IVO FENCL

Tak se nám opět vrátil kus dětství; kapitán Ani Muk. Nebo snad Animuk?

(Ani Muk v Africe. Sestavil a doslov napsal Tomáš Prokůpek. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2015. 64 stran.)

Tak či onak bylo Ondřeji Sekorovi (1899-1967) 6. 4. 1934 bezmála pětatřicet, když v Mánesu začínala Mezinárodní výstava karikatury a humoru. Nabídl mj. čtyři stripy s baňatým lovcem Ani Mukem. A dvacet jiných prací. Osm dní nato byl jeden ten seriálek zveřejněn v Pestrém týdnu a postupně, až po číslo 13/1935, jich Sekorovi vydali šestačtyřicet; každý o šesti políčcích.

O čem stripy jsou? S výjimkami loví titulní hrdina vždy nějaké zvíře, často mu pomáhá černoušek a není-li k ruce, aspoň na konci dílu filmuje pánovo slavné vítězství (viz 17. a 43. pokračování). A tento otrocký služebníček se vyskytuje ve 26 dílech, i když dvakrát jen statuje (lov pštrosů, nezdařené lákání ptactva).

Ani Mukem realizovaný odchyt africké zvěře sice cílí na očekávatelné objekty (prvním byl hroch), nicméně již sedmé pokračování pojednalo „jen“ o odchytu lvích blech. Ferda Mravenec, připomeňme, už tenkrát taky existoval; od ledna 1933.

Částí Ani Muka tematicky trochu se stala už dvanáctá (o pstruhovi z konzervy) či sedmnáctá (kapitánovo opilé extempore). I dál komiks svištěl jako po drátkách a bujarý kreslíř se opakoval teprve v 28. díle: podruhé sledujeme atak na lva. Jak se liší od předchozího?

Zatímco v druhé části cyklu Ani Muk nechal lačnou šelmu omráčit výkopem osla, jemuž upevnil na ocas vonnou kost, nově co návnadu obětuje živé sele. A i následující část vybočuje, byť nepředvádí víc, než jak se mistr lovů zbaví na číhané komárů. 30. díl nás pak vyvede z temna kontinentu na oceán a jsme svědky likvidace žraloka nebohým mečounem. V 32. pokračování to Ani Muk podruhé zkusí i na zebru, a zatímco původně ji svým výstřelem nezasáhl a probudil jen vprostřed savany trestance, napodruhé ji rovnou osedlá. Skokem.

I lovu králíka se věnují hned dva díly (19 a 32), dokonce úzce navazují. V tom prvním kapitán uvízl za hlavu v ušounově pelechu, napodruhé do díry vstrčí roháče a loví prostřednictvím jeho kusadel.

Obdobně těsná návaznost funguje i mezi dvěma „hrošími“ díly (1, 41); v druhém dostanou tlustokožci tlustého Ani Muka do své moci a sehrají s ním mač v odbíjené.

I finální ze všech příběhů, kde se bílý „rádža“ rádoby geniálně převleče za gorilu (a omylem je odloven), zůstal odleskem lovení té skutečné gorily v 24. pokračování a nepřehlédněme ani varianty interakce se pštrosem. V 16. díle se pracuje s údajným pštrosím zvykem strkati hlavu do písku, v 34. díle s jeho tendencí polykat věci, známou i z verneovky Hvězda jihu (spoluautor André Laurie). Abych byl konkrétní: kapitán ptákovi předhodí nařízený budík, ten uvnitř jedlíka začne řinčet a Ani Muk se nebožákovi vysmívá!

Připomeňme však i obě verze lovu na slona. Je to 8. část, která užívá pro zápletku skutečnosti, že se sloni (snad občas) přemísťují v zástupu s choboty přidržujícími se ocasů druhů před sebou, a díl 36., těžící z toho, že dotyční občas vyrvou nějaký ten strom. Ani Muk proto jeden natře lepidlem.

I na lovy hadů však dojde a Sekora alias Ani Muk zužitkovává jejich známou tendenci obtáčeti. První příklad té zlověstné vlastnosti (4) je ovšem variací na starší už strip Karla Ladislava Thumy (1853-1917) Zajíček chytrák (1909), kde had ovíjí kmen stromu s takou důkladností, až se zauzluje. A druhá situace (39)? Předvádí Ani Mukovo přímé ohrožení krajtou či hroznýšem. Ale vyrazíme i na lov pelikána a opět si lze vybrat ze dvou možností. A to? Inu, buď disponujete čertíkem v krabičce (ten se po otevření v zobáku krutě vymrští, což je i parafrází na polapení hrocha ve stripu jedna), nebo jste původně lovili rybku a vletěla vám na vlasci do pelikánova zobáku. Ani Muk nicméně úlovek odkopne a patrně tedy vyřadí ze sbírky pro zoo. Ba zuří. Z rybky mu zůstala jen kostřička.

A co takové žirafy, symbol to Afriky? Ale ano, i je Sekora zapojil hned dvakrát. A buď tedy ulovíte hned dvě, i když nechtěně a do antény vlastního rádia (6), anebo jednu omylem odstřelíte, když se kulka odrazí od nosorožce (43). A že při těch lovech (slyším vás mručet) často nekráčí o regulérní přístupy? I co! Přiznám sám, že mi v dětství imponovaly i ty kruté anebo rozličně bezděčné Ani Mukovy lovy. A viz odchyt raků pomocí vlastních zad poté, co se pod kapitánem prolomí můstek. - A pokud snad některému děcku jen bezděčné lovení nesedí, asi mu opravdu nebudou překážet mírné Sekorovy brutality. A viz absurdní mlácení krávy v dějově nepochybně nejslabším 44. pokračování, kdy Ani Muk přehřeje kotlík mléka a jeho původkyni za to nesmyslně trestá.

Ale sledujme i brutální likvidaci želvy (11) a hle, už zmiňovaného hada kapitán rozválcuje vlastním tělem. A kuk, krokodýla Ani Muk získá tak, že ho nechá pozřít vlastní ocas s připoutaným selátkem (parafráze sekvence z barona Prášila). Napodruhé se ovšem už krokodýlci jen mírumilovně líhnou z vajec, jež borec původně měl za ptačí. Ale dojde na další sadismy! Anebo snad může hyena přežít s obrovskou činkou v břiše? Či je fér chytat velbloudy na háček, respektive na spousty háčků? Ani Muk navíc často loví stylem „živý či mrtvý, vše jedno“ (tarbíci) a některé kusy nechce už od počátku živé (létající ryba, kladivoun zabitý sekerou zaťatou do hlavy). A co víc?

Chvíli jsem se mylně domníval, že „smrtící“ díly (vařená želva, odstřelený leopard, zlikvidovaná létající rybka, skolený žralok, žirafa odpravená odraženou střelou) přece nemohly být využity ve výborech mého dětství (1971, 1972), anžto Ani Muk podle jejich koncepce odlovená zvířata shromažďoval pro zoo na stále objemově nabývajícím obrázku pod každým z pokračování. Nicméně teď vidím, že i kladivounem je sem zařazen. Poputuje tedy jeho tělo do muzea?

Tak či tak jsme my, děti, tehdy v edici Kulihrášek objevily každoročně po šestnácti epizodách a vzpomínám, že na konci druhého sešitu měl Ani Muk pohromadě 15 druhů, pokud počítám i kladivouna, plody palmy a roháče, jehož pomocí tahal zajíce z jamky.

Zajímavou otázkou přitom zůstává, jak mohl v 18. pokračování přežít během lovu plameňáků pád z nebe na hroty antilopích rohů. (Jeho let navíc je nápadně pozorován přihrbeným lvem.) Nemělo snad jít původně o závěrečný strip?

Za naopak ještě únosný, byť diskutabilní mám ten z dílů, ve kterém jistý hádek lačně polyká myš chycenou na cukr do upevněné pasti; je pozřen hadilovem, jehož do sebe dostane levhart, kterého Ani Muk zezadu skolí, aby se nechal nafilmovat s nohou na jeho mrtvole! Vždy se mi navíc zamlouvalo, že si ni náhodou nemůžeme být jisti, kdy Ani Muk uspěje. Ano, většinou bodoval, nicméně ptáky do klecí svou ubohou hudební produkcí rozhodně nenalákal (27) a místo antilopy „ulovil“ jen kaktusy, když se mezi ně složil při vrhání lasa. A obří kobylky zase div neodlovily jeho! Naštěstí na něm jen sežraly oděv. A místo toho, aby dostal supa (vydává se kvůli tomu za mrtvolu), je sám napaden obrovskými mravenci; a také agama mu uniká poté, co je omráčen kokosovým ořechem. Rovněž očesání palmy kýchnutím Sekorovi stačilo na regulérní epizodu. Atd.

Komplet Ani Mukův v knize vychází poprvé teprve letos, ale třináct originálů stále moderně působících stripů se bohužel nedochovalo, takže je bylo nutno reprodukovat z vydání v Pestrém týdnu. Zasvěcený doslov editora Tomáše Prokůpka se mj. zabývá předchozími africkými motivy v Sekorově tvorbě a lze spolu s ním konstatovat, že se ty motivy všeobecně vyskytovaly v raných obrázkových příbězích i včetně těch Ladových a včetně pověstných Kulihrášků či Punti.

Ještě víc pak zaujme Prokůpkova hypotéza, dle které byl Ani Muk původně chystán pro některou platformu ve Francii či dokonce ve Velké Británii. V obou těch zemích totiž Sekora už předtím publikoval, zatímco s tou bližší, ale Hitlerovou nejspíš nic mít nechtěl. I když býval před válkou spíše apolitický.

Tomáš Prokůpek tedy opět zasluhuje dík a dokonce spočítal i to, že Ani Muk obsahuje minimálně šest epizod variujících motivy už zmiňovaného K. L. Thumy. Jeho obrázky totiž Sekora pamatoval z dětství. Tak např. se jedná o krokodýlky líhnoucí se z domněle ptačích vajec, o dalšího krokodýla zahryznuvšího se do návnady na vlastním ocase (inspirací tudíž není jen Baron Prášil) anebo o pštrosa polykajícího hodinky. Ale sám Thuma už nezřídka pracoval se staršími motivy! A co ještě dodat?

V letech 1956-1957 bylo dvacet epizod Ani Muka znovu zveřejněno v Ohníčku a stal se tak prvním prvorepublikovým hrdinou, jehož příhody vyšly za socialismu. Roku 1963 se díl o odchytu žiraf (působí na obrázku jako oběšené) vynořil i na zadní straně Pionýra a v tomtéž populárním časopise se stripy s Ani Mukem objevily po jeho dočasném přejmenování na Větrník. Dočkala se ale i dětská rubrika Květů a po zmiňovaných dvou číslech edice Kulihrášek bylo dvaatřicet korektních pokračování zveřejněno jako součást Veselé knížky seriálů (1982). Deset jich vyšlo i v přínosné knize Vesele s Ondřejem Sekorou (1999, 2004).

Dodám už jen jedno.

Ani Mukovo jméno, a to je zvláštní, bylo v čase mého dětství psáváno výhradně jako Animuk. A tak mi v sedmi letech ani nedošlo, že souvisí s výrazem „muk“ a absencí komiksových bublin.