BEDŘICH STEHNO

Modlitba ke každému králíku

Už jako malý kluk jsem se nerad díval na zabíjení zvířat. Ze všech lidí, které jsem měl nejméně rád, byl první kožkař Vávra, který na otlučeném předválečném kole naloženém suchými, praskajícími králičími kůžemi objížděl vesnice kolem Ždírce. Kde ve stavení potřebovali, podřízl kůzle nebo jehně a tím samým nožem si potom u stolu v naší hospodě krájel salám a silný krajíc chleba na kostky a to jídlo zapíjel pivem a žitnou.

Byl to podivín, ten Vávra. Občas si lidé vyprávěli, že zase onehdy šel k chlívku zabít kůzle, nebo do ohrady ovci, a že se zase v půli cesty zastavil, vrátil se a hospodyni nevrle řekl, ať si to zvíře dneska zabijí sami. Ve stavení tomu nerozuměli, kroutili hlavou a ťukali si prstem na čelo.

Bylo mi přes dvacet, když jsem přijel do Podmoklan na návštěvu. V kuchyni seděl za stolem zestárlý Vávra a chystal se zabít babičce králíka. Šel jsem s ním na zápraží, abych mu otevřel dvířka kotce, ve kterém dupali babiččini králíci jako chocholatí rytíři. Vávra jednoho vybral, vytáhl za hřbet toho cukajícího se fešáka, klekl na něj, zdálo se mi, že něco zamumlal, a potom králíkovi vrazil nůž do srdce. Nemohl jsem se na to dívat. Otočil jsem se zády a Vávra si mé nechuti a odporu všiml. Když zvíře stáhl z kůže a vyvrhl, vrátili jsme se do hospodského lokálu. Načepoval jsem mu pivo, a protože byl lokál prázdný, sedl jsem si ze slušnosti k němu. A Vávra u toho svého salámu, aniž by zvedl ke mně oči, náhle chraplavě promluvil: „ Víš, hochu, celý život zabíjím dobytčata. Je to mizerný živobytí vláčet se po kopcích se smradlavými kůžemi, před každou vesnicí na člověka štěkají psi, kteří cítí krev, ženský a někdy i chlapi se odtahují. Víš … a Vávra se odmlčel … já nechodím do kostela, a budeš se třeba divit, ale já … já než zvíře porazím, pomyslím chvíli na toho nahoře. Jestli mi rozumíš. Nějak se také i k tomu zvířeti, kterému mám ukrátit život, přiblížím, snad duší, a čím jsem starší, tím víc. Já to zvíře uvnitř sebe pohladím a poděkuju mu za obživu, kterou mi smrtí dává,“ a Vávra, jako by si uvědomil, že nepatřičně mnoho mluvil, zmlkl, ale pak přece jen dořekl: „a někdy nezabiju, nechci … zhnusí se mi to v tu chvíli.“

Díval jsem se překvapeně na jeho zkřivené ruce, které byly tak často potřísněny krví a nevěděl, co říci. Pak, asi vůbec poprvé, jsem se podíval panu Vávrovi do tváře a do očí. Byly to staré unavené lidské oči, které hleděly do mých a skrze ně ještě někam dál.

Vstal jsem a z výčepu přinesl dva panáky žitné a položil je na stůl. Před Vávrou už ležely kostky salámu a chleba na umaštěném papíru. Napili jsme se kořalky a Vávra ukázal na salám. Přemohl jsem se a bral si ty kousky jídla nakrájené nožem, kterým dneska Vávra probodl srdce našeho králíčka.

Hořký turecký med

Bylo mi deset, když jsme se stěhovali z pražské Štítného ulice do vesničky v Železných horách blízko srdce Vysočiny. Nechtělo se mi opustit náš tmavý činžák, ani okolní domovní dvory s tajemnými zákoutími a jedním kaštanem, ani hřiště Viktorie Žižkov, kam mě tatínek vodil na fotbal. Abych nebyl ze stěhování smutný, slibovali mi naši bernardýna, lyže a závodní kolo, o kterém jsem snil. Kolo a lyže jsem v Podmoklanech později dostal. Na psa se nějak zapomnělo.

Tak druhého září roku padesát dva jsem sedl zatím na zděděné kolo po bratranci Vráťovi a poprvé vyšlapal kopec za vsí a vešel do školy v Horním Studenci. Byla to jiná škola než v Praze. V každé třídě byly třídy dvě, protože na jednu třídu nebylo v okolních vesnicích dost dětí. Už o prvních přestávkách jsem musel ukazovat svou klukovskou sílu a zápasit se spolužáky. Pral jsem se celkem slušně, na to byl Žižkov dobrá škola. Brzy jsem se naučil střílet prakem, fotbal jsem měl v nohách z Viktorky, ale co naplat, pro podmoklanské a studenecké kluky jsem byl pořád Pražák, nějak mě ti venkovští kluci nechtěli přijmout mezi sebe. Snad také proto, že jsem dostával dost jedniček a z počátku chodil o trochu jinak oblečený. Za jedno ani za druhé jsem nemohl, k obojímu jsem přicházel bez nějakého vlastního přičinění.

Minul podzim a přišla má první zima na Vysočině. Také ta byla jiná než v Praze. Byla křišťálová, s horami sněhu a ojíněnými koni, kterým se od svěšených hlav táhla pára a v postrojích cinkaly zvonky. Koníci tahali lejty vejpalků a pokácené kmeny smrků. Byla to zima se zabíjačkami a draním peří u našeho kuchyňského stolu a s tancovačkami a bály a vichřicemi, po kterých se na obloze objevilo zimní slunce šedé a bledé jako stará mince.

Našel jsem na půdě staré lyže po strejdovi a s kluky jsem na nich jezdil šusem z kopců kolem Podmoklan. Na rybníku u Hadravů jsme s pukem vyrobeným z podpatků starých gumových holínek váleli hokej, ale co naplat, pro spolužáky jsem zůstával dál tím přistěhovalcem a přivandrovalcem, klukem z Prahy.

A přišly jarní kalné vody a u lesů bledule a u potoků blatouchy, aby nakonec v červnu plamínky vlčích máků podpálily léto. A s létem přišly prázdniny a žně a také posvícení a poutě.

V okolí byla nejvíc očekávaná pouť v Sobiňově. Tak jedno vlahé srpnové ráno jsme stáli pod kostelem na sobiňovské návsi uprostřed začínajícího pouťového mumraje. Okukovali jsme střelnice, kolotoče, houpačky i několik stánků, ve kterých se červenaly a zelenaly první hřebeny vyrobené z umělé hmoty, obálky se „štěstím“, perníková srdce i sádrové opičky na gumičkách. Do toho okounění někdo z našeho svátečně nastrojeného hloučku jakoby nic pronesl: Kdo není srab, tak tady něco čmajzne.

Tohle byla nebezpečná věta. Kdybyste znali otce z Podmoklan a Studence, lesní dělníky, skláře, kravkaře i dělníky z pily, kdybyste někdy viděli jejich ruce, a kdybyste jen trochu věděli, co by znamenalo, kdyby se dozvěděli, že právě jejich kluk někde něco vzal, možná byste si mohli udělat matnou představu o tom, jaká to byla vyřčena uprostřed sobiňovské návsi nebezpečná výzva. Také se nikdo do toho podniku nehrnul. Přešlapovali jsme na místě a koukali jeden na druhého.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Snad že jsem si přál být také takovým podmoklanským klukem rafanem, snad že jsem neměl sourozence a toužil po velkém a opravdovém kamarádství, tak asi proto jsem se po chvíli ozval já: Čmajznu tureckej med.

Z pouťových tlampačů zpíval Jan Werich píseň o Cecilii a já vykročil se sevřeným srdcem a hrdlem ke stánku s tureckým medem. Ostatní se klátili za mnou, ruce v kapsách svátečních kraťasů. Pomalu jsme se blížili ke stolku s bílým ubrusem, na kterém ležely v řadách vyrovnané medy. Bratranec Vráťa šel přede mnou, a když na něho přišla řada, řekl pomalu stánkaři: Jeden med. Pouťař mu ho podal, pak se otočil ke kasičce, aby bratranci vrátil na pětikorunu tři koruny. Hmátl jsem mezi nasekané kousky medu, ale opozdil jsem se. Pouťař zahlédl, jak si strkám za košili jeho turecký med, viděl, jak se rozbíhám, a vyrazil za mnou. Sáhl do prázdna, protože moje nohy byly rychlejší než jeho ruka. Ale to už jsem slalomem mezi stánky, střelnicemi a kolotoči pádil pryč. Mezi lidmi jsem zvolnil a nakonec proběhl kolem domků ven ze Sobiňova. Za železničními kolejemi na kraji vesnice jsem se zastavil.

Za chvíli se ke mně z několika stran začali trousit kluci. Jak se blížili, křičeli a smáli se a volali, že to byla senzace, jak jsem to pral mezi stánky, jak jsem hnal, jako Zátopek. Ruce se mi chvěly a já si vzpomněl uprostřed klukovského nadšení na rozhlasové reportáže z helsinské olympiády, kde tak slavně vítězil pan Emil Zátopek.

Najednou mi před očima kmitla jedna neděle, když jsme ještě bydleli v Praze a byli na procházce ve Stromovce. Vzpomněl jsem si, jak tam pan Zátopek běhal své tréninkové okruhy. Když se objevil v zatáčce louky, na které házela paní Dana oštěpem, paní Dana v té zatáčce už čekala a prudkým sprintem vyrazila a táhla za sebou takových sto padesát metrů pana Zátopka. Ten měl ztrhaný obličej, ale když sprintem proběhl tu rovinku, pokračoval dál. Paní Zátopková mezitím hodila dvakrát štíhlým oštěpem a už zase stála v zatáčce, ve které se zase objevil její muž, a zase šli bok po boku sprintem ten úsek. Tak to šlo pořád dokola. Při té vzpomínce, uprostřed kluků, udýchaný a šťastný, že teď snad budu mít opravdové kamarády, jsem pocítil takovou nějakou hanbu. Pocítil jsem na okamžik takový nějaký stud. A opravdu. Od té sobiňovské poutě jsem pro kluky už nebyl žádný Pražák. Už jsem patřil k nim a do Podmoklan.

A začala zase škola. A také má další zima na Vysočině byla mrazivě modrá a temně křišťálová. A zase přišlo léto. Ke konci srpna přijížděly komediantské vozy, složené kolotoče a barevné střelnice, zas projížděla celá pouť Studencem a Ždírcem a mířila k Sobiňovu.

Jako loni jsme po roce znovu stáli v hloučku na sobiňovské návsi obklopené pouťovými stánky a atrakcemi. A jako loni stál vedle jedné střelnice stolek s bílým ubrusem a na něm v řadách ležely vyrovnané balíčky tureckého medu. Za stolkem stál ten samý pouťař a nad hlavou mu z amplionu hráli tentokrát píseň o Kristýnce, o dívce s pletí jako oliva.

Odloudal jsem se od kamarádů a nejistě vystoupil po schůdkách střelnice. Utratil jsem bezmyšlenkovitě dvě koruny za střelbu na válečky a pak si dal tři rány po koruně na špejle. Sestoupil jsem ze schůdků, nadechl se a se zbylou pětikorunou od tatínka a s hrdlem sevřeným strachem zamířil ke stolku s bílým ubrusem. Když na mne došla řada, s očima sklopenýma jsem hlesl: Jeden med. Pouťař mi ho podal, a když mi chtěl vrátit na pětikorunu tři koruny, zrovna jako loni se otočil ke kasičce a já v té chvíli vyrazil, možná ještě lépe než tenkrát.

Slyšel jsem, jak stánkař volá: Tady máš zpátky, hej, hej. Já ale utíkal. Utíkal jsem pryč ze sobiňovské návsi. Proběhl jsem vesnicí, pak okolo železniční hlásky, přeběhl kolejnice vyblýskané do stříbra a na kraji cesty, která vedla k Podmoklanům, jsem se zastavil. Pomalu jsem si sedl a pak ještě pomaleji lehl na záda do trávy. Zavřel jsem oči, slunce končícího léta mi svítilo do tváře a já slyšel přes střechy domků rozmazaný hlas poutě. Ležel jsem, nehýbal se, a když se mi zklidnil dech, tak jsem se z celého svého ještě trochu bušícího a poskvrněného dětského srdce šťastně rozesmál.

Ta pravda a smysl

Mezi kopci a žulovými lomy Vysočiny žili a asi pořád ještě žijí hrdí lidé. Patřili k nim i můj strýc Karel a má podmoklanská babička. Po smrti mého dědy, hostinského a majitele krámku, kde se prodával voňavý chleba s popraskanou kůrkou, bičišťata, mouka a pro děti cukrkandl a také pochoutka, které jsme říkali žužu, se k babičce nastěhovala dcera Anna a její muž, můj strejda Karel.

Nač chodit kolem horké kaše. Tchýně a zeť se rádi neměli. Neshody provázela, jako to bývá, nepěkná slova a někdy i skutky. Rozepře však netrvaly dlouho. Pár měsíců a potom už nic, nic nepohnulo strýcem ani babičkou, aby na sebe promluvili byť slovo. Trvalo to roky. Ani dlouhý čas nepohnul později spíš strýcem k slůvku, které by babička možná už i ráda slyšela.

Tak to šlo, až bylo babičce skoro pětaosmdesát. Strýc za roky zvelebil dům, novým plotem obehnal zahradu, na ní vysázel mladé stromy, to vše mlčky, beze slova k babičce, bez pozdravu.

A jedno babí léto, kdy lesy a potoky a rozpukané stromy na rozcestích a boží muka pod nimi, kdy to všechno má na Vysočině slavnost, má babička umřela a strýc Karel nosil v sobě těžkou nemoc. Sjeli se všichni příbuzní a blízcí, přijeli jsme na babiččin pohřeb. Zašel jsem na Jůnův kopec pro tři zelené břízky, které si babička přála mít stát u rakve.

Babička ležela v hospodském sále v černých šatech, bylo slyšet, jak za okny padají do unavené trávy pozdní jablka. Přišli Podmoklanští i lidé z okolí. Všichni ve svátečně černém, všichni se mlčky loučili. Nakonec její děti políbily studené čelo a sepjaté ruce spojené růžencem.

A potom, úplně poslední, se ve šmolkových dveřích sálku objevil strejda Karel. Nikdo ho nečekal. Ticho v sále bylo náhle tišší a strýc pomalým krokem došel k rakvi. Musela to být po těch letech mlčení pro strejdu Karla asi dlouhá cesta. Před rakví poklekl na jedno koleno, po chvíli těžce vstal a pak položil svou ruku na sepjaté ruce babiččiny. Uklonil se a odešel dveřmi sálku, protože na hřbitov za pohřebním vozem by to se svou nemocí nedošel.

Mně se zdál v té chvíli strejda Karel moc krásný člověk. Myslím, že zapomněl na hrdost i nedobrá slova. Myslím, že se strejdovi zjevila ta věčná pravda a smysl, křížová cesta života a smrti, a on šel a ušel cestu sálkem, aby před všemi lidmi za sebe i za babičku navždy vygumoval tu kaňku a skvrnu, kterou tady kdysi oba vylili.