ZDENĚK HRABICA

Líbí se mi, jakým pěkným vztahem se potatil pan kardinál Duka po svém vojenském otci. Nejenže se objevuje jako nikdo z našich církevních hodnostářů poslední doby před ním (což bylo zcela normální za prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše) na vojenských přehlídkách, žehná vojenským dekoracím, ale odváží se i usednout do tryskáče. A jistě se zasloužil o povýšení vojenského kaplana na biskupa. Vím, co to znamená a jak taková přízeň dokáže člověka oblažit.

Jeden z mých hanáckých strýčků byl kaplan nad kaplany v hodnosti generála. Sídlil na Svatém Kopečku u Olomouce a na setkání s ním nikdy nezapomenu. Hlavně na jeho prsten a na vojenské řády. Přestože za jeho působení byl v armádě Československé republiky zakázán Jaroslav Hašek i se svými Osudy dobrého vojáka Švejka, strýček mi Josefa Švejka – žádného světce – ale dobrého vojáka svým humorem už tehdy připomínal.

Nedávno jsem poslouchal v ČRo2 povídání pana kardinála. Vymezoval se ke zdanění církevních restitucí a odhodil toto jančení ad acta – co by se ještě nemělo zdaňovat? Jsme přece právní stát. Ale otřel se i o Josefa Švejka, o jeho mastnou, nevymachánou pusu nad vepřovým se zelím, o tom, že po vzoru Josefa Švejka bývalo u nás i tolik Josefů, Pepanů, nikoliv podle vzoru truhláře, svatého Josefa. A bigotní Poláci nás také prý za tuhle skutečnost, že nám není vůbec nic svaté jako Švejkovi, překřtili na Pepíky.

Svatá boží prostoto, nikdy jsem nepoznal v krásné sousední zemi tolik bratrů Josefa Švejka! Putoval jsem s polskými Švejky do Krakova celým Polskem až do Przemyslu. Na jeden čtvereční kilometr je v Polsku fandů Švejka a Haška stokrát víc než u nás. Ani ve Švejkových hospodách si s nimi nezadáme, majitelé pražského Hostince U kalicha z rodu Töpfrů mají pro Poláky bránu své hospody díky Švejkovi od rána do večera otevřenou. A zaplněnou. A láskyplně mlaskají nejenom s Poláky – ale i s Haškem a se Švejkem nad slušnou tržbou.

Právě mám rozečtenou zbrusu novou půvabnou knihu Luboše Merhauta – Čtení o Jaroslavu Haškovi (Ohledávání 1919–1948) a nestačím se divit! Každý, kdo chtěl něco znamenat, napsal něco o Haškovi a o Švejkovi. Bass, Teige, Olbracht, Kopta, Brod, Šalda, Mathesius, Černý, Píša, Nezval, Poláček. Autor půvabné knihy opomněl Fučíka. Všichni věděli, že bez těchto dvou by si nesáhli na hvězdy na nebi.

Přiřadil-li se k těmto velikánům nyní i kardinál Duka, není třeba nic více dokazovat.