Rozhovor s básníkem Markem Řezankou

Jak vnímáte výsledky voleb do krajů a Senátu? Zaslouží si hnutí ANO takový úspěch?

Uběhlé volby nebudu komentovat z pozice básníka, ale občana. Ono k nim již bylo řečeno mnohé. Tak jen zmíním to, co považuji za nejdůležitější. Nevyhrál vlastně nikdo. Zvláště přibližně patnáctiprocentní účast ve druhém kole senátních voleb je alarmující. Na referenda máme nároky, aby mohla být platná – a tady se tváříme, že při patnáctiprocentní účasti je vše v pořádku. Ostatně, podobné fiasko bylo i u voleb do Evropského parlamentu. Nedávno jsem zdůraznil, že pokud se někdo domnívá, že odstavením Zemana zmizí v naší společnosti fašistické podhoubí, je na velikém omylu. Teprve potom by naopak ti, kdo jsou dnes marginální, sílili. Bezmoc a vztek lidí by překročily všechny únosné meze, což by se projevilo hned v nejbližších volbách. Pánové Schwarzenberg, Kalousek, Ženíšek, ale i Horáček, Halík či Havel posmrtně by sloužili jako rudé hadry vlající býkovi přímo pod očima.

Můžete to upřesnit?

Ano.Na všech úrovních politiky bychom slyšeli jednu obehranou písničku, totiž tu, jak je Rusko nebezpečné, jak se proti němu musíme postavit v zájmu našich nejsvětějších hodnot a jak je třeba „šířit demokracii“ v Sýrii, Íránu či na jihoamerickém kontinentu. Jestliže nám záleží na tom, aby naše společnost nebyla rozložena morem fašismu či nacismu, měli bychom v první řadě vyhlásit boj všem symbolům pokrytectví. Jsem pro to, abychom v našich řadách hledali lidi, jimž je možné věřit, lidi názorově konzistentní, lidi, kteří nepoužívají selektivního přístupu. Tyto lidi však nehledejme pouze v případě hlavy státu, ale od lokálních po celorepublikové politické funkce.

Je v ČR vůbec možná smysluplná politická debata?

Není. A tento tristní stav není selháním prezidentovým, ale selháním celé politické reprezentace, od starostů přes hejtmany, poslance, senátory až po ministry. Jestliže jediným počinem, na nějž se „naše politické elity“ vzmohou, bude propagace lidí typu Halíka, Horáčka nebo Krause, budu jasně podporovat Miloše Zemana. Ne snad proto, že by na něm nebylo co kritizovat a proti čemu se vymezovat. Ale jednoduše proto, aby jeho kritika byla možná, to znamená, aby současně neznamenala podporu mocenských elit, které to s námi, občany, rozhodně dobře nemyslí – a které pod rouškou těch nejpokrokovějších frází hodlají realizovat ty nejzpátečničtější kroky. A také proto, aby u nás hnědá nedostala zelenou.

Jak to myslíte?

Vnímám to tak, že fašizace nepřichází se Zemanem, ale se snahou určitých elit uzurpovat si absolutní vliv, a to v médiích, v kulturní sféře, na akademické půdě, ve školách, zkrátka všude.

Kdo z těch, kteří lamentují, jak Zeman přispívá ke hnědnutí společnosti, okomentoval, že ani krajské ani senátní volby žádnou hnědou nahoru nevynesly? Ani DSSS, proti níž se přímo Zeman vyslovil, ani Národní demokracii, která se podobně jako DSSS hlásí ke Kotlebovi.

Co se týče ANO, už senátní volby naznačily, že věčně si toto hnutí nemůže hrát na nedotčenou pannu, zvláště když obcuje, s kým se dá – což se nyní ukáže i v krajích. ANO není v žádném případě sociální stranou – a jeho „úspěch“ jen zrcadlí zoufalství neexistující levice a systémové alternativy.

Čím ANO voliče, podle vašeho názoru, přesvědčilo?

Jak již jsem naznačil, podle mě ani tak nejde o úspěch ANO, zvláště s přihlédnutím k voličské účasti, jako o absenci kohokoli, koho by zajímali občané.

Ve volbách prohrála levice. Kde hledat důvody neúspěchu?

V její neexistenci.

To trochu rozveďte. Prožíváme nyní totální bankrot levice?

Bankrot může nastat tam, kde něco bylo a již to není. U „levice“, jak ji já vnímám, tedy jako sílu antisystémovou, bankrot nastat nemůže jednoduše proto, že taková levice podle mne neexistuje. A netýká se to zdaleka jenom našeho „domácího dvorku“. Stačí se rozhlédnout po Evropě – Francii, Itálii, Spojeném království, Španělsku – ale i Německu a podobně. Pokud něco bankrotuje, potom hra na levici. Jenže dnes už mnohým lidem nestačí hezká slova, nad nimiž se zatetelí, aby pak zapomněli, že je vůbec kdy slyšeli. Řada lidí se dostává nad pomyslnou propast a potřebuje vidět někoho, kdo za nimi stojí. Ale s tím, že je neshodí do té strže, ale naopak je zachrání.

Zradila ČSSD své voliče? A pokud ano, čím především?

Ona je dle mého klame dlouhodobě. Problémem ČSSD je, že více méně rezignovala na řešení sociální otázky. Tu přidá někomu nějakou tu stokorunu, aby se neřeklo, ale se systémovým řešením nepřichází – ani ve zdravotnictví, ani v sociální oblasti, ani v procesu vzdělávání.

Žije si ve své bublině, že kapitalismus vše zvládne a stačí k tomu sociálně demokratická tvář. S občany ČSSD komunikovat nepotřebuje – a rozhodně s nimi není ochotna vést dialog. Podpořila asociální fiskální pakt, protože to je „proevropské“. Její ministr Mládek potom nedá dopustit na smlouvu TTIP.

Namístě by bylo se zeptat, kde jsou zájmy potenciálních voličů ČSSD? V Bruselu? V USA? U nadnárodních korporací?

Sociální demokraté si musí uvědomit, že vznikali jako protisystémová strana. Dnes nemohou uspět s nějakými drobnými kosmetickými úpravami programu TOP 09. Navíc ty kosmetické úpravy jsou natolik zanedbatelné, že nejpotřebnější je ani nepostřehnou. Podívejme se nyní na výrok Václava Bělohradského, a to těsně po senátních volbách, kdy uvedl, že záleží na tom, jak si ČSSD krizi interpretuje. Porážku Škromacha, Mládka interpretuje tak, že je tady poptávka po nové tváři ČSSD.

Co říká filozof Bělohradský o současné ČSSD?

Že je to příliš archaická strana, příliš se obrací k seniorům, nespokojeným, neúspěšným. S tím je třeba skoncovat a být jako všude na Západě stranou pokrokových městských liberálů. Že je třeba asi opustit tradiční elektorát. O to se teď bude hrát. S tímto stanoviskem zásadně nesouhlasím. On pan Mládek podporující TTIP se snad obrací k seniorům? Pokud ano, potom zády. A pan Škromach zřejmě voliče nepřesvědčil o své autentičnosti. Nevypadá zrovna jako zastánce utlačovaných. Mám nyní více na mysli jeho činy než jeho fyzickou vizáž.

V čem tedy spočívá krize ČSSD?

Pokud bych já měl interpretovat krizi ČSSD, spočívá právě v tom, že není antisystémovou stranou. Nepředstavuje pro většinu občanů alternativu, když již odmítáme slovo levice. Kdo má podle pana Bělohradského hájit zájmy většiny seniorů a lidí, jež označuje jako „neúspěšné“? Není to náhodou tak, že v tomto systému bude takzvaně neúspěšná valná většina z nás, zkrátka jen z logiky věci, že zisk roste, ale počet akumulátorů tohoto zisku se nepřímo úměrně zmenšuje s jeho výší? Není právě toto vzkazem voličů? Že zkrátka ČSSD nemůže být jejich stranou, protože TOP zelený pirát s vlajkou TTIP a církevním požehnáním vypadá sice nevšedně, ale současně nesnesitelně žalostně.

A kdo jsou podle Bělohradského ti úspěšní?

Často se do nich projektují lidé, kteří ale hlasují proti svým skutečným zájmům. Například existuje celá řada humanitně založených studentů, kteří po skončení studia nemohou najít práci či vezmou jakoukoli práci bez ohledu na svou kvalifikaci. Hlavně však, že jsou pravicoví a „in“ a pohrdají „sockama“. Bohuslav Sobotka nevidí, neslyší. Nechce vidět a nechce slyšet – a tak pana Mládka ujistí, že ve vládě může sedět dále. Asi v rámci „tvrdého hájení sociálnědemokratického programu“. ČSSD nemá – podobně jako například TOP 09 - nikoho, kdo by současného lídra nahradil, aby se ve straně cosi kvalitativně změnilo. Parlamentní volby se pomalu blíží – a nelze předpokládat, že by sociální demokracie se sebou něco zásadního provedla. Snad jenom, že kapitán Jack Sparrow zbledne závistí.

A co komunisté? Jak vnímáte jejich politiku?

Podobně tristně jako u ČSSD, čímž netvrdím, že neexistují zanícení a přesvědčení sociální demokraté a komunisté. Ale není je vidět ani slyšet. Podle mě není větším políčkem do tváře KSČM, než když ji ANO přeskočí v regionech s výraznými sociálními problémy. Můžeme se samozřejmě zlobit na voliče – ale spíše bychom se měli zamyslit nad selháním levice.

Jak vnímáte aktuální politickou situaci v ČR i v Evropě?

Velice nedobře. Z obojího je mi krajně nevolno. Sice všude zní, jaké že máme hájit „naše hodnoty“, ale nějak se do nich nevešel ani rozměr sociální, ani mírový. Na to podle mě současná podoba Evropské unie dojede. Neboť právě na těchto základech má stát – a ne štvát do války proti Rusku, mhouřit oči nad zjevným fašismem v nejvyšších patrech ukrajinské politiky a nad ždímáním řeckých občanů.

A jak jsou na tom média?

Média se už, až na drobné výjimky, natolik stala propagační troubou nadnárodních korporací a domácích oligarchů, že jim lidé věří právem méně a méně. Alternativy se přitom nedostává – a pocit vykořenění roste. Nakonec toto se odehrává i v USA – sociálně ztracená generace roste – a nejsou to zdaleka toliko „mladí rozhněvaní muži“.

Stávající systém se dostal do stádia, kdy nehledí na nějaké humanitní potřeby a zájmy lidí. V zájmu kumulace zisku se bude propouštět. V témže zájmu se bude zbrojit a takzvaně nepotřební, jimiž je kdokoli z nás, budou nahnáni do válek, které nejsou našimi válkami. Léky, jež by mohly být levné, budou nadále luxusní komoditou pro vybrané – ať „neúspěšní“ chcípnou. Školství pak nebude směřovat k rozvoji osobnosti – ale k jejímu zjednorozměrnění. Systém potřebuje nemyslící a tvárné – pokud možno bez vědomostí o historických souvislostech.

Toto vše je podle mého závěrečná systémová křeč. Neboť demokracie a humanismus již dávno letěly přes palubu. A to, co zbývá, nemůže naprosté většině z nás vyhovovat.

Inspiruje vás tato situace i ve vaší tvorbě?

Inspiruje. Vlastně se částečně vypisuji z pocitů, které mě při pohledu hlavně na mezinárodní, ale i domácí dění, přepadají – a jež nejsou nikterak libé. Denně se střetávám s pocity marnosti, bezmoci, naštvání, absence spravedlnosti, s křiklavými dvojími metry, jež si neberou žádné servítky. A v neposlední řadě s tunou pokrytectví.

To vše jsem se pokusil promítnout do dvaapadesáti villonských balad – knížka se jmenuje Balady o době na hlavu – a zatím na své oficiální vydání čeká. Tyto balady se týkají převážně domácí politiky. Zabývám se v nich například církevními restitucemi, sociální nespravedlností, protizemanovskou štvanicí či honem na pana Ransdorfa.

Z čeho máte největší obavy?

Z mračen možné světové války nad námi. Prezidentské volby v USA nevěstí nic dobrého, ať již bude zvolen kdokoli, s tím, že Hillary Clintonová je téměř zárukou, co se rozpoutání takového konfliktu týče. Proto také za ní v pozoru stojí všechny významné nadnárodní lobby včetně těch zbrojařských. Na Hondurasu si ji jistě pamatují dodnes.

Nedávno mi v nakladatelství Monument, a na tomto místě chci poděkovat Mirkovi Tomšů, vyšla básnická sbírka Procházky po Jelení ilustrovaná grafikem, Jiřím Staňkem. Spojují se v ní motivy protiválečné s autobiografickými prvky mého dětství. V neposlední řadě ukazuji, jak totéž místo může mít dvě protichůdné tváře – jak málo stačí, aby se pohádka změnila na horor – ale i naopak.

Jak si myslíte, že dopadnou blížící se volby do sněmovny? Bude mít levice zřetelně lepší výsledek?

Odhadovat v tuto chvíli, co bude za rok, je věštěním z křišťálové koule. Doba je nyní velmi dynamická, hlavně na celosvětové scéně, jež ovlivňuje i dění u nás. Jde o to, co se do voleb vše stane. Může zde vzniknout nějaký nový subjekt na bázi Věcí veřejných. Lze očekávat, že se něco vytáhne na ANO, jako se dříve vytáhlo třeba na Paroubkovu ČSSD. Na sociální demokracii se již nic tahat nemusí, ta se utahala sama. Některé subjekty se mohou spojit, jiné zaniknout. Ale předpokládám, že při účasti kolem 50-60 % nakonec přece jen největší kus koláče ukrojí ANO a za ním se nějak seřadí SPD, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, ODS. TOP 09 může mít velmi vážné problémy se do sněmovny vůbec dostat. ČSSD může schytat debakl, když by se dostala na pozice dnešní ODS.

Již jsem opakovaně řekl, že skutečnou levici u nás nevidím. Není možné řešit nástavbu, když se vám sype základna. A právě tady se ukazuje bída naší „aktivistické“ scény a o té parlamentní raději ani nemluvím. Půjde tedy hlavně o to, kdo bude ochoten komu naletět a v čem bude vidět svou poslední šanci. Čekatelů na koryto je potom požehnaně.

Hovořil RADOVAN RYBÁK