X

Tak jsem zase jako nutné zvukové pozadí poslouchal pražské rádio veřejněprávní či veřejnoprávní, jak se nyní musí říkat. Nebudu nyní komentovat jeho úroveň nebo míru, s jakou odráží názory občanů, jeho otevřenost a objektivitu; na to si svůj názor udělá každý sám a monotónně se opakující hlasy čtyř pěti „oblíbených“ zprostředkovatelů jediné pravdy jim v tom jistě pomohou.

V posledních letech se k nám nutkavě vracejí věci z nedávné minulosti – je po nich poptávka. Sice se jim všichni jakoby vysmívají, jsou jaksi povinně kritičtí (jak jinak?), ale spodním proudem tu nepotlačitelně zní skrývaná silná nostalgie. Na slovanském jihu tomu – po všech vraždách sousedů sousedy – říkají jugonostalgie, u nás spíše neutrálněji „retro“, jako například v televizi, kde je nostalgie tak ostrá, že mám někdy o osud příslušných redaktorů strach. Nicméně i u nás vznikají celé knihy o nostalgii (etymologii řeckého slova ponechejme stranou) a jejich autoři upozorňují, že je to pocit krajně nezdravý, který minulost nesprávně idealizuje, zapomínajíce, že nostalgii nejradikálněji zlikviduje dnešní krásná realita: proto je nostalgie jako pocit věčná. Dokonce tvrdí, že proti nostalgii je třeba bojovat, ale my dobře víme, jak takové boje končí.

Takže redaktoři jednoho zářijového ranního vysílání se podivovali, jistě i s trochou neskrývané závisti, jak kvalitní byly rozhovory s dětmi v pořadu Pionýrská jitřenka, jak se ty děti před zhruba padesáti lety (nyní je jim tedy často hodně přes šedesát) otevřeně vyjadřovaly. Dodal bych: jak byly upřímné, mravně čisté, současně však skromné, ale i snivé, jak chtěly změnit to, co se jim nelíbilo a jak bezelstně věřily ve vlastní budoucnost.

Byla to divná doba, ta 60. léta 20. století, a bůhví, co nyní ty „děti“ dělají, jak se dívají na svět, co se jim v životě změnilo, zda ještě vůbec žijí….

Redaktoři tu působivost rozhovorů s dětmi Pionýrské jitřence sváděli na dovednost, profesionalitu redaktorů, kteří to prostě s dětmi uměli a měli do značné míry pravdu: tehdejší redaktoři různých redakcí a médií, tedy hromadných sdělovacích prostředků, jak se tehdy oficiálně psalo, byli – často na rozdíl od dnešních vybavených všemožnými technologiemi a oficiální svobodou slova – skutečnými profesionály, neboť toto slovo současně znamená i životní zkušenost a schopnost vcítění, taktu, lásku a úctu k lidem – i k těm nejmenším. Ale co naplat, jakýkoli um by nebyl schopný vytvořit nového člověka, ty děti musely být takové, jaké byly, a redaktoři to z nich dokázali uvolnit.

To, co vidím dnes, je něco zcela jiného. Obzory jsou zastřeny, výhledy tmavé, zastíněné, mezi ideálem a skutečností není dlouhá, sice trnitá, leč otevřená cesta, ale neprostupná zeď: často ideál už neexistuje vůbec a děti mají zcela jiná přání. I ti dnešní uměření, umírnění, vyvážení redaktoři pocítili – jistě nechtěně – jistou nostalgii nad otevřenými, často naivními, ale neomezovanými, nemanipulovanými odpověďmi dětí v Pionýrské jitřence; snad tento pocit je i nás udělá lepšími, i když si to nyní nedovedli vysvětlit jinak než jako šikovnost tehdejších redaktorů.

Ale my víme své: ta doba byla plná nadějí, že bude líp, nezastřených výhledů do budoucnosti a po ní tu zůstal jen smutek a ztracené ideály, které zůstaly pouhými iluzemi.