VĚRA BERANOVÁ

Laco Novomeský

40 let od úmrtí

(27. 12. 1904 Budapešt – 4. 9. 1976 Bratislava)

V Novomeského životě i tvorbě se odráží složitý společensko-politický vývoj, a to nejen na Slovensku. Prožil dramatický život v dramatické době. Patřil ke generaci, která poznala společenskou situaci, jež se vyostřila za I. světové války, jako Vančura, Nezval, Hora a další. Východisko hledali v propojenosti literární tvorby s politickým děním. Inspirací jim byli mimo jinými Jesenin, Gorkij, Blok.

Novomeský absolvoval učitelský ústav v Modre. Působil jako učitel a zároveň studoval na Filozofické fakultě UK. Již od studií se intenzivně zajímal o politické dění, v roce 1925 vstoupil do KSČ. Zanechal učitelské profese a pracoval v redakci ostravské Pravdy chudoby a od roku 1929 v redakci Rudého práva. Mimo práci v domovských novinách přispíval pravidelně do různých levicových periodik, například do Tvorby, Halo-novin, Elánu a dalších. Byl členem literárně-politické skupiny Dav, vydávající stejnojmenný časopis.

Podílel se na organizaci Slovenského národního povstání a V. ilegálního vedení Komunistické strany Slovenska. Jako člen delegace národní rady odletěl do Londýna, aby informoval Edvarda Beneše o cílech povstání. V Moskvě se zúčastnil příprav nového poválečného uspořádání republiky. Po osvobození se stal poverenikom pre školstvo a kultúru. V 50. letech byl obviněn s řadou dalších, například s G. Husákem, z buržoazního nacionalismu a odsouzen k dlouholetému vězení. Po propuštění pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze, později v Ústavu slovenskej literatúry, Slovenské akadémie vied a stal se předsedou Matice slovenské. V roce 1963 byl plně rehabilitován.

Jeho celoživotním průvodcem byla literární tvorba. Ne vždy však byla publikovaná, přesto se jí v průběhu různých životních peripetií nevzdával, i když se například z doby vězení v 50. letech dochovala jen ve fragmentech.

Šíře Novomeského tvorby je téměř bezbřehá. Je to jednak tvorba básnická, překladatelská, (například Borise Pasternaka) a v neposlední řadě významná publicistika. Právě ta odráží stěžejní problémy doby v širokém rozpětí let 1929-1970.

Básnická tvorba Novomeského vycházela z poetismu, který měl svou specifickou podobu jak ve 20., tak i ve 30. letech 20. století. Hlásily se k němu různé básnické osobnosti, které se někdy velmi zřetelně odlišovaly svými výchozími filozofickými koncepcemi, přístupem k umění, jeho poslání a smyslu, až po konkrétní politické názory. A tak se vedle Laca Novomeského k poetismu hlásí J. Smrek, P. G. Hlbina, J. Kostra, P. Horov, ale také R. Fabry. Díky Novomeskému se do slovenských poměrů dostává surrealistická problematika. Jsou to právě jeho kontakty s českými a evropskými surrealisty. Tato spolupráce se odvíjela od roku 1934, kdy se v Praze setkali například J. Mukařovský, R. Jakobson, K. Teige, A. Hoffmeister, V. Nezval a v neposlední řadě Novomeský. Slovenský surrealismus se hlavně ve 40. letech vyvíjel poněkud jiným směrem než francouzský předobraz či jeho česká, lépe řečeno pražská odnož. Dokumentem této odlišnosti je i název, který se pro surrealistické hnutí na Slovensku používal, v podstatě věrný překlad: nadrealismus. Kdybychom hledali podstatné v odlišení tohoto esteticko-uměleckého konceptu v českém a slovenském prostředí, budeme asi vycházet z rozdílné společensko-politické situace, především počátku 40. let 20. století. Slovenské nadrealistické hnutí se propojilo, především personálně, s teoretickou platformou Avantgarda 38. Tak se vzácně spojil svět umělecké tvorby a filozoficko-estetické reflexe.

Novomeský intenzivně sledoval aktuální kulturně-politickou problematiku ve všech etapách své bohaté publicistické činnosti. Hned v roce 1929 se dostává do sporu s Ferdinandem Peroutkou a na stránkách Tvorby polemizuje s jeho názory uveřejněnými v Přítomnosti. Šlo o problematiku jazykové orientace slovenských spisovatelů a o možnou perspektivu jejich přiblížení k češtině. S těmito tezemi Novomeský polemizuje. „Pro oficiální politiku a vědu existuje sice národ československý, leč v denní skutečnosti se vyskytují stále Češi a Slováci.“

Problém, který v druhé polovině 30. let rozdělil Evropu a zvlášť v našich poměrech se stal velmi aktuálním, byla španělská občanská válka. Novomeský navštívil v létě 1937 republikánské Španělsko a zúčastnil se mezinárodního kongresu spisovatelů na obranu kultury, který se konal v Madridu, Barceloně a Valencii. Po návratu publikoval řadu textů, přednášek a toto téma se objevilo i v jeho poezii.

K událostem, které rozvířily kulturně-společenské problémy na počátku roku 1939, patřila bezesporu smrt Karla Čapka. Novomeského se tato událost velmi citlivě dotkla a razantně ji komentuje ve vztahu k celkové mezinárodní i vnitropolitické situaci. Publikuje na toto téma v řadě tiskovin, například v Elánu, Slovenském hlase a dalších. V dramatické době reaguje na rozpad Československé republiky a přidává se k české straně, která pod heslem Neloučení se staví proti rozpadu společného státu. Ve svých komentářích hovoří o kulturní provázanosti obou národů.

V období Slovenského štátu probíhala řada polemik na kulturně-společenská témata, kterých se účastnil i Novomeský. Například to byla otázka svobody slova. V podstatě se vytříbily dva pohledy. První deklaroval v umění „zodpovědnou slobodu“; jeho zastánci byli například E. B. Lukáč, A. Žarnov, J. Kostra a další. Druhou skupinu představují R. Dilong a zvláště Laco Novomeský, který hovoří o „svobodné nezodpovědnosti“, tedy představující nadrealistický koncept.

Poezie Novomeského, i když se často zabývala politickou a obecně angažovanou problematikou, má svou vysokou kreativnost, často využívá paradoxy, symboly a právě těmito prostředky je tak blízká poetismu i surrealismu ve všech jeho tvůrčích etapách.

Hned po osvobození se zapojuje do veřejného života. Vystupuje na veřejných shromážděních, publikuje v řadě periodik. Účastnil se I. sjezdu umělců a vědeckých pracovníků v Báňské Bystrici k výročí SNP, kde přednesl vstupní referát na téma umělecko-kulturní otázky dneška a včerejška. S touto problematikou souvisí i Novomeského vystoupení na Sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946. V těchto a mnoha dalších tištěných vystoupeních jde o problematiku kulturní revoluce, ale také současného postavení vědy a umění. Zajímají jej i osobnosti evropské kultury; například píše studii o malíři Cypriánu Majerníkovi, který svá poslední léta prožil v Praze. Vrací se k dílu básníka Hviezdoslava, ale také k básníku a revolucionáři Alexandru Petöfimu.

Do veřejného a uměleckého života se vrací po nuceném odchodu z veřejného života v roce 1963. Publikuje především v Kulturním životě na staronová i aktuální témata. Účastní se v roce 1964 konference Svazu čs. spisovatelů na téma protifašistická literatura. Významná vystoupení této konference byla publikována v Literárních novinách a Kulturním životě. Z významných účastníků konference to byl například Ilja Erenburg či Boris Polevoj. Novomeský se vrací k osobnostem, které sehrály v jeho životě významnou roli, jako byl jeho přítel Vlado Clementis, který doplatil na čistky 50. let, nebo velká osobnost našich kulturních dějin, jakou byl F. X. Šalda. Vrací se také k tématu Neloučení-Nelúčenie, které v roce 1968 nabývá nových souvislostí.

Novomeský byl významnou osobností své doby, která podstatně ovlivňovala chod našich dramatických kulturně-politických dějin 20. století. Jeho význam by naše současnost měla vidět především v propojenosti umělecké citlivosti, invence s jeho společenskou angažovaností, se schopností chápat svou dobu a vtisknout jí svou představu. Bohužel nositelům takového přístupu k životu se nevyhnou konflikty. Byl to i osud Laca Novomeského.

Dobré je niekedy navštíviť minulosť,

čo tvár má mŕtvu a nemú,

a pri tej mŕtvote riecť si:

i to bola, to bola krása.