JOSEF ONDROUCH

Porážky osmanských Turků Brity na Suezském průplavu a v Mezopotámii v roce 1916 vystřídalo turecké vítězství v Gallipoli, ale také neméně významná, i když méně známá porážka Britů v Kútu. Dohodě bylo těžce i na západní frontě v Evropě. Také tam přebírala, stejně jako už před tím na ruské frontě, válečnou iniciativu císařská armáda Německa. Kromě uvolněných vojáků a výzbroje z Blízkého východu, Němci mohli přesunout obrovskou vojenskou sílu také z Ruska poté, kdy bolševici podepsali mír v Brest-Litevsku. Dohoda prožívala od z roku 1917 na rok 1918 hořké chvíle.

Co způsobilo obrat? Co oslabilo císařské Německo? Mají pravdu opět jak na běžícím pásu předkládaná odhalení o spiknutí nepřátel Německa: Židů, komunistů, zednářů a kapitulujících zrádců císařství, kteří zmařili vítězství už na dosah ruky, když vrazili už vítězící vlasti nůž do zad a umožnili zvítězit dekadentnímu Západu nad zdravou krví hrdinského Herkula – Německa? Pokládat si takovou otázku se jevilo ještě nedávno jako něco nepřípustného a absolutně nevhodného toho, co bylo jednou provždy odsouzeno jako zločinné v Norimberku.

Jak je možné, že se s tím opět setkáváme a že to nejsou jen hrstky neonacistů, ale mediální kampaně, jež revidují obraz rozhodujícího období Velké války a potažmo dalších zločinů, včetně těch nejstrašnějších z Velké války číslo dvě, opět vzešlé z Německa? Reálná možnost revize historie je dána dosud neuzavřenou kapitolou Velké války. I u nás je Rakousko-Uhersko vydáváno za politováníhodnou, marnotratně zašlou idylku. Poslední dva Habsburkové jsou nám podsouváni jako čeští králové v kontrastu k Masarykovi a Benešovi s neuvěřitelnou drzostí Schwarzenberga, který by druhého z nich – prezidenta Beneše – nejraději aspoň dodatečně postavil na pranýř soudu v Haagu. Masarykem se ohání Kalousek a kamarila jeho příznivců zcela v rozporu s tím, čím novodobý otec vlasti byl a co zanechal dnešku a Evropě. Mediální zaprodanci tomu většinou trapně se snaživostí přisluhují. Historicky a zároveň aktuálně to souvisí s tím, co se dramaticky odehrává v Turecku ve vztahu k Sýrii i vůči Evropě a také Česku. Málokdo se ale ve složitém propletenci vztahů dějinných souvislostí bývalé Osmanské říše s naším dneškem vyzná.

Pokusme se proto podívat aspoň na jeden z určujících činitelů tehdejšího vývoje v Osmanské říši a nejen tam – na postavení Arabů a jejich roli v událostech otřásajících Osmanskou říší. Byla důležitá a byla i z pohledu dneška spolu se vstupem USA do války v roce 1917 pro další vývoj ve světě i v Evropě rozhodující. O roli USA toho bylo napsáno nadmíru a ani dnes k tomu není co nového dodat. Zato o úloze Arabů se kromě románové a filmové romance anglického agenta, kapitána Lawrence z Arábie, skoro nic neví.

Emír z Mekky

Šarif, celým jménem Alí ibn Husajn al-Hášimí, od roku 1916 král Hidžázu a chalífa, zakladatel dynastie Hášimovců, spojil osud podstatné části Arabů ve Velké válce s Brity. V kritických okamžicích se postavil proti Osmanské říši. S rozvíjející se válkou i mimo Evropu začalo u Šarifa podezření, že se musí obávat nejvíce Mladých Turků, měnit v jistotu. Po zkušenostech Arménů měl stále více důvodů se domnívat, že Mladoturci v Istanbulu rse ozhodli odstranit ho a že nebudou váhat zbavit se ho ani vraždou.

Triumvirát Mladých Turků ovládal Osmanskou říši od převratu Mladoturků v roce 1908. Mocenský trojúhelník, který vydáván za revoluci přinesl posléze diktaturu, tvořili Enver Paša – ministr války, Džamal Paša – ministr námořnictva a Talat Paša – ministr financí, vnitra a pak i velkovezír – premiér Osmanské říše. Před převratem Mladoturků 1908 se opozice mladých důstojníků rodila z frustrace série porážek Osmanské říše od prohrané války s Ruskem a ze ztrát Turecka stvrzených smlouvami Berlínského kongresu 1878. Na účet Osmanů získali území Rusové na Kavkazu. S nimi se vymanila z tureckého područí velká část Arménů. Pod ochranou cara se od té doby těšili relativnímu bezpečí získaného teritoria Arménie. Také Británie kořistila. Obsadila jako kolonii Kypr a po krizi1882 získala úplnou kontrolu nad Suezem. Francie si podmanila Tunis. Další ztráty oslabených Osmanů byly na spadnutí. Ošizeně se cítící Němci se stávali spojenci osmanských Turků. Dodávali jim moderní zbraně. Do Turecka přicházely stovky vysokých důstojníků a tisíce vojáků císaře Viléma. Vyprojektovali a začali stavět Bagdádskou dráhu.

Proti neschopné autokracii sultána Abdulhamída II. se postavili mladí turečtí důstojníci, soustředění především v evropské části říše. Od počátku jejich odboje se prosazovala trojice druhů ve zbrani. Od úspěšného převratu roku 1908 vytvořili mocenský triumvirát, který vykrystalizoval v diktaturu. Ovlivňovali a pak řídili v oblasti své působnosti průběh Velké války na Blízkém východě. Nemalé úspěchy střídali s porážkami. Dopustili se přitom neospravedlnitelného teroru. I když jej všichni tři zaplatili smrtí, soud za spáchané zločiny ve jménu osmanského Turecka nebyl dodnes jasně vyřčen, rozsudek nebyl viníky přijat a nemohl také proto být odpuštěn. Stále otevřený účet odkazu triumvirátu Mladoturků tak spočívá jako stigma na současném Turecku i na jeho představitelích prezidentu Erdoganovi a premiérovi Davutogluovi. Ti se k osmanskému dědictví hlásí. Také proto, ale hlavně pokud jde o jejich aktuální činnost a stále užší vztahy s Německem, zvláště s kancléřskou Merkelovou, je užitečné Turecku věnovat větší pozornost.

Diktátorský triumvirát Mladoturků

Odboj mladých tureckých důstojníků probíhal na platformě CUP – Committee of Union and Progress – Výboru Svazu pro pokrok. Proti sultánovi s požadavkem obnovení ústavního systému zahájil v červenci 1908 převrat mladý major Ismail Enver. Podařilo se mu postavit se nejen do čela 3. armády, ale nejdřív v Makedonii a pak i v Turecku získal CUP na svoji stranu revolučně naladěnou většinu obyvatel. Sultán Abdullhamid pod tlakem prohlásil předtím zatracenou ústavu za obnovenou. Hlavní iniciátor, zvaný od té doby už Enver Paša, se stal ministrem obrany; jako jeden z trojice, která postupně přebírala vládu v Turecku a celé Osmanské říši.

Na nádraží v Soluni v čele vítajících davů uvítali Envera jeho dva spiklenečtí druhové. Už jako organizátor jeho triumfální cesty vlakem z Makedonie byl dalším z vítající trojice major Ahmed Cemal. Byl k tomu jako vojenský inspektor Osmanských železnic povolán. Envera vítal v Soluni v euforii vítězů slovy: „Teď jsi tu Napoleonem!“ Cemal byl jako druhý z diktátorského triumvirátu známý jako Džamal Paša. Od železnic přesedlal k námořnictvu a stal se jeho osmanským ministrem. Do války ještě stihnul být starostou metropolitního Istanbulu.

Třetici kamarádů z vedení CUP doplňoval úředník Osmanské pošty v Makedonii Mehmed Talat. Z pošty města Edirne vedla přes uvítání revolučně naladěných davů v červenci 1908 jeho cesta na ministerstvo financí. Z financí přesedlal na vnitro. Tam už jako rozhodující z diktátorské trojice byl mimo jiné hlavním strůjcem vyvraždění více než milionu Arménů. Po prohrané válce byl odsouzen k trestu smrti. Ale dodnes nesou ulice v Turecku jméno tohoto masového vraha.

Prokázané zločiny likvidace až půldruhého milionu Arménů Turecko nikdy neuznalo. Přispěla k tomu skutečnost, že všichni tři mohli pod ochranou Němců na německé válečné lodi z rozvrácené a jejich vinou odsouzené Osmanské říše po prohrané válce uprchnout. S uloupenými miliony si Talat žil v exilu pod německou ochranou v Berlíně. Ale i tam si ho našla spravedlnost. Byl zastřelen arménským poslem pomsty v operaci Nemesis (podle jména řecké bohyně pomsty) v březnu roku 1921. Podobně skončil život Džamal paša, když byl zastřelen arménským agentem v Tbilisi v červenci 1922. Třetího z diktátorské trojice zastihl trest smrti z rukou rudoarmějských bojovníků o měsíc později až v Tádžikistánu v boji proti bolševické revoluci nedaleko Dušanbe.

Odkaz dnešku

Tak, jak se snažilo Německo vzešlé ze zasloužené porážky ve Velké válce ukrývat spoluviníky ve zločinu diktátory z triumvirátu ovládajícího Osmanskou říši a i po jejich odsouzení jim poskytovalo ochranu, než je dostihnul spravedlivý trest, není právě tato kapitola Velké války minulého století uzavřena ještě ani dnes. Prolíná se to v temných odstínech politiky Německa kancléřky Merkelové vůči současným vládcům Turecka, majících řadu příbuzných rysů s představiteli osmanského diktátorského triumvirátu. Projevuje se to i ve zprostředkovaném vlivu Německa na politiku Bruselu a vztahy EU k situaci na Blízkém východě. V tom beze zbytku souhlasím se závěrem skvělé knížky Pád Osmanů (The Fall of Ottomans) Eugene Rogana, oxfordského historika, spisovatele, vynikajícího znalce Blízkého východu, Arabů, Osmanské říše a jejího odkazu dnešku:

„Osmanská fronta se svými bojišti v Asii v podílu vojsk přeměnila evropskou válku v První válku světovou. A na Středním východě více než v kterékoli jiné části světa odkaz Velké války je nadále pociťován mnohem více až do současných dnů.“

Díky nebezpečné německé politice kancléřky Merkelové a podpory, jež se jí dostává od byrokratů z Evropské komise, toto varování platí i pro celou Evropu; také pro nás. Nejde jen o nepřijatelnost muslimské invaze do Evropy, ale i o akutní ohrožení Evropy válkou, která se šíří nenávistí a terorem. Mohla by ohrozit i nás. Nebezpečí se musíme včas postavit. Jinak bychom se stali součástí spiknutí lhostejných a těch, kteří s ním v úkladech o náš osud, tak jako už dvakrát v minulém století, znovu počítají.