JAROSLAV KOJZAR

Výlet do města, kde své mládí prožila má matka a já nějaký čas jsem v době okupace žil u babičky, jsme ani neplánovali. Se ženou jsme si jen tak udělali výlet po několika místech ve středních Čechách. Pravda. Každé to zastavení bylo nějak spjato s naší rodinou. Každé. A když jsme byli v jednom a zbyl nám čas, proč další místo, které nebylo daleko, nenavštívit a nepodívat se, co se za léta, kdy jsem zde nebyl, změnilo?

Žena z posledního z těch míst, které jsme navštívili, znala málo, a to jsem hodně nasadil. Vlastě, upřímně, vůbec nic. Vyprávěl jsem jí, když jsme chodili po náměstí, o slavných rodácích, o staviteli místního kostela a zastavili se i na židovském hřbitově, jenž se nalézal jen kousek za městem a na nějž už, okupace se podepsala na mnohém, se nejen nepohřbívá, ale ani už nežijí ti, kteří by sem přinesli květiny anebo podle židovského zvyku kamínek na pomník.

Židovský hřbitov? Kdyby vše probíhalo normálně, pak by tu nechyběl jeden pomník se dvěma jmény. Kdyby...

Na rohu jedné ulice býval galanterní obchod. Bylo mně osm devět, když jsme s babičkou, švadlenou známou po celém okolí, sem chodívali nakupovat nítě, jehly a nevím ani co ještě. A... říkávala mi babička: „To ještě před válkou, když jsi byl na houbách...“ Na houbách? Kde na houbách, když tady v okolí nebyl zas tak hluboký les, aby se v něm nalézaly houby? Chtěl jsem se na to zeptat, ale babička pokračovala v nedokončené větě... „to tady u pana Kapla, vlastně nejmenoval se Kapl, ale Keppel, jsem si mohla koupit i látku podle přání zákaznice, anebo třeba stuho na opravovaný klobouk. Ale pan Kapl už tady není a pan Janda, který je tu teď, látky už neprodává...“

Ten den, co jsem na té samé ulici se ženou tady zastavil, ve stejném domě nebyl už obchod s galanterií či látkami, ale cestovní kancelář. Přesto jsem se u výkladní skříně zastavil.

Ty chceš někam cestovat? A že o tom nic nevím?“ S jistou obavou se zeptala žena.

Ne, víš...“ Jak jen jí vysvětlit, že o žádnou cestu nejde, ale o vzpomínky, které je těžké i převyprávět. Přesto jsem se o to pokusil...

Bylo to počátkem roku třicet devět. Byl leden, zima, sníh, jak mi říkala babička. Zboží bylo málo, čím dál horší to bylo se zásobami. Představoval jsem si, jak sem babička chodívala a kupovala knoflíky, nitě a jehly. Ty byly, látky však postupně se ztrácely z pultu. A tehdy v patře, snad to bylo v tentýž den, se večer sešla celá rodina Kaplů. Vdovec - otecKapl, syn, snacha a vedle v pokoji spaly dvě děti. Osmiletý Fricek a roční Sára.

Za chvíli nebude co prodávat,“ řekl mladý Kapl. Starý kývl. Uvědomoval si, že zásoby se tenčí a dodavatelé namísto toho, aby se předháněli v dodávkách, stále častěji na objednávky odpovídají: „Promiňte, nemáme. Snad za týden.“

A ty útoky na židy. Hořící synagogy v Německu. Nepřesune se to z Německa k nám?“ Zeptala se snacha Sára.

Ten den asi dlouho do noci svítilo světlo u Kaplů.

Odjedeme. Musíme odejít. Za čas i tady u nás by židům rozbíjeli výkladní skříně. Psal mi o tom Johann Ritstein. Chce odejet do Ameriky. Ale neví, jestli ho pustí. Dlouho váhal. Dlouho. A teď může pro něho být pozdě. Ale kam? A co sobchodem? Je tam zboží za tisíce korun. To si sebou nevezmeme. A vůbec – všechno je třeba připravit. Nikam se nikdy nesmí spěchat. Jen pomalu, pomalu...“, varoval starý Kapl.

Uplynul měsíc. Byl konec února a byla zase zima. Znovu se rodina sešla k poradě. Situace v republice se opravdu rychle zhoršovala. Pod vlivem Německa i tady došlo ke změnám k horšímu. Už dokonce kdosi napsal barvou na sklo jejich výlohy: „Židi ven!“ Lidé ze strachu postupně přestávali nakupovat u Kaplů. Nebylo tedy na co čekat. A tehdy se rodina rozhodla.

Dědeček zůstane. My odjedeme a v Americe rychle něco zajistíme. Máme tam přece strýce Pecksteina. Obchodovat přece umíme. Vyzvedneme peníze z banky a děda to tady za slušný peníz prodá, a jakmile se usadíme, přijede za námi. Přece tady náš majetek nemůžeme nechat, že dědo? Napřed se musí prodat.“

Starý Kaplse nebránil. Bylo mu jasné, že už nelze váhat a že je třeba obchod i dům skutečně výhodně nabídnout nějakému kupci a to se nestihne za několik dnů. Chvíli přemýšlel a pak do ticha plného očekávání, řekl rozhodné slovo: „Zůstanu. Opravdu zůstanu. Je třeba se tam usadit a tady skutečně všechno prodat. Uděláme to ale tak, že vy s malou odjedete a já tady s Frickem zůstanu. Nechci tu být sám. Byl by vám stejně na obtíž. Ostatně měnit školu ve školním roce není dobré. A v létě už určitě budete ve svém, já to tu mezitím za slušné peníze prodám a pak za vámi přijedeme.“ Byl to rozumný návrh. Šlo přece o jejich budoucnost a vyjednání co nejlepších podmínek prodeje toho tady. Jen snacha kvůli Frickovi protestovala, ale nakonec i ona pochopila, že tam v cizině se budou muset zpočátku velmi pohánět a Fricek by skutečně byl těžkým závažím. Však brzy se opět sejdou.

Další den mladý Kapl se ženou obíhal banky, převáděl deponované peníze a nakupoval potřebné, alespoň podle jejich mínění, věci. „Na dlouhou cestu,“ říkal, „na dlouhou cestu“. To už město vědělo, že mladí Kaplovi odjedou. Někteří jim odjezd schvalovali, jiní ohrnovali nos. Byli i tací, kteří veřejně prohlašovali, že „židé vždycky vědí, kdy se loď potápí, a hledají si nové přístaviště“. Jenže, když se dozvídali, že starý Kapl tu zůstává a s ním i jejich Fricek, říkali si, že to nebude s tím zhoršováním situace zas tak horké. A zase znovu opakovali, že zřejmě zatím je všechno v pořádku, když „takový žid jako je Kapl nikam nepospíchá“. A už se o Kaplovic rodinu přestali starat.

Mladí se Sárou přes Polsko odjeli desátého března do Ameriky. Ještě na lodi mířící do New Yorku je však zastihla zpráva o obsazení zbytku republiky. Uvědomili si, že odejeli včas, i to, že se rychle musí v Americe zajistit, aby za nimi mohl co nejrychleji odejet starý se školákem Frickem...

xxx

A... a co bylo dál?“ zeptala se mě žena.

Co bylo dál. Opravdu, co bylo dál?

Mladí se v Americe uchytili. Starý se pokoušel prodat obchod, ale to už věděl, že vyjet ze země nesmí. Ani Fricek, kterého chtěl alespoň poslat samotného. Čekala je, po nějakém čase jen cesta do Terezína, města, „které Vůdce věnoval židům“.

Jak tady žili? Neuměl jsem ženě odpovědět. Byl jsem mnohokrát v Terezíně. Po Kepplových jsem se neptal. Ani bych nevěděl koho.

Snad odejeli s nějakým trasportem ve směru Osvětim. Tam na place doktor Mengele a další muži v uniformách s Gott mit uns na přezce opasku a s umrlčí lebkou na brigadýrce je poslali ve směru kouřících komínů. Anebo na terezínském pohřebišti i jim rok co rok pokládají cizí lidé květy...

Ne, nevím, co bylo s nimi dál,“ odpověděl jsem tiše. „Jen to, že odtud, kam šli, se málokdo vrátil...“

xxx

Jen to jsem věděl, že...

Byl konec války, konec okupace. S babičkou jsme chodívali nakupovat „ke Kaplům“, jakříkávala, i když nad vchodem bylo napsáno: „Galanterie Janda“. Dodávala ještě: „Kdyby jim nešlo o majetek, možná, že by žili všichni. Majetek je koule na noze, alespoň pro některé lidi. Pamatuj si to“ a myslila tím starého Kapla a malého Fricka. Po válce sousedé opravdu čekali, zda starý Kapl se s vnukem vrátí. Nevrátili se. Ani o tom, jak skončili, „nebylo vidu ani slechu“. A mladí? Prý hned po válce sem syn přijel. To už v zemi byl klid. O osudu táty a Fricka tehdy nic nevěděl. Snad se zastavil před domem, kde si mohl přečíst jiné jméno nad vchodem do jeho obchodní části. Jméno Janda však znát nemohl. Nový majitel se přistěhoval, když už tu Kaplovi nebyli. Nikdo ani nevěděl odkud. Obchod koupil od úřadu a ani se nestaral o to, co tady bylo před ním. „Je lepší o ničem nevědět“, říkával mé babičce a jiným, když se zeptali na Kapla. A tak se už podruhé nezeptali.

Mladý Kapl možná vzal za kliku a vešel do obchodu a beze slova vstoupil. Snad než se dokázal nadechnout, prodavač za pultem se ho zeptal: „Co si račte přát?“ V té chvíli jako by slyšel hlas svého otce. Jenže otec to nebyl a mladý neměl odvahu se na něj zeptat. Proto možná jen zastřeným hlasem řekl: „Dejte mi, prosím, metr modrého kalounu“. Když ho dostal, zaplatil a vyšel ven.

Tak to být mohlo, ale asi nebylo.

Už proto, že „mladý Kapl“, jakmile zjistil, že o otci a synovi se nic neví, zašel na úřad a žádal, aby mu obchod byl vydán, že ho sice nepotřebuje, ale že jen on je právoplatný majitel a že ho pak míní prodat. I ve Státech je zapotřebí peněz a on chce rozšířit svůj tamní obchod. Má rozsáhlé plány, a proto potřebuje peníze. A že je americký občan. Nevyhověli mu. Pro úřad jeho otec byl zatím jen nezvěstný a také jako majitel byl zapsán v pozemkových knihách. Mladý Kapl si tedy odešel si stěžovat k soudu, a když mu nebylo vyhověno, podal dokonce žalobu. Všechno se táhlo, táhlo a táhlo... až přišel únor 1948.

Vidíš, babička měla pravdu,“ řekl jsem ženě a vzal ji za ruku. „Pojď odtud“ a šli jsme.

Xxx

Po čase jsem se zcela náhodou dozvěděl, že vnučka starého Kapla žijící v Americe požádala o vydání domu s obchodem, protože „komunisti jejímu dědovi a otci zabavili majetek“.