Máte nádhernou kravatu. Ty puntíky jako karnevalový Ferda Mravenec. Vy jste umělec?“

„Jen tak trochu“ – zakoktal jsem rozpaky. „Myslíte, že byste mi mohl podobnou vytvořit? Chtěla bych být Beruškou s puntíkatým barevným motýlkem. Ráda vám ji zaplatím.“ Horlivě jsem přitakal, ale „o placení nesmí být ani řeči“.

Měsíc nesplnil Richardu Adamovi jeho přání „Já chci vidět tmu“. Ten vykuk úplněk si posvítil přímo do očí paní Věry. „Děkuji vám za nádherný večer,“ řekla. V té chvíli jsem prožil skutečnou červenou knihovnu a všechny pošklebníčky úchichtníčky mohu ujistit, že to bylo příjemné, i když jen téte a téte v jediné větě. Ta dáma se mi bohužel ztratila v průvanu času stejně jako jedna beruška z listáře mého Ferdova slabikáře.

Když jsme se ocitli k půlnoci ve Václavské ulici, pozdravili se Rosolovi se svým sousedem. Doma mi sdělili, že to byl spisovatel Jan Hostáň. Prý uchránil manželku Ondřeje Sekory, neárijku, před koncentráky. V říjnu 1944 byla však deportována do Terezína. Manžele Sekorovy pojil s Janem Hostáněm hezký vztah. V roce 1961 ilustroval O. S. Hostáňovy Švitořilky a v roce 1949 jeho Námořníka.

Díky „bráškovi Ferdy Mravence“ Ondřeji J. Sekorovi, Blance Stehlíkové, Věře Vařejkové a dalším vznikla pozoruhodná kniha Ondřej Sekora / práce všeho druhu / osobnost a dílo (www.prah.cz) roku 2003. Stránky 222–229 vám tu přiblíží unikátní „kreslený deník z pracovních táborů“ (1944–1945)..

V roce 1958 pobývali Sekorovi v rodišti mojí manželky – Čimelicích u Písku. Ubytovala je teta Antonie Jarošová „Na Knížecí“. Ondřej Sekora chodíval k mému tchánovi panu Václavu Kulasovi. Vyprávěli si o včeličkách u jeho včelína a tady se rodil Čmelák Aninka, jenž vyšel v roce 1959.

Paní Ludmila často sedávala s tetou Antonií v kasinu. Ta jí vyprávěla, kterak sem přijel na konci války brunátný generál Pückler, poslední „vteřinový“ pohlavár Třetí říše. Viditelně znechucen musel podepsat pod dohledem zástupců vítězných mocností kapitulaci – ukončení druhé světové války. Jeho řidič ho odvezl do mlýna „U Díků“. Tam zastřelil svoji sekretářku a sebe. Můj tchán pak s panem Pitrákem odvezli oba za hřbitovní zeď, odkud si je po letech příbuzní vyžádali k exhumaci.

Pokaždé, když šla paní Ludmila přes náměstí k tchánovu včelínu upozornit oba „včelaře“, že je čas k jídlu, stavěla se před pohostinstvím „U Pajerů“.

Visela tam pamětní deska – připomínka Karla Pajera, popraveného v koncentračním táboře v r. 42. U ní se pravidelně stavíval s kytičkou Jan Werich. Dědovi Pajerů, jenž tu sedával na lavičce, jednou řekl, že jemu a Voskovcovi moc pomohl v Americe v počátcích jejich emigrace.

Tudy chodíval báječný režisér, „Čimelák“ Jaroslav Papoušek, sochař, tvůrce pomníku u Milína. Jedinečný malíř, kreslíř, karikaturista, obdivovatel humoru Ondřeje Sekory.

A nyní o tom, jak zní Sekorův sylabotónický bombézní jazyk ve světě. Jímavý příběh mi vyprávěla vnučka Petruška, když pobývala v multiangloistním seskupení u Toussaintů v rue de Rivoli v Nice. Nedaleko odtud přivezl sportovec a novinář Ondřej Sekora pověstný „třetí poločas“, hru tvrdých mužů, ragby.

Mexický lektor zkoušel mladé anglisty, zda dokážou vyslovit „Popocatepetl“. Kdesi jsem se dočetl, že mají sami Mexičané problém s výslovností. Sekorův jazyk zazářil. Petruška hbitě vystřelila: „Pepík pořád pletl Popokatepetl.“ Mexičanovi se možná o tom Sekorově zvukomalebném vlnolamu dodnes zdá. Alžířan Zino, s nímž žije Petruška osmý rok v Montrealu, obdivuje za oceánem Sekorovy melodické variace dodnes.

Po dlouhá léta jsem besedoval s mládeží v družinách, školách a klubech. Čaroval jsem z teček nejrůznější čertoviny, kreslení obouruč, pohádková hádání. Proměňoval jsem se ve zkoušeného žáka i přitroublého Neználka. Děti mne samozřejmě zpovídaly z Ferdova slabikáře. Jen jednou jsem si nemohl za boha (tu máš, čerte, kropáč) vzpomenout. No to byla junda!

Sekorův slabikář lze tvořivě přizpůsobovat. Moji přátelé, mladí sympatičtí vietnamští manželé, mají synka Bena – jinak Vojtu. Rád si cvičí řeč z Ferdova slabikáře. Když čekali holčičku, doporučil jsem jim jméno Violka. Je léčivá, zvukomalebná. Vojta ji už více než rok rozesmává: „Violka papala papáníčko, pokapala kanapíčko.“

Vnuk Martin, jenž žije s Mongolkou Uugii, často baví jejího malého brášku Amaka, jemuž se náramně rýmuje „Amálka“.

Když se sejde sedm Mongolek, jsou jako z razítka. Včetně babičky, která třímá v lahvi samotného Čingischána. Škoda, že je nevidí Ondřej Sekora. Amako by mu zarecitoval:

„kim - 1, hojír - 2, kurum - 3, durum - 4, tau - 5, jste kouzelný jak ten pan Tau!“