JAROMÍR DVOŘÁK

Rád bych podle sil přispěl k tomu, aby Dobrovský byl poznán a následován.

Bylo by smutné vysvědčení pro naši dobu, kdyby se jeho česká, jeho slovanská práce plně nepoznala.

T. G. Masaryk

 

Je dvojí přístup k dějinám: 1. pro poznání, jaké ve skutečnosti dějiny byly, popř. jaké ve skutečnost jsou, a 2. pro účelový jejich výklad, jaké by měly být.

V současné době jsou česká společnost, její veřejné mínění udržovány systematicky v přesvědčení, že právě uskutečňovaná transformace společnosti je jedině správná a jedině ona vede ke slibovanému, kýženému blahobytu a prosperitě, která se ovšem jaksi nedostavuje. Přitom se vždy obratnou propagandou a demagogií najde nejvhodnější viník, buď nepřítel vnitřní, nebo vnější, který by byl za neúspěchy odpovědný.

K matení veřejnosti účinně přispívá právě zmíněný účelový přístup k dějinám. Nejde o jejich pochopení a výklad v celistvosti a dialektické spjatosti, ale o záměrné zatlačení mnohých problémů do pozadí a naopak o vyzvednutí některých otázek jiných do popředí. Týká se to, pokud jde o dějiny českého státu, doby pobělohorské, protireformační, barokní; v ní je objevován jakýsi modelový předobraz dnešních transformačních a restitučních procesů. Tendencí osvícenských se ovšem přitom nevzpomíná; jsou v obecném povědomí příliš spojovány s konstituováním novodobého českého národa, s etapami národního obrození. Tyto dějinné úseky jeví se dnešním oficiálním vykladačům jako do jisté míry problematické svým nacionalismem jakožto zárodečným destabilizačním faktorem.

Připomínáme-li si 240. výročí narození Josefa Dobrovského, památku a iniciativu tohoto učence, nečiníme tak jen z pouhé piety, nýbrž se záměrem věcně korigovat glorifikaci protireformace, profeudálního údobí spjatého s legendami, pověrami a zázraky.

V našem příspěvku o průkopníku české kritiky budeme mít možnost opřít se o bádání o Josefu Dobrovském; na prvním místě tu uvádím nejen reprezentativní, ale četnými svými studiemi stále přínosný sborník Josef Dobrovský 1753–1953, vydaný v prvním roce činnosti Československé akademie věd, dnes tolik, neprávem ovšem, kritizované. Ze zmíněného sborníku připomínám studii olomouckého badatele prof. PhDr. Oldřicha Králíka (1907–1975), znalce českého a moravského obrození. V pojetí tématu bude pak v dalším zřetelná určitá moravská východisková báze a optika.

 

Sv. Marek rukopis nepsal, Jan Nepomucký neexistoval

Josef Dobrovský žil v době charakterizované dalekosáhlými reformami, prosazovanými převážně shora, z centra, z vůle a rozhodnutí vrcholného představitele státu a jeho institucí. Příznačnou pro josefínské úsilí byla snaha vyvodit ze zaostávání habsburské monarchie reálné a realizovatelné závěry. Měly sice přivodit ekonomicko-politický a ideologický obrat, tj. oslabit brzdící mechanismy dožívající feudální moci a oslabit její představitele, vysokou šlechtu a církev, na straně druhé však tyto reformy měly také vyloučit revoluční iniciativu zdola a včas tak reagovat na narůstající vlnu opravdové nespokojenosti a kritiky.

V podstatě tedy josefínské reformy účinně čelily revolučnímu výbuchu lidových mas, obdobnému tomu, k němuž např. došlo roku 1789 za vlády Ludvíka XVI. ve Francii; tam se reformní tendence projevily jako poměrně neúčinné a především jako příliš opožděné.

Josef Dobrovský byl současníkem těchto událostí a jeho velikost tkvěla v tom, že se díky svému talentu a úsilí vypracoval ve výrazného představitele osvícenství. Dobrovský vtiskl osvícenství, jež mělo povahu mezinárodní, český ráz.

Mohl tak uskutečnit prostřednictvím vědy, a to prostřednictvím filologie a historie, v nichž vynikl už jako mladý muž objevnými studiemi. Uvedu z nich zde dvě: především Fragmentum pragense evangelii Sancti Marci, vulgo autographi (Pražský zlomek evangelia sv. Marka, považovaný za autograf). V stručném spise vydaném roku 1778 Dobrovský otiskl domnělý autograf sv. Marka a nezvratně prokázal, že rukopis nepsal sv. Marek. Už proto ne, že je psán latinsky, zatímco apoštolové psali řecky. Dobrovský prokázal, že kodex pochází ze století devátého, prokázal, že evangelium pražské jsou jen dvě sedminy celku, jehož ostatní části se chovají v Benátkách; celé evangelium se dříve chovalo v Akvileji. Do Akvileje se dostalo v druhé polovině 18. století, a to z celého evangeliáře, obsahujícího všechny čtyři evangelisty a posud chovaného v Cividale. Z tohoto cividalského celého evangeliáře evangelium sv. Marka někdo vytrhl a přenesl do Akvileje, aby se snáze uvěřilo, že je vlastní rukou psal sv. Marek, někdejší patriarcha akvilejský.

Dobrovského důkaz měl za následek, že domnělý rukopis Markův, jemuž byla v chrámu svatovítském po čtyři staletí od dob Karla IV., dárce této relikvie, prokazována kultovní úcta, pozbyl posvátnou nimbu a proměnil se v pouhý starý rukopis.

Druhý závažný důkaz Dobrovského týkal se problematiky Jana z Pomuku, jenž byl usmrcen roku 1393 nikoli pro prozrazení zpovědního tajemství, ale pro spor s mocí královskou.

Jestliže se Dobrovského předchůdce Gelasius Dobner spokojoval s kompromisní tezí o dvojím Janu Nepomuckém, historickém a legendárním, pak Dobrovský vyvodil jedině možné závěry z pramenů, jež byly už známy Eliáši Sandrichovi, tj. P. Athanasiovi a St. Josephovi (1709–1772). Dobrovský legendárního Jana Nepomuckého z historie jako fakticky neexistujícího škrtl. Jan z Nepomuku r. 1383, figurující u Hájka z Libočan, je fikce; existoval pouze vikář Jan z Pomuku, umučený r. 1393 pro spor mezi mocí královskou a církevní; zpovědní tajemství nebylo při této mocenské srážce ve hře.

 

Omyl a lež – to je rozdíl

Dobrovský mohl dospět k těmto vědeckým závěrům, protože nesledoval konjunkturální cíle; nešlo mu o kariéru a lacinou chválu od nadřízených. To, že se stal roku 1787 zprvu vicerektorem a pak roku 1789 rektorem generálního semináře v Olomouci, v instituci vskutku josefínské, jíž šlo o odbornou i občanskou výchovu kněží jakožto zaměstnanců státu, bylo výsledkem spíš příznivých, žel jen dočasných okolností, nežli výsledkem Dobrovského nejvlastnějšího úsilí. Nikoli ovšem v tom smyslu, že by se Dobrovský nechtěl s podstatou josefínských reforem ztotožnit; tu naopak patřil Dobrovský k tvořivým propagátorům reformního hnutí, i když neakceptoval – jak dosvědčuje Dobrovského korespondence – byrokratické a mnohdy schematizující jednostrannosti. Avšak Dobrovský, protože měl za vlády Josefa II. nejen mocné oponenty a nepřátele z řad konzervativců, nýbrž i vlivné příznivce a přímluvce mezi příslušníky osvíceného kléru, a protože měl na své straně i sympatie samotného císaře, dosáhl v poměrně mladém věku třiceti šesti let úřadu rektorského. Stalo se tak – jak už zmíněno – v Olomouci roku 1789.

Byla to léta rozmachu Dobrovského sil jak v oboru filologie, tak historiografie kultury a zejména literatury.

Za Dobrovského olomouckého působení dozrála koncepce Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache (kniha vydána r. 1791); zdokonalena ve vydání z r. 1792 vyšla pod názvem Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur.

A co je pro nás neméně významné; v Olomouci projevil se Dobrovský ve své funkci učitelské jako moderní, osvícený pedagog.

Dobrovský spoléhal jako vědec a učitel na sílu logiky a argumentů. Svou zásadu formuloval stručně a jasně: „Požaduji svědectví, spolehlivá svědectví, nikoli možnosti; důkazy, nikoli deklarace.“ (Literarisches Magazin II, 1786.)

Myšlenku z Cicerona dal jako motto k časopisu Česká literatura na rok 1779, jejž vydával: Ať hájí, co si sám myslí, úsudky jsou totiž svobodné.

Dobrovský byl přesvědčen, že jedině různost názorů zaručuje rozvoj vědy. „Vůbec se myslí a jedná nesnášenlivě již tím, jestliže se člověk nechce spokojit s rozmanitostmi smýšlení a názorů. Čím více rozmanitostí, tím důkladnější výklady lze očekávat. Kde se všechno řídí – řídit musí – jedinou autoritou, tam přestává vlastní přesvědčení.“ (Dopisy Josefa Dobrovského s Augustinem Helfertem, Praha 1941, s. 70–71; jde o dopis z 9. 6. 1783.)

Zásady, jež Dobrovský vyznával, zahrnovaly v sobě toleranci k názorům jiných, přičemž tato tolerance měla podle Dobrovského své oprávnění v otázkách víry, zejména náboženské, nikoli však při obhajobě poznané vědecké pravdy. Dobrovský rozlišoval mezi omylem, jenž je neúmyslný, bezděčný, a lží, jež je záměrná a vědomá. Chybujícím, méně mocným, je možno a je i nutno ve sporu napomoci; tolerance k lži a falši je však nemístná.

Při charakteristice Josefa Dobrovského, vědce a člověka, bývá zdůrazňován jeho dominantní rys – jeho racionalismus. Zapomíná se přitom na to, že neoddělitelnou složkou Dobrovského osobnosti i díla byl aspekt mravní.

V přednáškách olomouckým seminaristům zdůrazňoval:

Jednání musí se zakládati na pravdě, neboť nic není krásné než pravda.“ (Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského, Praha 1954, s. 180.)

Jako přesvědčený vyznavač osvícenství Dobrovský zásadně odmítal fanatismus:

Fanatismus všechno převrací, zkrucuje pravdu, bojuje za omyl, a proto opouští život. Je pramenem strašných inkvizičních tribunálů, intolerance, náboženských válek a strašných mučení. Je příčinou Bartolomějské noci, krvavé lázně v Irsku, Ligy a všech podobných odporných zjevů.“ (Tamtéž, s. 178.)

Nebyl by to však Dobrovský, kdyby neuplatnil přesnější pojmovou distinkci. V přednáškách svým olomouckým posluchačům výslovně praví:

Od fanatismu musí se bedlivě odlišovati entusiasmus, který záleží ve zvláštním způsobu vytržení, jež spočívá v živelném přesvědčení o pravdě a působí, že člověk vykonává náležitosti celou svou duší, s rozhodností a horlivým nadšením Entusiasmus vzniká z živelného, na nejvyšší míru vystupňovaného přesvědčení o pravdě, velikosti a dobru předmětu nebo konání, které jsme si v duši předsevzali. – Živelnost tohoto přesvědčení vzniká z představy o velikosti, důstojnosti a dalekosáhlé nutnosti výsledku, jehož má být činem dosaženo, a o velikosti zásluh, jež jsou s činem spojeny. Z tohoto živelného přesvědčení vyzařuje do celé bytosti plamen, který způsobuje, že se člověk povznáší nad okamžité obvyklé svazky, jest ovládán fantazií, nalézá v ní nový druh krásy, a vzrušen touto krásou stejně jako krásou smyslovou, podniká činy nutné k tomu, aby jí dosáhl.“ (Tamtéž, s. 179–180.)

Dobrovský jeví se proto už svým současníkům jako stoupenec nového, chápavějšího, tolerantnějšího myšlení. Proto je kritický k barokní nesnášenlivosti, kultu svatých, kultu nepomucenskému, jenž měl nahradit úctu k Mistru Janu Husovi, osobnosti, již Dobrovský – spolu se svými generačními vrstevníky Kašparem Roykem a Václavem Stachem – rehabilituje v její historické velikosti a mravní opravdovosti. Václav Stach se však později pro svůj filozofický a teoretický konzervatismus v řadě otázek literárně estetických zásadně s Josefem Dobrovským rozešel a osobně dokonce Dobrovského osočoval.

Demokratismus Dobrovského uvědomovali si už jeho současníci, když pozitivně hodnotili Dobrovského, kterak uplatňoval zásadu rovný s rovným při vedení diskuse nebo vědeckého sporu, kdy nesouhlasil s apriorismy nebo výsadním, privilegovaným postavením jedné z diskutujících stran.

Morální zásadovost Dobrovského, která se jevila v době uvolněných mravů doznívajícího rokoka až jako nadměrná přísnost, je konstatována u Dobrovského lidmi, kteří ho zřejmě dobře znali: Byl to Johann Alexius Eckberger (zřejmě pseudonym, dosud žel neurčený), současník Dobrovského, ve spise Charakteristiche Beiträge zur Kenntnis der Haupstadt und Gränzfestung Olmütz (Vídeň 1788); byl to dále biskup královéhradecký Johann Leopold von Hay, Dobrovského podporovatel a přímluvce u císaře Josefa II. Hayovi ostatně Dobrovský vděčil, že byl 17. prosince 1786 vysvěcen na kněze; tím byla odstraněna poslední překážka, aby Dobrovský mohl být navržen do vyšší funkce.

 

Dobrovský a Palacký

Demokratismus Dobrovského projevoval se v tom, že ve vědecké práci nezištně pomáhal badatelům mladším. Ti – náležejíce už k jiné, preromantické generaci – byli spjati s odlišnými ideovými východisky a s estetickými normami a stali se, jako např. František Palacký a Pavel Josef Šafařík ve spise Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818), kritiky klasicizujících tendencí v díle Dobrovského, zejména v otázkách prozodických.

Přitom však Palacký ve svém Každodeníčku z roku 1820, v oddíle 1 nadepsaném Rozjímání o nynějším stavu mém, píše 1. ledna 1820 s upřímností sobě vlastní: „Spisové Dobrovského otevřeli mně bránu, abych duchem filozofickým do soustavy řečí slovanských, zvláště české (…) nahlédnouti mohl.“ (Františka Palackého Korespondence a zápisky I, Praha 1898, s. 58.)

Byl a zůstal pak Palacký vděčen Dobrovskému za rady, hlavně pokud jde o techniku historické práce.

Po ročním pobytu ve Vídni (roku 1821), kde se Palacký a Dobrovský poprvé setkali, a po dvouleté práci vychovatele na statku Czúzy u Komárna chystal se Palacký do Prahy studovat a zpracovávat prameny českých dějin. A právě tehdy obrací se Palacký (z Vídně 3. 3. 1823) na Dobrovského s prosbou, aby mu byl nápomocen ve vyhledání nějakého místa, nejspíše soukromého učitele. (Viz Františka Palackého Korespondence a zápisky III, Praha 1911, s. 74–75.)

Jak víme, Dobrovský byl skutečně Palackému účinně nápomocen a doporučil ho k hrabatům Šternberkům, kde se Palacký stal archivářem.

František Palacký nedlouho po svém příchodu (30. 4. 1823) sděluje Bartoloměji Kopitarovi, že on, Palacký denně navštěvuje Dobrovského a pomáhá mu v jeho literárních pracích, při pořádání materiálu chystaného glosáře.

Palacký patřil k nejbližším žákům Dobrovského a ten se o něm také pochvalně vyjadřoval.

Když Dobrovský 1829 zemřel, byl Královskou českou společností nauk vyzván právě František Palacký, aby pro ni zpracoval shromážděný materiál a podklady k biografii Josefa Dobrovského. Palacký tak učinil v německém spise vydaném roku 1833 pod názvem Joseph Dobrovskys Leben und gelehrtes Wirken.

Z historického nadhledu vzato zasloužil se Dobrovský o to – a boj o pravost Rukopisu zelenohorského to dokazuje –, že výklad národních dějin, jejich osobitosti a objevování zdrojů národní hrdosti nelze natrvalo beztrestně stavět na nepravdách a polopravdách.

 

4. 7. t.r. dožil by se prof. PhDr. Jaromír Dvořák, DrSc. 85 roků. V letech 1950–1955 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor čeština-filozofie. Pro své mimořádné vědomosti se stal ještě za studií 1954–1955 na tehdejší katedře českého jazyka a literatury asistentem s polovičním úvazkem pro obor nové české literatury, tj. pro dějiny literatury od národního obrození. Velkou pozornost věnoval osvícenskému učenci Josefu Dobrovskému. Zasloužil se podstatnou měrou spolu s kolektivem bohemistů o překlad díla W. Shakespeara. Podílel se na pracích editorských, na přípravě reprezentačního výboru V. K. Klicpery, zabýval se kulturním dědictvím Františka Palackého, Boženou Němcovou, Karlem Havlíčkem Borovským. Je autorem knihy Milostná lyrika českého obrození.

Od svých vysokoškolských studií věnoval se intenzívně dílu Zdeňka Nejedlého; nejprve jeho vztahu k obrozenské literatuře, pak jeho vztahu k T. G. Masarykovi a F. X. Šaldovi, Jiřímu Wolkrovi. Z Dvořákova díla o Zdeňku Nejedlém čerpají dnes zcela bezostyšně epigonové, vydávajíce jeho práci za svůj výtvor.

Těžiště svého pracovního zájmu začal J. Dvořák přesouvat od literatury obrozenské k demokratické, protifašistické a levicově orientované literatuře meziválečné. Zabýval se jako editor, komentátor a interpret dílem Bedřicha Václavka, monograficky osobností a dílem J. L. Fischera.

Ve spolupráci s muzikologem prof. Robertem Smetanou a znalcem světových literatur romanistou prof. J. Š. Kvapilem stal se spoluzakladatelem konferencí Václavkova Olomouc, pořádaných od roku 1960. V roce 1961 bylo založeno mezikatedrové uměnovědné pracoviště Bedřicha Václavka při katedře bohemistiky a slavistiky, jehož byl J. Dvořák do roku 1974 tajemníkem, posléze jeho vedoucím. Redakční práce v souvislosti s pořádáním 20 ročníků konferencí Václavkova Olomouc byly převážně bezplatné a jednadvacetiletá redakční činnost pro 13 sborníků Vlastivědné společnosti muzejní (pod názvem Středisko), v níž byl Jaromír Dvořák hlavním redaktorem, byla rovněž bezplatná; většinou na redakční práci finančně doplácel.

Od roku 1972–1982 byl Jaromír Dvořák vedoucím Kabinetu Zdeňka Nejedlého při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV v Praze. V této funkci se podílel na několika odborně komentovaných edicích a pomohl uspořádat dvě celostátní vědecké konference.

Spolupracoval mj. s festivalem Smetanova Litomyšl, se Slezským ústavem ČSAV v Opavě, s Ústavem pro slovenskou literaturu SAV a s Výborem národní kultury v Praze. Aktivně spolupracoval s pořadateli Rozmarného léta v Háji ve Slezsku, rodišti Vladislava Vančury, každoročně vzorně organizovaného, s vysokou kulturní úrovní. Básníkem jeho srdce byl Petr Bezruč (Bezručovské studie), který silou své poezie formoval národní svědomí a z umělecké tvorby vytvořil účinnou zbraň sociálního zápasu. Vztah Jaromíra Dvořáka k Jiřímu Wolkrovi lze vysledovat v Dvořákově publikaci Tradice a současnost.

Hned s nástupem kalendářního roku 1990 došlo ke zrušení Kabinetu Bedřicha Václavka. Přestala fungovat redakční rada Spisů Bedřicha Václavka. Nakladatelství Čs. spisovatel v Praze už v prosinci 1989 Dvořákem připravovaný soubor jeho prací a edicí Spisů B. Václavka zastavilo jako nerealizovatelný.

Podle vysokoškolského zákona končí pracovní poměr univerzitních profesorů nejdříve koncem školního roku, v němž dovršili 65 let věku, pokud nehodlají pracovat i déle. Prof. Dvořákovi ve chvíli, kdy s ním Univerzita Palackého proti jeho vůli rozvázala pracovní poměr, nebylo ještě ani šedesát let.

Jaromír Dvořák se ocitl ve složité situaci. Dosud nebyl důchodce a nactiutrhačné, ničím nepodložené obvinění, že trpí „nedostatečnou morálností v občanských postojích", mu neumožnilo pracovat nadále ve školství.

Od roku 1958 byl prof. Jaromír Dvořák členem KSČ; z této strany po listopadu 1989 nevystoupil.

Zemřel 4. října 2004 ve věku 73 roků.

(Jdv)