JIŘÍ STANO

Podnětem, abych ve svém archivu vyhledal reportérský blok s titulem Arménie, byla tisková informace, proč se Turecko rozvzteklilo na svého natovského spojence Německo. Jeho spolkový sněm označil 2. června masakry Arménů Osmanskou říší v roce 1915 za genocidu.

Současně přiznal, že svůj díl odpovědnosti za tehdejší události nese i Německo jako spojenec Osmanské říše, které o masakrech vědělo, avšak proti nim nezasáhlo. Současná vláda Turecka, která je nástupnickým státem Osmanské říše, má však odpovědnost za to, jak se s tehdejší událostí bude zacházet dál. Turecký parlament totiž přijal zákon, podle něhož je trestné označovat vraždění z roku 1915 za genocidu. Neboť považuje „incidenty v podmínkách první světové války za běžné“. Tolik agentury.

Připomeňme ještě, že Německo není jediným státem světa, který označil osmanské vraždění z roku 1915 za genocidu. V Československu tak učinil pouze prezident Zeman. Podobný turecký záchvat vyvolala před desíti lety Francie.

Takové počínání je nepochopitelné, neboť v žádném usnesení se současné turecké vlády, počínaje Atatürkovou od roku 1922, neoznačují za odpovědné. Pobouření svědčí spíš o tom, že prastarý osmanský šovinismus, zrozený ve veleříši, která v 15. až 17. století byla největší na světě, kdy jí patřila většina území jihovýchodní Evropy, Černomoří, Blízkého východu a severní Afriky, v podvědomí stále doutná.

Oč konkrétně jde. Když v roce 1876 svrhl „krvavý sultán“ Abdülhamid osvíceného Murada V., zúčtoval s pokusy o demokratizaci a obnovil despocii v nejhorší podobě. Když jeho šovinistická politika vyústila v masakry křesťanů v Arménii (1894–95), na Krétě (1897) a v konflikty v Makedonii, postavil proti sobě Anglii a mladoturecké hnutí v čele s pozdějším prezidentem Atatürkem, které v revoluci odstranilo Abdülhamida a dosadilo Mehmeda V., který vládl až do roku 1918. Byl to rok definitivního rozpadu Osmanské říše.

Průvodcem po Arménii, tehdy ještě sovětské socialistické republice, po neobyčejných kulturních památkách, mi byla významná arménská básnířka Metakse, kultivovaná žena, kulturními dějinami svého národa přímo prostoupena, jak se usadily v jejich citech.

Hosta provázela strhujícím způsobem. Slovem, i vhodnou trasou znamenanou hrdinstvím i utrpením, klíčovými památkami, které dějiny živě ilustrují. Přes všechny úděsné bouře v podobě nájezdů Peršanů, Římanů, Řeků, Iberů, Arabů, Mameluků, Mongolů a seldžuckých Turků, jež se staletími přes Arménii přehnaly, zachovalo se dodnes 4000 památníků arménského umění. Pohanské chrámy a urartské pevnosti, paláce, unikátní fresky. Na dědictví Urartu, státu, který se rozprostíral na území dnešní Arménie, jižní Gruzie, severního Iránu a východního Turecka, indoevropští Arméni, citlivě a s tvůrčím přístupem, umem a svým viděním navázali.

Cestou k nejposvátnějšímu místu Arménů, do Ečmiadzinu, mě stačila Metakse seznámit s klíčovými kapitolami historie země. První samostatný státní útvar Arménů vznikl ve 3. století před letopočtem, o 15 století dříve než si Seldžukové začali uvědomovat vlastní tureckou identitu v pravlasti východního Turkmenistánu. Ta se pak upevňovala v průběhu několika století trvajícího úspěšného tažení na Západ, při němž přijali islám v sunnitské podobě, díky jemuž ovládli i staré islámské země.

Arménský stát se rozkládal mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Žilo v něm na 40 miliónů Arménů. Ti pak vytvořili, jako první, z křesťanství státní náboženskou ideologii. Dříve než Řím, kolébka křesťanství. Velkou Arménii si pak rozdělili Římané a Peršané. Po několika stoletích nadvlády cizích států, v roce 1639, si celé arménské území rozdělily Osmanská a Perská říše. Až po 200letém útlaku roku 1820 došlo k postupné obnově východní Arménie v rámci carského Ruska. Západní Arménie na území Turecka pozbyla samostatnosti a stala se součástí osmanského impéria.

S Metaksou jsme se prokousali stručnými dějinami Arménů, až jsme se dostali k hlavnímu cíli naší celodenní výpravy. Vrátili jsme se do Jerevanu, města, o němž se tvrdí, že je starší než Řím. Zanedlouho by měl oslavit 2800 let od svého založení. Jerevan je obklopen pahorky, z nichž každý má svou historii. Metakse zamířila k jednomu z nich, s poetickým názvem Cicernakaberd – Vlašťovčí pevnost. Před 2000 lety tu byla skutečně pevnost, dnes park. Na jejím vrcholku byl už z dálky vidět úzký jehlanový obelisk – Památník genocidy z roku 1915, onoho nejtragičtějšího roku.

Zaparkovali jsme nedaleko mauzolea. Jeho stavba je řešena jako 12 masivních pilířů nakloněných ke středu, k věčnému ohni. Vedle něho, vysoko čnějící ostré věže, jsme si připadali jako mravenci. Jako by nožem rozříznutá na dvě části, věž symbolizuje rozdělení národa. Vnitřní prostor mauzolea, ohraničený pilíři, představuje ránu, která se nikdy nezahojí. Z místa, kde plane věčný oheň, line se melodie Komitasovy písně Antuni – Bez domova. A jakoby z hlubin země zaznívá každou hodinu rekviem zvonů na památku mrtvých. Jen v letech nejkrutějšího teroru 1915 a 1916 vyvraždila osmanská soldateska během tří měsíců jeden a půl milionu Arménů. V předcházejících letech milion. A to nejkrutějším způsobem, jaký do té doby poznaly dějiny.

Jen ve městě Van bylo pobito 60 tisíc obyvatel, téměř všichni, a celé město bylo srovnáno se zemí, podobně jak to učinili Římané s Kartágem a Korintem nebo Němci s Lidicemi a s Ležáky. V roce 1915 zahynul spisovatel Grigor Zohorib, básník Daniel Varužjan, básník Ruben Sevak, vyvražděna byla téměř celá arménská inteligence. V tomtéž roce zešílel slavný hudební skladatel Sogomon Gevorkovič Komitas (1869–1935), o němž Debussy řekl, že by vyměnil celé své dílo za jedinou jeho píseň. Komitas napsal okolo 4000 melodií, je zakladatelem arménské národní hudby. Ve stejném roce emigroval jako mladý chlapec pozdější spisovatel William Saroyan.

Během všech masakrů, s přestávkami dvacet let trvající genocidy, byly dohnány k útěku z prastaré vlasti téměř tři miliony lidí, kteří našli nové domovy v 52 zemích světa. V USA, v Kanadě žije více než půl milionu, dva miliony ve Francii, Íránu, Libanonu, Bulharsku a dalších státech. Pražský rodák, spisovatel Franz Werfel, v románu Čtyřicet dní umělecky zobrazil existenční boj Arménů proti Turkům.

Když jsme vyšli z truchlivého prostředí na světlo, Metakse se těžce opřela o pilíř mauzolea. V jejích očích jsem spatřil slzy. Začala recitovat: „Kdybych já jen někdy uměla / svět před smrtí chladnou zastínit / živým teplem chvějícího se těla! / Krvavým bych slzám zabránila vyronit!”

Dlouho mlčela v pohnutí, než řekla: „Ten památník připomíná, že byla vykonána genocida nad téměř polovinou tehdy žijícího národa.“ Z kabelky mi podala svazeček své poslední sbírky v ruském překladu. Jmenovala se V objetích života. Na straně 49 bylo tužkou zatrženo čtyřverší básně Píseň o slzách. Porozuměl jsem, že tyto jsem právě vyslechl v arménském jazyce. Pak mě objala, sklonila hlavu na mé rameno. Věděl jsem proč. Aby ve mně vřeleji vznítila pochopení pro arménskou duši a její tisíciletá osudová muka.

„Zítra vezmeme na malý výlet k jezeru Sevan člověka, který je vašemu národu, Juri, hodně blízký.“ Ukázalo se, že to byl dobrý známý Metaksy, generálmajor S. S. Martirosjan, někdejší velitel 73. střeleckého sboru a jeden z osvoboditelů Prahy. Byl to příjemný a veselý společník, který hýřil vzpomínkami na Václavské náměstí 9. května roku 1945, jímž projížděl v džípu celou hodinu, než se dostal od Můstku k Muzeu kvůli špalírům jásajících Pražanů. Avšak Metakse ho pozvala, aby vyprávěl starou legendu o tragické lásce dívky Támar k pastýři, o lásce, kterou dělilo široké jezero Van.

Kdysi dávno žila na ostrůvku uprostřed jezera Van dívka Támar. Každou noc z pevninského břehu plaval k ní její milý. Aby nezabloudil ve tmě, rozdělávala ohýnek jako orientační majáček. Otec, který lásce nepřál, dal jedné noci svými lidmi ohníček rozšlapat. Chlapec nevida světlo, zabloudil a utonul. V poslední chvíli svého života žalostně vzdechl: „Ach, Támar …“. Ostrůvek od té boby nese název Achtámar.

Tak Metakse dlouho vyprávěla, aby vysvitlo, že legenda je podobenstvím osudu západních Arménů, kteří už nikdy nedosáhnou spojení s východními bratry.

„Podíváme se na mapu,“ ozval se v generálmajorovi topograf. „Spatříme, že od jezera Van přes Ararat a Jerevan vede k jezeru Sevan stokilometrová přímka. Vzdálenost z hlediska času zcela nepatrná. Přesto nedovoluje spojit dvě torza jednoho zkrvaveného těla.“

Jejich city spojuje už jen Ararat, na který hledí každý z jiné strany. Přesto stále vyvolávají hrůznou vzpomínku na krvavé řeže, jež se kdysi odehrávaly na březích jezera Van.