ELIŠKA KOPPOVÁ

„O čem byla ta báseň?“ vyptává se cukrář, když procházím okolo kuchyně se špinavými hrnky a talířky.

„O nějaký zahradě,“ odpovím v jeho mateřštině a ostatní jen koukají, jakou řečí to mluvíme. Víc si nepamatuju, už je to dávno, co jsem ty řádky četl a pokoušel se rozluštit jejich poselství.

„A dál?“ naléhá cukrář, když se vracím pro objednané zákusky. Nechce se mu věřit, že bych se kvůli pár veršíkům o kytičkách namáhal s výukou jazyka, kterým ve světě nikdo nemluví. Uvažuje pragmaticky jako každý obchodník. A sám přitom věnuje celé hodiny výzdobě dortů, které pak v několika minutách rozkuchají prominentní hosté z VIPky. Dovede být stejně odevzdaný osudu jako tvůrce mandaly, který svůj čarokrásný výtvor z barevných kamínků či okvětních lístků nakonec nasype do řeky.

Mně se naopak takový mrhání hodnotama příčí. Pokud jsem v mládí nakusoval různý dovednosti, aniž bych je dovedl do zdařilých konců, nebyla v tom žádná buddhistická moudrost. Překypoval jsem jen energií a touhou do něčeho se pustit. Jenom jsem si nebyl jistý, co by to mělo být. Jednou jsem měl pocit, že bojový sport je to pravé, před tím mě zas uchvátila bulharština, potřetí zas něco úplně jiného… Dneska dokážu udělat pár poskoků nebo ohromit Bulhara, když mu odpovím jeho jazykem, ale to je všechno. Žádné velké umění, jen zárodky dovedností a to ještě notně okoralé. Asi jsem nekápnul na to pravý nebo neměl dost vytrvalosti… Takže otázka co se životem nade mnou stále ještě neztratila moc. Zatím proplouvám mezi stolky se stříbrným táckem a vyptávám se, co si pán nebo dáma přejí dobrého. Je to ale jen přestupní stanice, zakotvit tady nehodlám.

„Já pocházím z rodiny popa,“ rozvypráví se cukrář, než učni donesou moučníky z lednice. „Zkoušel jsem u nás všelicos, ale nakonec jsem prásknul do bot. Nebavilo mě tancovat, jak otec píská.“

Nastínil mi v kostce svůj osud a teď jsem byl na řadě já. Moje příhoda v něm probudila zvědavost. Jsi, kamaráde, opravdu takovej blázen, nebo na mě něco hraješ?

Na důkaz své upřímnosti a taky proto, že mě znovu posedla zvědavost, prohrabu doma šuplíky a druhý den přinesu do práce zežloutlý list papíru, poslepovaný z jednotlivých kousků a hustě popsaný azbukou. Písmo je rozmáchlé a nečitelné a mezi poslední řádky jsou vtěsnané poznámky psané mojí rukou. S luštěním záhadného textu mi tenkrát pomáhal jistý obchodník v pražském „Bulharském klubu“. Nejspíš mě považoval za mladistvého špiona. Kdo by se učil bulharsky jenom proto, aby porozuměl nějakému škrabopisu? Pak ho to ale začalo taky zajímat. Kdo ví, co je v té čmáranici zašifrováno. Zmocnit se státního tajemství by nemusel být špatný obchod.

Před námi se ale začala odkrývat exotická krajina obydlená fantastickými motýly a obchodníkovi poklesly koutky. Vypadá to spíš na nějakou pomatenou biologickou studii. Nic kloudnýho z toho nekouká.

„Pěknej škrabopis,“ připustí cukrář. „Budu si na to muset vzít brejle.“ Zasune poselství do kapsy bílé zástěry a odejde našlehat maraskinový krém. Trochu se mě to dotklo. Nemohl by krém počkat? Ty verše mohou mít fatální význam, když uvážím okolnosti, za kterých vznikly…

Moji rodiče dávali vždycky přednost komorní atmosféře méně navštěvovaných míst. A tak v době, kdy se všichni ostatní odjížděli opalovat na řecké nebo italské pláže, zamířila naše rodina do Bulharska. Bydleli jsme v soukromí, v prvním patře vilky a rodiče se brzy skamarádili s domácími. Na důkaz přátelství si připili rakijí a druhý den s nimi nic nebylo. „Dopoledne máš volno, koupat se půjdeme později,“ zaskuhrala máma s mokrým ručníkem na hlavě. Táta opouštěl záchod a celý bledý znovu ulehl do postele. Ti dospělí jsou divní. Proč pijou věci, po kterých je jim zle? Donesl jsem jim čaj a pak se vydal na potulku po městečku. Samota dává místům jiný rozměr. Na každém rohu čekalo najednou dobrodružství, takže jsem zapomněl i na potápění, na hejna pruhovaných rybek mezi útesy na Arapyi, dokonce i na tu velkou s rozevlátými ploutvičkami po straně hlavy, která se vždycky objevovala sama a nehybně visela mezi vlnící se mořskou trávou.

Zavítal jsem do kostela, který byl uvnitř samé zlato, jako by se tu v podobě monstrancí, soch a vyšívaných rouch zhmotnilo slunce. Hořící svíčky bojovaly o vzduch s davy věřících i zvědavců, co se, jako já, přišli jenom podívat. Ministrant mával kadidelnicí a zpod bílého taláru mu vyčuhovaly tenisky značky Adidas. Málokdo si všiml, že stejné nosívá mladý trhovec u stánku se sladkostmi lechtivých tvarů. Je na čase, aby se to tady přiblížilo světu! Na prospektech cestovních kanceláří nabízejí ženy ve vyšívaných plachetkách růžový olej a košík zeleniny, ale neříkejte, že vás zajímají jen růže a rajčata… „Je libo mořskou pannu s poprsím Dolly Buster? Nebo snad něco pro dámy… Hmm, jak vidíte, z marcipánu lze udělat úplně, ale úplně všechno.“

Turisté jsou světoběžníci, hned tak nad něčím se nezačervenají, ale místní lidé stojí na straně popa. „Podobnými věcmi si můj syn vydělávat nebude!“ Kam ten svět jenom spěje? Možná ke svému konci. Jen se podívejte, jak se smráká. Uprostřed léta, v pravé poledne a tady, v kolébce slunce! To divné šero přimělo lidi, že nechávali práce i zábavy a zvedali obrýlené hlavy k obloze, která byla ještě před chvílí oslnivě modrá. Nejen proměna sama, ale i její rychlost udivovala. Kavárny se vyprázdnily, protože pergoly a slunečníky bránily ve výhledu. Dokonce i moře se vylidnilo a všichni se procházeli ulicemi jako očarovaní.

Popův synek nabízel na hlavní třídě papírové brýle se speciálními kouřovými skly a zvažoval, co dál. On v konec světa nevěřil. Zatmění slunce rychle pomine, lidé naskáčou zpátky do moře nebo sáhnou po nedopitých sklenkách a bude po výdělku. S neprodanými brýlemi pak může čekat na podobný úkaz dalších sto let. A mandlová cukrlátka? S těmi už se na ulici ukázat nesmí. Takže nezbývá, než do toho pořádně šlápnout, dokud planety přejí. „Mimořádná podívaná! Jednou za století! Nenechte si ujít!“

Jediné místo, kde všechno zůstalo při starém, byla počítačová herna. Školáci se sluchátky na uších seděli před svými obrazovkami a nenechali se nebeskými výjevy rušit. Na jejich obrazovkách vybuchovaly hvězdy a vznikaly i zanikaly celé báječné světy. Člověk si je může sám vymyslet a nemusí jen čumět, co mu příroda naservíruje. Právě jsem ve válce s jinou galaxií a kvůli nějakému zatmění ji přece neprohraju.

A pak tu byl ještě někdo, koho se ten všeobecný rozruch netýkal. Ale nějak s ní souviset mohl… Kdo ví, možná by ta žena dokázala přimět i slunce, aby ustoupilo ze svých pozic. Zná ji tu někdo? Nebyla místní a nevypadala ani na to, že by sem přijela lovit bronz. Seděla na lavičce ve splývavé sukni a příliš vysokých podpatcích a soustředěně cosi psala. Sotva zvedla hlavu, když kolem prošel se svými brýlemi klučina, který v opuštěném parčíku pozoroval úplné zatmění slunce. Připadala mu jako herečka z velkého divadla, sepisující zamilovaný dopis. Asi podobný výjev viděl na jevišti. Pro koho ale hrála tady, v tichu pod zhaslou oblohou? I racci umlkli a někde se skryli a jen mořské vlny dál těžce pleskaly o skály dole pod útesem. Jediným divákem mohl být on sám, ale jeho v tu chvíli mnohem víc zajímal zákryt planet.

Asi by na tu ženu s těžkými víčky a jemným orlím nosem zapomněl, kdyby toho rodiče předchozího dne tolik nevypili. Takhle musel jít na oběd do rybárny sám. Slunce už zas naplno zářilo a rackové pokřikovali, jako by si chtěli tu chvíli ticha vynahradit.

Po obědě se znuděně loudal parkem k majáku. Lavička, kde prve seděla žena, byla prázdná, ale všude okolo i pod ní se povalovaly útržky papíru. Ze zvědavosti jeden zvedl a zase ho pustil na zem, protože azbuce nerozuměl. Cestou zpátky mu to ale nedalo. Co mohla psát tak důležitého, že ji nezajímal ani stoletý úkaz na obloze? A pak to roztrhá a rozhází okolo lavičky… Nevrátí se přece?

Ale parčík zůstával pořád stejně opuštěný. Na dětském hřišti rezavěly prolézačky a ze zarostlého záhonu vyčuhovaly cípy rudé hvězdy. Nic z toho nebyl důvod udržovat. Děti z bývalých spřátelených zemí vyrostly a křižovaly podle svých možností zbytek světa. A ty nové víc přitahoval nafukovací hrad poblíž pláže, případně počítačová herna.

Chlapec posbíral torza záhadného dopisu a pospíchal do penzionu.

Ano, jeho rodiče znali azbuku, ale ve škole se učili jen rusky. Kdepak bulharština! „Co s ní pořád máš? Radši se koukej pořádně naučit anglicky. To se ti bude v životě hodit víc.“

„Měli pravdu ti tví rodiče,“ uznává posmutněle popův syn, přestože je velký patriot. „S bulharštinou díru do světa neuděláš. Leda…“ Na chvilku se zarazí, ale hned zas pokračuje v práci. Se zatajeným dechem pozoruju, jak na rozkvetlých orchidejích z marcipánu přistává další pár křehkých křídel. Na povrch dortu se jeden za druhým snášejí čokoládoví motýli. Tohle je ta pravá poezie a cukrář je skutečný básník. Ale stejně by mě zajímalo, o čem tenkrát básnila jeho krajanka v parku nad útesy… Nezapomněl, co mi slíbil?

Přilepí poslední křídlo a narovná se. „Tady máš to svý poselství,“ ukáže na hotové dílo. „Ta záhadná paní nesepisovala verše, ale recept na narozeninový dort, abys věděl. Proč ho nakonec roztrhala, nevím. Možná usoudila, že je moc kalorický. My ale dietu držet nebudeme,“ bodře mě plácne po zádech. „Ochutnáme, ne?“

Bylo to sladké poselství s hořkým odstínem silné čokolády, jako by slunce na chvíli zakryl tajemný stín. Akordy chutí se rychle rozplývaly na patře a člověk toužil je znovu a znovu přivolávat dalšími sousty. Nesrozumitelná slova změnila podobu, ale já jsem z té proměny nezmoudřel. Zato jsem si náramně pochutnal a pod vlivem toho požitku slíbil cukráři, že s ním odjedu do jeho vlasti založit vlastní cukrárnu. „Už nebudu cestovat po světě,“ libuje si „svět bude jezdit za mnou! S tvýma nápadama a mojí zkušeností dokážeme zázraky.“

A tak odjíždím hledat štěstí do země, kde ho nikdo jiný nehledá. Myslíte, že je to bláznovství? Nechte si své soudy, vy jste neokusili dort Zatmění slunce. Ta chuť je stejně působivá jako náhlé šero uprostřed letního dne. Je v ní ukryto ticho i věčné dunění moře. Ale teď už nemám čas básnit. Musím si zabalit všechny věci, protože pozítří odlítám.