ARNOŠT TABÁŠEK

Jara se mnohokrát vystřídala s léty, podzimy i zimami a čas vše minulé zahalil mlhou. Zdálo se, že v sousedství blyštivých kolejí srnec žije odedávna. Ve skutečnosti se na příkrém železničním náspu, v pásu hloží, ostružiní a staré trávy usadil pod tlakem soků ve druhém roce po narození. Ovšem jiná místa dnes už neznal. Ostatní srnčí zvěř o takový kout nestála.

Dnem i nocí, docela blizoučko, přímo nad hlavou starého šesteráka, duněla trať. Hluk a lomoz, hrozivá směs hlasu motoru lokomotivy, skřípění závěsů vagónů a klepání kol, pokaždé přicházely z dálky a stále se přibližovaly. Halas se valil jako bouře, zesiloval k nevydržení, až hrozilo, že keře, tráva i nebe nad nimi v jediném okamžiku zmizí v propasti, odkud není návratu. Potom, a vždy nečekaně, udeřila proměna.

Stejně jako poprvé srnec s úlevou pokaždé vytušil, že děsivý rachot pomíjí, vzdaluje se a mizí. Opravdu. Netrvalo dlouho, rozhostil se klid. Najednou jen vánek rozechvíval větvičky hloží. Když se nad ležícím srncem pohybovaly, kolem tančily stíny. Pak přivíral velká tmavá světla, jak myslivci říkají očím zvěře, a líně přežvykoval.

Sousta stoupala jícnem vzhůru, byla velká a šťavnatá. Chuchvalce trávy znova rozemílal zuby, než je s požitkem spolykal a dočkal se dalšího natráveného dílu. V takových hodinách jej objímalo bezpečí. Na jistotách, utkaných ze všeho, co znal a prožil, pevně stálo současné i budoucí bytí. Jasně vnímal, že překoná každou nástrahu a svízel, které jej potkají.

Celý domov, ostrůvek divočiny, ten pás hustých křovin, propletených šlahounů a zežloutlé trávy přitom stále těsněji obkličoval svět, kde místa pro divokého tvora nezbývalo. Stačilo se porozhlédnout. Jen o trochu dál, níž pod tratí, vyvstala asfaltová silnice. Kolem ní se porůznu zvedaly střechy domů a bylo jich stále víc. Na opačné straně, ve svahu nad jeho domovem v uplynulých letech vyrostly chaty, obklopené zahrádkami a ploty. Kolonie se zakousla hluboko do lesa. Stromy se dosud tyčily jen v místech, kde se ježil hřbet kopce. Srnec tam párkrát zavítal, ale už po několika hodinách sestupoval zpátky dolů k zelenému náspu. Ponořil se do hustého porostu, a když se za ním zavřel, všechna protivenství měl za zády. Tady srnec nacházel klid, nechával se ukolébat do slastného odpočinku.

Dunící vlaky, bez konce letící jednou tam a pak zase zpět, jej nerušily. Naopak. Vrostly mu do žití, pronikly hluboko každým dnem, až se staly jeho součástí. A odměřovaly čas. Od svítání na pár nestejných částí roztínaly rána, později na kusy trhaly dopoledne i odpoledne, nakonec porcovaly večery i noci.

Proud vagónů, tažený lokomotivou, přinášel cizí pachy. Vytěsňovaly všechno, co vydechovala příroda; mdlou vůni květin a trav, nahořklý závan bylin i syrovost obnažené země. To vše potlačil, a potom rázem překryl pach spálené nafty, rzi, oleje, odpadků a moči. Rachot soupravy už dozníval za ohybem kolejí, které se zařezávaly mezi valy lemované stromy, ale nepříjemná směs vjemů tu byla dál. Rozprostřela se, nepřátelská, zlá jako povodeň. Někdy ji odehnal vítr, jindy se při zemi ještě dlouho držela. Teprve potom zvolna nabývaly vrch dřívější vůně. Křehký smír dlouho nevydržel. Na násep se vřítil další vlak, všechno začínalo znovu.

Navzdory srnec přivykl. Bral příjemné i nelibé okamžiky, jak je dny přinášely. Poklid místa roztál s opravou kolejí daleko odtud. Trať nadlouho ztichla. Střídavý rytmus zmizel. Svět se proměnil, a srnec neměl stání. V nekončícím tichu nedokázal ležet.

Váhavě vylezl po náspu. Na štěrku u kolejí se povalovala plechovka od piva. Sklonil hlavu. Čpěla kysele a hořce. Vykročil mezi pražce, pod spárky mu zachrastila drť a pohled odvracel od blyštivých šín, které ubíhaly k ohybu trati. Jako pokaždé zas tady vytušil nebezpečí. Místům na kolejovém svršku se vyhýbal. I teď, obklopený tichem, neztrácel opatrnost. V divočině vše nezvyklé leká smysly zvěře. Raději obrátil, sestoupil níž a zmizel v porostu. Ale bez vpádů vlaků tam chvíle slasti ztrácely smysl. Třebaže mohly trvat bez konce, půvab prchavých okamžiků byl ten tam. Vrátil se až za pár dnů a nocí. Vtrhl zpátky stejně nečekaně, jako zmizel. Teprve rachotící řeka oceli odnesla nepokoj.

Toho večera jej objevil lovec. Takového srnce hledal. Staršího, vyzrálého, s trofejí poznamenanou časem. Srdce mu začalo bušit, až musel krotit dech. Ale když člověk s puškou, kterou není oč opřít, stojí v houstnoucím šeru na kraji otevřené louky, která se zvedá za tunelem, moc šancí k úspěšnému lovu není. Lovec riskovat nechtěl. Snad vytušil, že srnec do odlehlého koutu nepřivandroval jen tak, že se tady neobjevil poprvé.

Tečku za úvahami udělal večerní vlak. Přihnal se po náspu a zaplašil lovcovy naděje. Za okny vagónů podřimovalo pár cestujících. Málokterý se díval do tmy na louku, po které běžel pruh světel. V jejich mihotání nikdo nezachytil siluetu lovce, natožpak stín zvířete. Potom vše přikryla tma a člověk s puškou obrátil k domovu.

Příští dny neměl štěstí. Marně vysedával ve vysoké trávě za tunelem hned vedle cesty. Zkoušel to nejprve zvečera. Bez úspěchu. Srnec vycházel velmi pozdě, na opačném konci křovinatého pásu a držel se v jeho blízkosti. Zářijové dny se krátily, večer světla rychle ubývalo. Tak lovec raději čekal za mlhavých rozbřesků, jenže rachotu prvních ranních vlaků starý šesterák povětšinou naslouchal už z bezpečí křovin.

Dilema vyřešila náhoda. Jednoho dne cestou k tunelu lovec potkal jiného srnce. Na pár desítek kroků od něj uškubával lístky ve svahu mezi nízkými jeřabinami. Konec odstřelu se blížil, tak myslivec nabízenou příležitost neodmítl. Už z pověrčivosti, aby nezaplašil Hubertovu přízeň. Pětiletý vidlák neudělal po výstřelu ani krůček. Svalil se do uvadlé trávy a zůstal v ohni. Šesterák z opačné strany kolejí přežil.

Zářijové slunce zvolna přestávalo hřát. Ostružiny potemněly, pak seschly a opadaly. Do dálky zářily jen rudé šípky. Podzim nastoupil brzy, stébla žlutých travin pokryla jinovatka, zelenaly se jen listy ostružiníku. V mrazivém ovzduší chutnaly výtečně a pod nedaleké duby zase spadla bohatá úroda žaludů. První sníh zastihl srnce v dobré kondici. Čas zimního strádání mohl přijít.

Zdálo se, že pás křovin, zavalený závějemi, neskýtá mnoho příležitostí ukrýt se. Listí z větví opadalo, k nebi čněly holé kmínky a spleť větví. Bylo tu však spodní patro ostružin a maliní. V létě měly šlahouny dostatek světla, dospělému sahaly až k pasu a byly porostlé vysokou travou. Srnci stačilo protáhnout se pod přírodní klenbu a pojednou před zraky všeho živého zmizel. Tady nepronikal mráz či kousavé povětří, zvláště když na strop přístřeší napadl sníh. Šesteráka pak neprozrazovalo nic, ani stopy po něm nezůstávaly.

Do jara však bylo daleko, hodně daleko. To vědomí srnce, jak mu roků přibývalo a jak stárnul, znepokojovalo víc a víc. Bod obratu letos vyhlížel s každou oblevou. Sotva začaly pod krystalky ledu zurčet pramínky tající vody, pookřál. Jenže sotva mráz dýchnul, znovu do ticha zakoval šelest každé kapky. Předtucha rašení se rychle vzdálila za obzor. Zima vytrvale brala nadvládu s vervou. Jako by se kralování nad zemí, vzduchem a vodou neměla nikdy vzdát.

Snad proto byl příchod jara razantní, plný radosti. Stačilo pár vlahých dnů a nocí, kdy nemrzlo. Běh věcí se měnil každou hodinou. Strouhy se probudily, voda spěchala k potokům. Odnášela uschlé větvičky, pavučiny i plísně, mezi poválenými lístky loňské trávy rašily oddenky. Napřed byly téměř průsvitné, potom zelenaly, rychle rostly a přibývalo jich. Ke kvítkům už nebylo daleko. Ponejprv se ukázaly sněženky, následované bledulemi, sasankami a podběly, potom vykvetly petrklíče a konečně blatouchy. Žlutí lemovaly potoky, kolem kterých se rozléhal zpěv žab i ptáků. Zdálo se, že radosti není konce, jaro nabízelo náruč hojnosti.

Jednoho rána se do lomozu lokomotiv, táhnoucích sem a tam vagóny, přidal nový hluk. Zněl cize, blížil se zvolna z dálky podél trati. Motory ručních pil, nákladních aut, traktorů a rypadel, jako proměnlivé hlasy strojního chóru, vyly, hučely, brumlaly, spojovaly se v roztodivných kombinacích a pak zas tichly. S večerem se pokaždé vytratily, zůstávalo jen známé dunění vlakových souprav, ale sotva se slunko vyhouplo nad horské kopce, vracely se.

Srnec o blízké pohromě neměl tušení. Ležela mimo jeho zkušenost. Přesto se každým dnem, každou hodinou k jeho domovu blížila rekonstrukce kolejového valu. Armáda dělníků z náspu postupně klučila keře i stromy, u paty valu kladla betonová půlkruží a potrubí kanálů odvodňovacích tras.

Srnci se jevilo, že kamenný tunel pod tratí se změnám postaví do cesty. Hrozbu zadrží, nepustí ji dál. Asfaltová cesta pak lomoz odvede jako obvykle níž do krajiny, sjede po ní k vesnici, zmizí, jako se odtud dříve vytrácela všechna nákladní auta. Vždy jen několik dnů vozila dříví a potom vše ztichlo, utopilo se v rytmickém řádu železniční trati.

Nazítří však náklaďáky i traktory překročily tunel. S funěním šplhaly krajem louky přímo k němu. Za nimi, jako ozbrojená pěchota, nastoupili chlapi s ječícími pilami. Ukrytý srnec blížící nebezpečí nemohl unést. Jak býval zvyklý, spolehl se na sebe. Vyrazil podél trati k lesu. Zastavil až u potoka v dolině. Bezradný prudce oddechoval. Nemohl se rozhodnout, kudy se pustí. Nakonec zamířil vzhůru, přesadil hřeben, pak sestoupil do rozlehlých smrkových mlazin. Teprve tam našel bezpečí a klid. Všechen hluk se vzdálil, doléhal sem jako příboj rozbouřeného moře.

Až soumrak srnce přiměl k návratu. V místech, kde stával jeho domov, rozlehlý ostrov bezpečí, našel holinu. Nic nebylo jako dřív. Docela zmizely i známé vůně. Dole u náspu zůstala poslední hromada větví, nad ní do šera svítily pařízky hloží. Zítra po lžíci rypadla zbude jen obnažená hlína. Šesterák udělal pár kroků. Přičichnul k zemi, kterou nepoznával. Byla docela cizí. Pak zvolna otočil a zmizel ve tmě.

Ani lovec, který se přišel podívat na upravenou spoušť, místa kolem trati nepoznával. Až dál, skoro u kolejí, kde dosud trčely šlahouny trní, objevil zavátý chuchvalec zimní srsti. Lovec ty šedivé hrubé chlupy promnul mezi prsty. Pak otevřel dlaň. Jarní vítr odnesl poslední sled starého srnce. Rozprášil jej níž, v louce, kde rašila nová tráva.