VĚRA BERANOVÁ

Ještě, že jsme měli takovou osobnost, tak možná mnozí z nás uvažují. Ve všech těch negativních zprávách, které se kolem nás rojí, se najednou do veřejného prostoru dostává něco pozitivního, zajímavého, až někdy tajemného. Známý vtip „Když otevřeš ledničku, tak na tebe vykoukne…“ (stačí dosadit většinou pochybné existence) nabývá dnes trošku jiný význam. Dnes na nás kouká Karel IV. a vlastně nám to vůbec nevadí.

Výročí 700 let od narození jedné z mála osobností našich dějin, která nebývá zpochybňována, vyvolalo nepřeberné množství publikací, filmů, dokumentů současných, ale i těch staršího data. Bezesporu mají různé poslání a především různou úroveň. V podstatě je na první pohled zřejmé, které vznikaly promyšleně a které těží z atraktivnosti tématu a jsou šité rychlou jehlou. Z velkého množství vyberme několik příkladů.

Velkou publicitu si zajistila knížka mnohoznačně nazvaná, Karel IV. pán světa. Komiksový příběh největšího českého panovníka. Autoři Zdeněk Ležák, Jonáš Ledecký, Matyáš Namai, nakladatelství Edika v Brně ve společnosti Albatros Media. Především podtitul této velkoformátové knížky, který uvádí, že se jedná o komiksový příběh, jistě potěšil mnohého potenciálního čtenáře i možného prodejce. Avšak jakmile dostal knihu do ruky, musel poněkud znejistět. Vlastní komiks začíná až na s. 99, tedy je v podstatě jistou přílohou textu, skládající se ze tří hlavních kapitol, tradičně líčících známé děje z Karlova života až po jeho cestu do Francie a smrt. Kapitoly se dále dělí, každá na více než 10 podkapitol, které řeší různou tematiku, v zásadě chronologicky seřazenou. Jedna se zabývá mezinárodními problémy, jiná například Karlem jako literátem atd. Text je hustě prokládán faktografií a tak se spíše podobá naučné literatuře, i když se objevuje například na s. 23 tato věta: Král měl tehdy rozjetou další ze svých strategických her. Myslí se hra politická. Vlastní komiks obsahuje první polovinu Karlova života a opírá se o vlastní Karlův životopis. Vita Caroli. Autoři charakterizují: „Příběh mladého kralevice Václava v mnohém připomíná příběh moderních komiksových superhrdinů.“ Mají pravdu, je možné zaměnit Karlův příběh za jakýkoli jiný, který se týká středověkého rytíře.

Pozorný čtenář se již po zběžném prolistování bude ptát, proč většina knihy, tedy text, se zabývá celým Karlovým životem a vlastní komiks sleduje jen jistou část, tedy mládí budoucího císaře. Právě tato skutečnost staví před nás otázku: Jaký byl cíl této publikace? Není to spojení poněkud účelové? Pro jakého čtenáře je kniha určena? Bude milovník komiksu číst zdlouhavé texty zavalené fakty? Bude milovník historické literatury prohlížet komiks? Zamýšlet se nad výtvarnou stránkou komiksu je poněkud problematické. Jsou zde jmenováni tři autoři: Jonáš Ledecký – tužka, inkoust, Matyáš Namai – barvy, dodatečná tužka, Martin Pospíšil – lettering, dodatečný inkoust, grafická úprava obálky. Jistě nelze posuzovat tento výtvarný projev z hlediska výrazné uměleckosti či dokonce originality a podobně. Lze se však zamýšlet nad jistou přehledností, v podstatě na výtvarném čtení děje. V tomto případě však autoři na mnoha stránkách logiku výkladu nerespektují. Dalším problémem je výtvarná charakteristika jednotlivých postav. Je evidentní, že se autoři o to snažili, jsou to však většinou povrchní efekty. Závěrem lze konstatovat, že knížka s tak atraktivním námětem poněkud zklamala.

Tato publikace, jak jsme již uvedli, je jen jednou z mnoha, knih, filmů, výstav a dalších vzpomínkových akcí, které se uskutečnily při tak významné události, jako je karlovské výročí. Masmédia bohatě využila tohoto výročí v různých formátech. Byly to rozhlasové i televizní besedy, kombinované programy, dokumenty, až po umělecká díla. Velký rozdíl v kvalitě se projevil především v besedách, jejichž úspěch je silně závislý na schopnostech besedujících. Bohužel některé měly podobu čtení vysokoškolských skript. Nebylo to tedy jen téma, které zaujalo, ale i diskutující, kteří prezentovali složitost obecně-historických i uměleckohistorických problémů. Většinou však s nadhledem, schopností zobecnění a i jistým osobnostním vkladem.

Dramaturgie masmédií sáhla i do nabídky programů, které nevznikly právě k letošnímu významnému datu. Ať to byly populárně-odborné relace, tak i umělecká díla. Zvláště bych chtěla potrhnout dvě televizní inscenace staršího data, v nichž Rudolf Hrušínský představoval jak Václava IV., tak i Zikmunda Lucemburského. Obě inscenace, Smrt krále Václava IV. a Zikmund, řečený šelma ryšavá vznikly na počátku 80. let na námět Jiřího Šotoly, za režijního vedení Jiřího Bělky a s hudbou Karla Svobody. Připomínám právě tyto inscenaci proto, že si po jejich shlédnutí mnozí z nás uvědomili, jaký dnes nastal podstatný rozdíl v režijní a především herecké práci oproti době vzniku těchto inscenací. Kvalita současných programů bohužel nestojí v centru zájmu zodpovědných činitelů, a to ani v rámci České televize. Jistým osvěžením jsou tak filmy a programy staršího data, například často reprizovaný film režiséra Karla Steklého a scénáristy Jana Procházky Slasti otce vlasti z roku 1969, ve kterém mladého naivního Karla představuje Jaromír Hanzlík a otce Jana Lucemburského s veškerým šarmem Miloš Kopecký. Film nesl podtitul historická komedie a ještě dnes, kdykoli byl reprizován, jsou mnohé vtípky stále aktuální.

Vraťme se však k produkci, která aktuálně vznikla k tomuto datu a která si zaslouží velmi kladné hodnocení. Česká televize uvedla právě ve svátečných dnech film Hlas pro římského krále scénáristy i režiséra Václava Křístka.

Křístek si, podobně jako autoři vzpomínaného komiksu, vybral úsek z Karlova života, jeho mládí, tedy napjatou situaci kolem volby římského krále. Film si však evidentně položil jiné otázky. Už to každopádně nejsou idylické obrázky jako u filmu Karla Steklého, ani ne rytířské bojůvky v rámci vzpomínaného komiksu, ale hluboké a přitom ne nudné zamyšlení nad společenskými a lidskými problémy poloviny 14. století. K režijnímu pojetí bohatě přispívají herecké výkony. Je až neuvěřitelné, jak věříme třem hlavním postavám. Podařilo se jim najít rovnováhu mezi historickou věrohodností a lidskou autentičností. Kryštof Hádek jako Karel, Stanislav Majer jako Jan a Tereza Voříšková jako Blanka z Valois. Předpokládám, a snad se nemýlím, že právě tento film přispěl k důstojné oslavě letošního významného výročí.