EVA FRANTINOVÁ

Jsou básně, které se v nás zaseknou, když oči plují básnickými sbírkami a ruce listují. Pro mne mezi ně patří ty o tatíncích, o otcích… Třeba: „Vezmi mě, tati, zase na ryby, tak jako kdysi, chci zaplašit své pochyby nad všemi kompromisy. Nad všemi těmi smlouvami s dvaceti podmínkami, nad všemi těmi paláci, kolem nichž rostou slumy, nad obskurními chodbami, které prý někam vedou, nad duhou se všemi barvami, která však končí šedou…“ Tohle je báseň plná hudby, hudby rybníků, osamělých lesních tábořišť a řek, hudby, kterou měl rád i můj táta.

Stejně jako Dušan Spáčil (báseň je z jeho nové sbírky Neználek a Daidalos, kterou vydalo nakladatelství Periskop v edici Báseň na sobotu, sbírky, která má několik oddílů a hodně dobrých básní) i já často „koukám na snímek, co máme na knihovně“, snímek dědy a táty, kteří tu dávno nejsou, stávám se „albinistkou a zdolávám hory vzpomínek“.

Může básník spálit album? Zadupat minulost, rozvést se s dětstvím? Jsou básně, které se v nás zaseknou…

Stojím na cestě k řece a vidím tátu na rybách. Jde přes mlází veršů, tak jako jde, půjde a už dávno šel dalšími a dalšími knihami české poezie…

Dušane, není to zázrak?