Emil Hruška hovoří se Svjatoslavem Rybasem

Literatura faktu patří u nás k nejprodávanějšímu literárnímu žánru, ať už jde o autory české nebo zahraniční. Čím byste to mohl vysvětlit a co o tomto žánru soudíte? Je i v Rusku tak populární? A jaká ji čeká budoucnost?

Osobně si myslím, že k tomu dochází v důsledku existenčních proměn naší civilizace. V kulturní oblasti k tomu vedla především proměna „průmyslové“ fáze ekonomiky ve fázi „peněžní“, což vedlo k vystřídání moderny postmodernou obdobně, jako byly reálné peníze nahrazeny burzovními deriváty a spekulacemi.

Tuto tendenci pak podpořil internet, svou dostupností řádově navyšující objem informací, dříve získávané díky umělecké literatuře. Místo velkých románů Lva Tolstého či Dostojevského, jejichž četba vyžadovala mnoho času i duševních sil, se objevily nové prostředky pro získání informace přibližně stejné, ale v mnohém upravované. Umělecká literatura se tím přesunula do úzkého kruhu vyvolených.

Dnes se dá v Rusku například jen těžko najít divadelní inscenace, kde by klasická představení nebyla režiséry upravována. Například v Mariinském divadle v Sankt Petěrburku byla nedávno uvedena Prokofjevova opera na motivy Tolstého Vojny a míru. Hostující anglický režisér zde pojal ušlechtilou a romatickou Natašu Rostovovou jako děvku. Kdyby Tolstoj žil, zastřelil by režiséra kalašnikovem!

Současník si v podstatě své kulturní potřeby zjednodušuje. Obrazně řečeno: lásku mu nahrazuje sex s děvkou.

Literatura faktu umožňuje čtenáři se víceméně stát samostatným badatelem. V tom vidím její přínos.

Nelze se však vyhnout silnému rozčarování, protože fakty se tu volně manipuluje, nejsou uváděna v plném rozsahu, nevhodná fakta jsou zamlčována nebo subjektivně upravována.

Vzpomínám si na tvrdou propagandistickou kampaň v polském tisku o likvidaci polských válečných zajatců v Katyni. Zamlčovalo se přitom konstatování Norimberského tribunálu, že exekuci provedla německá vojska, že zajatí Poláci byli popravováni německými pistolemi Walter atd.

V posuzování události se zcela pomíjí i ta část dřívějších polsko-sovětských vztahů, jako likvidace desítek tisíc sovětských válečných zajatců v polských koncentračních táborech po polsko-sovětské válce v roce 1920.

Obdobně se s odvoláním na „politickou korektnost“ zamlčují důležité okolnosti Mnichovské dohody, kvůli kterým bylo Československo obětováno německým zájmům.

Obdobné tendence očerňování nesporných výsledků Sovětského svazu či ruského impéria lze vysledovat i v Rusku.

Chci tím říci, že literatura faktu se může stát prostředkem propagandy, což k ní podrývá důvěru.

V Rusku již přes sto let existuje ediční řada „Život vynikajících lidí“. Vyšlo v ní i pět mých knih. Z nich byly vydány v České republice a v Číně životopisy J. V. Stalina a A. Gromyka. Ale i v této řadě trpí některé knihy dříve uvedenými nedostatky.

Přesto má literatura faktu svou budoucnost.

Odpovědi přeložil Ing. MILOŠ HODAČ

Prof. Svjatoslav Rybas (1947) patří k předním ruským spisovatelům, autorům literatury faktu. Svjatoslav Rybas je věřící, jeho otec byl ve dvacátých letech minulého století carským důstojníkem, po občanské válce se stal předním odborníkem a budovatelem socialistické společnosti. Svjatoslav Rybas se zasloužil o znovuvybudování Chrámu Krista Spasitele v Moskvě, podílel se na obnově památníku padlým ruským vojákům v tureckém Galiopoli. Rybas stojí v čele Ruského biografického institutu. Napsal a vydal několik knih z ruské historie, je autorem politických životopisů Stolypina, Stalina, generála Kutěnova, generála Samsonova a Andreje Gromyka.