VÁCLAV PELCMAN
10. června 2016 uplynulo 90 let od smrti katalánského architekta a umělecko-průmyslového výtvarníka Antonia Gaudího.
Gaudí ve vědě:
Naučný slovník: Gaudí y Cornet, Antonio, *25. 6. 1852 – †10. 6. 1926, španělský architekt a umělecko–průmyslový výtvarník, ovlivněný secesí a gotickými formami. Jeho první samostatné práce prozrazují vlivy katalánské a anglické gotiky, které osobitě přetvářel. Od roku 1891 se v jeho tvorbě objevily prvky předznamenávající secesi. Naturalismus katalánské gotiky rozvinul v neobvyklých technických a výtvarných řešeních při použití moderního ocelového skeletu. Nejvýznamnějším Gaudího dílem je nedokončený chrám Sagrada Familia v Barceloně (začato roku 1883), kde můžeme sledovat vývoj jeho tvorby od dekorativnosti až k chápání architektury jako sochařského díla. V jeho pozdních stavbách se téměř neobjevují přímé linie a architekt zachází se stavebním materiálem jako s tvárnou hmotou.
Z další literatury: Gaudí – Felix Haas, Odeon, 1971; Antoni Gaudí –Rainer Zerbst (1985, něm.; v ČR 1991); Gaudí – Gijs van Hensbergen, BB art, 2003.
Z uvedených publikací lze uvést rozdílné názory na jeho život a dílo. Sám naprosto odmítal, že by ve svém umění patřil k secesi; podle pověstí prý jednou prohlásil, že už bude projektovat jen církevní stavby a to poté, co se nejprve pomodlí k Panně Marii Montserratské, avšak světskou stavbu Casa Batlló (zn. jako Dům kostí) se přesto rozhodl realizovat; byl důsledný vegetarián; liboval si v rostlinných motivech (měl rád slunečnice).
Joan Maragall (*1860, katalánský básník): „Je to on, kdo reprezentuje tradici katolického dogmatismu, ve smyslu pravověrnosti je jeho pozice pevná, v porovnání s ním jsem diletant, plný bludů!, on zápasil o materializaci idejí. Gaudí měl empirický přístup k tvorbě, omyl – pokus, chyby opravovali až dělníci (lavice v parku Güell: Gaudí požádal jednoho z dělníků, aby si svlékl šaty a pohodlně se usadil do vrstvy sádry, čímž, jakmile materiál ztvrdl, získal dokonalý otisk pro tvar sedadla – při sezení na lavici ve vás vzniká opravdu uspokojivý pocit úplnosti).“ Nechyběly ani názory o jeho šílenství (podle Seneky však „bez šílenství není geniality“). Calatrava Santiago(* 1951, španělský architekt, údajně dědic G. jedinečného nadání pro objevování významotvorných forem):„Lidé se pokoušeli vykládat Gaudího v termínech pohanství, svobodného zednářství, buddhismu nebo ateismu. Podle mého byl skutečně mužem, který sloužil zbožné idejí. Bohem nebo spíš bohyní, které se Gaudí klaněl, byla architektura sama.“ David Mackay (* 1967, anglický fyzik a matematik): „Jeho architektura se podřídila náboženství symbolů.“ Josep Subirachs (* 1927, španělský sochař a malíř již několik desetiletí pracuje na sochách fasády S. F.) Gaudího dílo pokládá za prorocké: „Sagrada Familia není poslední katedrálou, ale první nového věku.“ Walter Benjamin (* 1892, něm. filozof a kritik): „Spojením modernosti a katolictví vynikne ďábelskost.“ Pablo Picasso (1881–1973, španělský malíř, sochař): „Ať jde Gaudí s Sagrada Familia k čertu.“
Sagrada Famiglia je stavba budovaná v katalánském hlavním městě Barceloně, nazývaná také Katedrála chudých či Chrám Pokání, a má dvě fasády: Narození Páně se třemi portály: Naděje, Láska a Víra – protilehlá fasáda má název Umučení Ježíše Krista. Uvnitř je novogotická krypta – v kryptě se nachází kaple sv. Josefa, Růžencová kaple. Katedrála má pojmout 13 000 sedících lidí. Její ideová konstrukce je pro většinu lidí, zejména materialistů, nesrozumitelná a vůbec těžko pochopitelná. Není stále dokončená a jen obtížně se získávají prostředky na její dokončení. Ideově se má Barcelona stát novým Městem Božím, kam vstoupí zmrtvýchvstalý Kristus, aby se chopil otěží moci! Má se tak vytvořit zcela nová církev, která nahradí moc Říma.
Gaudí v próze:
Gaudího klíč vydalo nakladatelství Argo v roce 2008 – rok po vydání v katalánštině a španělštině, v překladu Kryštofa Kusého.
Autoři dobrodružného románu, zřejmě katalánští nacionalisté, Esteban Martín a Andreu Carranza si za námět svého díla vybrali architekta Antonia Gaudího, protože kolem tohoto autora a jeho děl je mnoho dohadů a tak lze najít dost prostoru pro bohaté rozvinutí děje. Pro snadnější pochopení textu je potřebné být seznámen s fakty o dané osobě a jeho díle. Autoři sice sporadicky postupně podávají vysvětlení, ale již poněkud přizpůsobené jejich záměrům.
Dějový plán člení autoři na několik rovin: jakýsi satanský spolek, který se snaží zničit „ten pravý“ historický vývoj, pak ten katolický, jehož nositeli jsou přátelé a příznivci Gaudího, a pak je to oblast diskusí politických, ekonomických a hlavně uměleckých na dané téma. Tady se autoři, prostřednictvím svých postav, blýskají svými, asi značnými, znalostmi z historie, filozofie a umění. Je škoda, že v jejich románovém líčení je řada zjevných či znatelně zřejmých mystifikací, polopravd a fantazie. Jak se zdá, mnozí lidé stále usilují zastavit či vrátit myšlení XXI. století na úroveň středověku. Děj románu se, ale jen stručně, vrací do roku 1000 př. n. l. Stromy z hory Moria (sedm rytířů) střeží více než 800 let relikvii – jak se později ukáže, jde o kámen z Cesareje Filipovy, který prý měl v rukou Kristus. Jde o to dostat tuto relikvii do základů chrámu, aby nabyl nekonečné moci. „Muži z portálu“ se snaží tomu zabránit. Vede je Asmodeus (Satan); čekatel na tuto funkci se trvale nazývá Bitrú. Tento boj se vede od dávných dob až do současnosti a nikdo neví, kde relikvie je (kdysi se ztratila). Hlavní hrdinkou je vnučka přítele Gaudího, kunsthistorička Maria, která je určena, aby relikvii našla a uložila do chrámu. Pomáhá jí v tom geniální matematik (laureát N.c.) a její přítel, jehož prostřednictvím autoři seznamují čtenáře se Zénonovým paradoxem (želva), zlatým řezem a dalšími znalostmi starověkých mudrců. Nešetří se ani vyprávěním z antických bájí (Úranos, Gáía, Kronos…). Do děje je zamontována také jakási japonská znalkyně díla Gaudího, pak postavy (hlídači relikvie) pomáhající hrdinům uniknout všem nebezpečím, jež jim hrozí od Asmodea a jeho pomocníků, kteří ovládají i policejní síly (detektivy)! Zdánlivě nesnadný úkol se podaří splnit, ale hrdinové jen těžko vyjdou se zdravou kůží – mnohdy je to úplný horor! Stále si vyznávají lásku, ale v diskusi se jim podaří najít Gaudího klíč. Naštěstí si totiž matematik všimne při souloži v autě se svou milenkou, že ta má na zádech pihy ve tvaru souhvězdí Velké medvědice. „Jak nahoře, tak dole!“ Své významné stavby prý Gaudí rozmístil po Barceloně podobně. Uspořádání hvězd pomůže relikvii najít. Je to směs detektivky, hororu, historie a náboženských bludů. Prostě fantasmagorie.
Je zajímavé, že už v roce 2014 vyřadila děčínská knihovna téměř nový (nečtený) výtisk z knižního fondu. Autoři v textu také uvádějí: „Vatikán není ochoten se obrodit, myslí si, že by ztratil moc. Už dávno mnozí z nás křesťanů ztratili víru ve Vatikán. Moc všechno zkazí…“
Zdá se, že autoři přisuzují Katalánsku více významu, než si zaslouží. Přiživují se na významu díla Gaudího a dalších „podivuhodností“ regionu (klášteru na vrchu Montserrat – soška černé madony). Barcelona by měla být Novým Jeruzalémem (přijde nový Kristus) obrozeného katolictví! Naši potomci se mají na co těšit! Splnit se to může ale také jinak. Zánikem kapitalismu.