JOSEF ONDROUCH

Zemřel v srpnu. Jeho skonu byla věnována neobvyklá pozornost; u nás ale vůbec ne, přestože jeho vliv je i v Česku velký. Politici i politologové, nově vychovávaní učitelé dějin a různí pisatelé Ernsta Nolteho, možná někdy jen bezděky, ctí. Emeritní profesor byl Němec a po krátké nemoci odešel na věčnost 18. srpna 2016 v Berlíně. Dožil se 93 let. V Německu nebylo téměř média, které by se mu nevěnovalo. A u nás? Nic, jakoby Nolte pro nás neexistoval.

Jeho práce Fašismus ve své epoše byla vydána ale i v češtině a hojně čtena. Takže, možná už spíš jen podvědomě, je Nolte využíván a přinejmenším můžeme vědět, o koho jde. Nolte se však používá i vědomě. Jak se u nás stalo zvykem, opisuje se, aniž se cituje s odkazem na autora. Plagiátorství není rozšířeno jen mezi novináři. Tam by to ještě bylo možné do jisté míry tolerovat. Redaktoři jsou pod časovým tlakem zpravodajství a vynucených rychlých reakcí. Ale horší už je to s vykrádáním u publicistů, dokonce těch, kteří jsou právníky. Nejen u těch, kteří absolvovali „plzeňská práva“ v rekordním čase a dnes se k titulu jako poslanci (Benda), či dokonce členové vlády (Chovanec) raději nehlásí. Máme špičkové obhájce, ale i politiky, kteří originální Nolteho myšlenky uplatňují, aniž by zesnulého profesora, který se stal historikem studené války, vzpomněli.

Nolte proslul právě svým vrcholným dílem Fašismus ve své epoše. Definoval v něm fašismus jako „antimarxismus, který usiluje o zničení protivníka prostřednictvím vytvoření radikálně protikladné a přece blízké ideologie, prostřednictvím použití téměř identických a přesto charakteristicky přetvořených metod“. Jako student jsem se účastnil diskusí s autorem těchto řádků na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem v 60. letech, kdy v metropoli Porúří působil a poprvé budil pozornost. Většinou nám tehdy u Nolteho stačilo jeho označení fašismu za radikálně protikladný marxismu, usilující o jeho zničení, abychom se v něm shlédli. Už méně se ohnivé diskuse zabývaly tím, co má profesor na mysli, že se tak stává „prostřednictvím použití téměř identických metod charakteristicky přetvořených“. Nolte to tehdy ještě také neobjasňoval ani nezdůrazňoval. Ještě u něho nebyl marxismus totéž, nebo dokonce horší než fašismus, jak k tomu až jako historik studené války dospěl. Proto byl všeobecně a i u nás marxistů, stoupenců levice i jejich příznivců akceptován, tisknut a propagován. Pochybnosti, pokud se vůbec vyskytovaly, byly v bouřlivých šedesátých letech minulého století považovány za konzervativní nepochopení nových myšlenek.

Velký spor historiků

Jako profesor na Svobodné univerzitě v Berlíně odhaloval, co má pod fašismem jako antimarxismem na mysli až ve sporu historiků osmdesátých let. Konflikt byl vyvolán Nolteho článkem v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung v červnu 1986: rozruch vycházel z konstatování, že sovětský gulag byl „původní“, kdežto Osvětim už jako odvozený následek bolševického vzoru. S ostrou kritikou se ozvali přední historici a filosofové; za mnohé jmenujme Jürgena Habermase a Hanse-Ulricha Wehlera. Z anglických historiků, v nových souvislostech odvozovaných i z Nolteho vlivu, budiž připomenut profesor Oxfordu Peter Frankopan, elegantně protiřečící Nolteho vývodům svými skvěle napsanými Hedvábnými stezkami.

Z Berlína Nolte už otevřeně prezentoval také pokus relativizovat německou odpovědnost za holocaust. Jen jako důsledek činů bolševiků a Židů zpochybňoval rozsah i jedinečnost holocaustu. Nacismus je podle něho jen důsledkem bolševismu, obranou proti marxismu, komunismu i proti tomu, co Hitler v Mém boji označuje za židobolševismus a čím zdůvodňuje postup proti Židům; holocaust považuje Nolte za důsledek strachu z Židů, stává se podle něj aktem sebeobrany. Jürgen Habermas, který vedl rozhodující boj proti Noltemu ve „velkém sporu historiků“, byl široce doprovázen nejen pokrokovými kolegy z řad historiků, ale také se mu dostalo aktivní podpory novinářů. Ale ne tak u nás de jazykově o anglickou a zvláště německou oblast. Nejvýrazněji se angažovali a jsou aktivní dodnes publicisté v týdeníku Der Spiegel.

V souvislostech se změnami způsobenými zvláště rozpadem SSSR lze za reprezentativní vzorek vrcholu novinářské polemiky s Noltem považovat rozhovor s Noltem vedený Rudolfem Augsteinem a jeho kolegy Meyerem a Zollingem v čísle Der Spiegel 40/1994. Mnohé z něho platí i dnes:

- Nolte se představuje jako propagandista studené války manipulující při zpochybňování viny nacistů a Hitlera s fakty.

SPIEGEL: Sám jste svědectví neanalyzoval, pravost dokumentů nepřezkoušel. Nepracujete v archivech a místo činu Osvětim jste nenavštívil. Odvozujete od jiných autorů. Píšete pak o „Triumfu“ revizionistů (odsuzujících v pohledech na holocaust a Osvětim i jejich oběti).

- Profesor studené války předřazuje sovětské vzory tomu, co nacisté až potom podle něho v sebeobraně okopírovali a jen upravené široce použili i při užívání plynu jako smrtícího prostředku v hromadném vraždění průmyslového typu.

SPIEGEL: Také pro smrt plynem jste mezitím nalezl sovětský vzor. Jako doklad uvádíte citaci nacistického tvůrce goebbelsovské propagandy Karl Albrechta, dle zpráv, že i tam v gulazích se usmrcovalo plynem. Ale i Albrechta jste citoval falešně.

- Nolte de facto hájil „konečné řešení“ jako svého druhu právo nacistů a Hitlera na sebeobranu před Židy a bolševiky.

Spiegel: Šlo o „právo na sebeobranu“ vyplývající podle vás ze strachu před dějinnou civilizací světa založenou na jeho sjednocení pod světovou vládou. Právě proti tomu staví historik studené války jako ekvivalent nacisty sjednocovanou Evropu.

- Jako novou ústřední myšlenku představil Nolte tezi o významu anti-bolševismu v Hitlerově světonázorovém pojetí, a to jako rozhodujícího činitele i v konkrétním výchozím bodu vedoucímu od gulagů k Osvětimi.

SPIEGEL: Redaktoři v interviewuprokázali jednostrannost i této Nolteho téze poukazem na Mein Kampf. Právě tam Hitler bolševické ohrožení zcela zjevně tak velkým rozhodně neviděl. Naopak představil budoucí Německou říši rozšířenou válkou proti Rusku oslabenému Židy a komunisty, jež má být jako země, nikoli jako bolševická, komunistická či marxistická entita, zbaveno svých západních provincii. Právě tím měl být vytvořen základ německými nacisty sjednocené, tedy už podrobené Evropy, jako výchozího bodu k jejich světovému panství.

Ke Spiegelu zbývá dodat, že i po pádu SSSR a odchodu socialismu reálného typu ze scény bez války, ale pod tlakem války studené, zůstává hlavním cílem podrobení Ruska, jako překážky na cestě k mocenskému sjednocení světa pod vládou světového četníka USA a jemu podřízených spojenců.

Z postřehu Augsteina a jeho kolegů, že už nacistickému vůdci a jeho Německu nešlo prvoplánově o holocaust, ale o Rusko, vyplývá, že rasismus i antisemitismus byly a zůstávají krytím neúspěchu v pokoření Ruska. Kořist jeho západních provincii, měla být jen prvním stupněm k eliminaci Ruska na cestě ke světovému panství Německa v tehdy už nacisty ovládané Evropě. Odhalení novinářů Spiegelu zasluhuje obdiv. Uvedený rozhovor stojí za to přečíst celý už jen proto, že znovu dochází k recidivám sporu historiků z osmdesátých let.Spor historiků ale také poodkryl existenci tohoto hlavního cíle – ovládnutí Ruska – už od doby císařského Německa. Císařské Německo neuspělo. Proto Velká válka v prvním světovém vydání se Hitlerovým Mým bojem přerodila do svého pokračování se stejnými a podobnými cíli, i když s mnohem hrubšími metodami rasismu, antisemitismu a metodami zotročování všech, kteří se nehodlali sklonit před silou. To platí s odchylkami dodnes a nemá to přímou návaznost a kauzální souvislost s marxismem.

Cílem zůstává Rusko

Na rozdíl od Německa, naši historici a najmě někteří novináři z těchto zásadních změn, pochopili jen málo, nebo spíše nic podstatného. Zůstávají na úrovni sporu historiků let osmdesátých a to možná ještě sotva. V publicistice to potvrdil až v primitivní formě jinak v obhajobě zločinců zručný advokát JUDr. Tomáš Sokol svojí předmluvou k novému vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf. Zůstal u předpotopního Nolteho srovnání z 80. let při zdůraznění nerovnosti mezi nacismem a komunismem, kde jinak daleko větší váhu přisoudil Sokol podle něho „největším vrahům“ Leninu a Stalinovi. Nacistickou bibli pak bagatelizoval jako nudné čtení duševně narušeného autora.

Ale Hitlerův Můj boj se hojně čte dodnes, u nás také. Jaký je o něj zájem, ukazují mimo jiné i internetové aukce s cenami čtyřnásobně vyššími než původních 555 Kč. Mein Kampf to dotáhl ke špičce v Německu; mezi bestsellery je na 15. místě a v internetových aukcích je ještě více ceněn než u nás. Nacistická bible obsahuje vše, co se nacistické Německo pokusilo uskutečnit na cestě za podmanění Evropy a světa. Jen díky sjednocenému odporu jinak různorodého a předtím roztříštěného světa se podařilo v krajní nouzi nacistické Německo Hitlerova Mein Kampfu porazit a vytvořit z výsledku II. světové války základ nového uspořádání světa.

Bohužel, tyto výsledky II. světové války převážila vše podstatné revidující válka studená. Že byla doprovázena jen válkami lokálními a nikoliv další velkou válkou, bylo zásluhou váhy Ruska reálného socialismu resp. Sovětského svazu. Tato váha s podílem Číny, ale i malé Kuby, a politika, kterou představuje hlavně stále existující Rusko se svým vojenským a jaderným potenciálem, je pořád hlavní zárukou toho, že se USA nedařívybudovat to, oč usiloval ve zvrácené podobě Hitler: globální panství nad podřízeným světem.

Přitom lidstvo pozitivní globální jednotící úsilí k řešení narůstajících problémů potřebuje. Vývoj studené války od shození atomových pum v Hirošimě a Nagasaki přes terorismus převratů a válek ve Vietnamu, Íránu, Iráku, Afghánistánu, Egyptu, Libyi, Sýrii i Turecku až po islámskou invazi do Evropy potvrdil, že USA se vedoucí role mobilizace světa k mírovému řešení narůstajících problémů nejsou schopny zhostit. Neschopnost doprovázená bezradností se projevila v krachu pokusů USA o dílčí globalizace; zkrachovala NAFTA (Severoamerická dohoda o svobodném obchodu), TPP (Trans pacifické partnerství) je rovněž po uzavření v troskách, TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství) zřejmě nedospěje ani k formální dohodě. Světový systém, jemuž vévodí ekonomicky a finančně dolar a politicko-mocensky USA se svým systémem sankcí a lokálních různě maskovaných vojenských aliancí, agresí včetně terorismu, nevychází z krizí, jež doprovázejí stále hrozivěji lokální války, bída, nenávist teror i hrozba války větší, jaderný konflikt nevyjímaje.

Neudržitelnost současného stavu ukázal i letošní srpnový summit G 20 v Číně za účasti Baraka Obamy, zneschopněného k opětovnému zvolení prezidentem USA. Stejně tak se představila Angela Merkelová, jež měla reprezentovat hlavní sílu sjednocované Evropy v EU, ale je ochromena důsledky své neúspěšné politiky v Německu, Evropě i v Turecku.

Je stále zjevněji na Rusku, Číně a po volbách i na USA, aby spolu s Evropou a EU (pokud ji nerozklíží problémy neschopných politiků), našli jejich představitelé cestu ze současných problémů. V kontrastu k zemřelému historikovi studené války Noltemu k tomu mohou přispět „Hedvábné stezky“ vedoucí ke spolupráci sjednocovaného světa, které tak půvabně nazval Peter Frankopan a vylíčil ve svém skvělém bestselleru The Silk Roads. I v Česku k tomu můžeme pomoci aktivitou schopných osobností jako je prezident Zeman, s přispěním levice i té tváře ANO, která neztratí dosavadní smysl pro sociální únosnost a nepřestane v úsilí proti korupci a neschopnosti v politice.