LADISLAV ŘEZNÍČEK

Bez peněz do hospody a politiky nelez… Je to trochu opravené české přísloví při pohledu na utajené zázemí zrcadla císaře Karla IV. Otec „otce vlasti“ král Jan Lucemburský nebyl jen bojovník od Kreščaku, ale měl i velmi slušný ekonomicko-politický přehled. Věděl dobře, do jakého chomoutu manželského, přemyslovského, leze s paní Eliškou Přemyslovnou. Věděl dobře o nastartování rodové kariéry Habsburků na světové scéně po likvidaci českého krále Přemysla Otakara II. Pověst o stavbě velkolepého paláce Hoffburgu ve Vídni nemohli Lucemburkové nechat bez povšimnutí. Nerostné, lesní a zemědělské bohatství českého království lákalo. Dobře se o tom vědělo i daleko od hranic, kde razili mince, které o několik století později změnily svůj název z tolaru na dolar – vždyť od smrti Přemysla Otakara II., vládce evropské říše sahající od Baltu k Jadranu, neuplynulo příliš mnoho let.

Jan Lucemburský využil příležitost, a pro jistotu pak v Čechách nejen plodil potomky, ale také pečlivě dbal o jejich odpovídající vzdělání. Jeho syn Václav (do dějin vstupující jako císař Karel IV.) je dobrým otcovským vysvědčením Jana Lucemburského.

Ti, kdož se pokoušejí udělat z českého krále jen ohromujícího bojovníka na rytířských kláních se nedívají „za oponu“. Jeho cílem při projíždění Evropou bylo především získávat přehled o pokladnách účasti knížecích hlav v mafiánském spolku na ochranu zisku. Tatínek svého syna dobře zaučil a Češi pak souhrou okolností z toho dobře mohli těžit.

Není k zahození nahlédnout do doby „otce vlasti“, o kterém je nyní dost k dovídání, trochu jinak. Třeba s českým textem z Bible svaté vydané v Drážďanech roku 1360(?): „Kterak jsi krásná, priatelničko má, kterak jsi krásná! Oči jako holubičí – krom toho, co se vevnitř tají…“.

Těžko hledat nádhernější obraz z časů „karlovských“, o kterých slyšíme dnes až přespříliš mužného halasu rytířského.

Při největších oslavách českých v letošním roce se úspěšně zdařilo vygumovat nemužskou část civilizace na tvorbě společnosti lidské. Jakkoliv lze kritizovat tzv. křesťanskou církev katolickou za mnohé činění, nelze jí v historii upřít pochopení pro echo rovnoprávnosti mužů a žen v duchovním životě 13. a 14. století po Kr. Svatořečení, nebo jmenovité uctívání zasloužilých z té doby je dobrým svědectvím. Z velké řady z vatikánského seznamu ze zmíněných století mohou se lehce najít k podtržení jména středoevropských svatých Alžběty, Anežky, Zdislavy a jedné problematické nesvaté Vilemíny. Pravda je, že jejich myšlení a práce byly hluboce ovlivněny platónsko-augustiniánským duchem a ten přežíval celkem slušně pokusy inkvizice o ohraničení rozsahu jejich snahy o šíření idejí humanitního vzdělání „elitních“ kruhů společnosti. Byly opravdovým předvojem počátků renesance… i když v historiografii je spíše odváděna pozornost na jejich zásluhy v péči o chudé a nemocné.

V takovém zrcadle lze také dobře vidět vstup Otce vlasti Čechů, císaře Karla IV., na evropskou scénu. Dnes, při výročí jeho narození, je mohutně, v tónu levných dámských časopisů připomínán jeho život a dílo se zavilou snahou o zasazení do rámu dnešních politických potřeb. Málokdy lze být v historii svědkem, že na invalidní scénu historických dějů jsou uváděny druhořadé události, protože jakákoliv zmínka o úloze ekonomických, klimatických, medicínských faktorů by zaváněla marxismem. Měl bych chuť se Karla Marxe zeptat, zda mu nevadí, že místo na filozofa Hegela svádí současný trend postsametového antikomunismu všechny hříchy na syna židovského advokáta z Haliče… Asi by ty současníky pochválil sám Adolf Hitler, jak se dobře poučili o falšování historie z nacistického filmu o Židu Süssovi.

Je až dojemné, s jakou péčí se vyhýbali tvůrci oslavných ód písemných, filmových i politických osvětlení zdrojů chytrého státníka a jeho spolupracovníků pro záměry podnikatelské a diplomatické. Císař římský a král český byl pro ně jednoduše talent typu zátopkovského, navíc osvícen duchem svatým, a Češi lidem, do kterého se císař zamiloval. Těžko potom budeme vysvětlovat jeho cesty do Itálie s přípravou intrik vedoucích k likvidaci počátků moci zdejších finančních domů a přesun jejich disponibility do německých lokalit. S taneční nedbalostí se přehlíží císařovo zdůraznění (dokonce i ve Zlaté bulle) role židovského etnika v peněžním podnikání, jež stále ještě bylo církví katolickou chápáno jako zavrženíhodné. Čechy pak hrály opravdu důstojnou roli v císařově hospodářském majstrštyku při zajišťování státní pokladny. Nebyl nejmenší důvod je nepodporovat. Štrasburský kanovník Jacob Twinger z Könighofeenu kolem roku 1369 poznamenává: „Císař Karel IV… dychtil po majetku, území a lidech a co získal do držení svého, předával království českému a nikoliv Říši.“ Ano, Čechy měly opravdu zvláštní postavení v evropském kolosu – připomeňme si panování Přemysla Otakara II. – byl zde ve slušných klimatických podmínkách nejen dostatek bohatství pro obživu obyvatelstva a s tím spojená kulturní vyspělost, dostatek vody a horské obranné pásmo. Navíc byla tato oblast mezi nejméně postiženými morovou nákazou. Z těchto důvodů se nebránil císař ani podpoře migrační vlny zručných řemeslníků z německých zemí do Čech a za jeho podpory vznikl první plán na propojení vodní cesty Labe – Odra – Dunaj. Div se světe, že neváhal právě zde založit univerzitu pro budování „učené“ nezávislosti v centru své moci. Bylo by ovšem vážným pochybením pominout význam strategické, ideové, politické základny, o kterou pečoval otec Karla IV.

Král český Jan Lucemburský se zřejmě zúčastnil plození svého syna Václava (Karla IV.) již s nepochybným záměrem, jak se v panovnických rodech sluší. Legendy sice hovoří o něčem jiném, ale kdyby to jiné bylo pravda, nebylo by „našeho Otce vlasti“. Byl to Jan Lucemburský, který zajistil jako učitele pro svého syna teologa, v tehdejší Evropě respektovaného intelektuála Pierre de Rosieres… A aby toho nebylo dost, vydláždil pak cestičku pro vychovatele svého syna až na papežský stolec, kde usedl – v podstatě jako asistent Karla IV. – pod jménem Klement VI.

V uvedené souvislosti je však dobré si připomenout ještě jednu svatou ovlivňovatelku karlovských časů. Svatá Birgitta (1303? – 1373, svatořečena r. 1391), nebyla sice narozena v Čechách, ale ve Švédsku a vešla do historie jako jedna z nejvýznamnějších osobností Evropy doby Karla IV. Na evropskou politickou scénu vstoupila poměrně ve zralém věku jako matka osmi dětí. Díky svému původu byla spřízněna se švédskou královskou rodinou a měla dobré vztahy k panovnickým dvorům v celé Evropě. Pro svůj příchod na velkou scénu si zvolila mystickou aureolu božsky vyvolené a tak si mohla dovolit zkřížit cestu i Janu Lucemburskému a vyjednávat o ukončení anglo-francouzské stoleté války u Kreščaku. Jako pravý rytířský reprezentant křesťanských mravů, cestovala Birgitta Evropou, aby kárala úpadek morálky šlechty a zejména pak i církevní – papežský rozkol. Z její zachovalé korespondence víme, že pro ni vděčným objektem partnerského zájmu byl císař Karel IV. Jaké asi důvody vedly k zamlčení její existence při oslavách Karla IV. – neznalost, nebo mužsko-šovinistický úmysl?