JAN JELÍNEK

Za éry socialistického Československa byly v naší republice v předvečer 1. máje na Pražském hradě oceňovány vynikající pracovní výkony občanů vysokými státními vyznamenáními a titulem Hrdina socialistické práce. Svou píli a mistrovství vyznamenaní nikdy nestavěli na odiv. Vždy hovořili o své výjimečnosti skromně. Věcnými a nehledanými slovy. Neboť silní lidé, co hodně dokázali, jsou vždycky prostí.

S nešťastným návratem naší země ke kapitalistickým pořádkům byla tato krásná tradice před Svátkem práce zavržena. Protože nyní u nás se statisíci nezaměstnanými a chudáky bez střechy nad hlavou nemá poctivě pracující člověk prioritní postavení. Na výsluní „hrdinů práce“ se místo něho hřejí miliardáři a oligarchové, šejdíři a tuneláři, provozovatelé hazardních her a nekalého byznysu! Chamtiví restituenti. A jsou občané, co sice mají štěstí pracovat, ale se mzdou na hranici chudoby. Tenkrát republika neměla astronomické dluhy, nyní má dluh téměř 1,7 bilionu korun, takže na každého Čecha připadá jeho splácení ve výši kolem 160 tisíc korun! A „sekyra“ je broušena do ještě ostřejší podoby.

Proto je hezkým počinem, že se na knižním trhu objevila díky vydavatelství a nakladatelství Orego knížka Jiřího Stana ŠLI BYCHOM ZNOVU.

Autor zobrazuje na čtrnácti portrétech životní cestu a osudy průkopníků úctyhodného díla, cestu často posetou výmoly a překážkami a dramatem statečných zápasů, než dosáhli mety nejvyšší a stali se příklady k následování ostatními. V prologu Stano uvádí: „Nebyli hrdiny jenom ti, kteří bojovali a hynuli v lesích jako partyzáni nebo jako vojáci bránící svou vlast před fašistickými agresory a ničili je až do vítězného konce. Ať na východních nebo západních frontách. Hrdiny byli i ti, kteří svou prací,ať fyzickou či duševní, tvůrčí, uměním a talenty a především vztahem k práci, převyšovali nás ostatní. Mnoho jejich činů, i oni sami, jako by z prostoru a času zmizeli až do zapomnění. Úspěchy, jimiž vynikli, byly pro společnost mimořádné, nevídané. Zmizeli dílem lidské zapomnětlivosti nebo úmyslem? Tato kniha je o nich.“

A Jiří Stano, někdejší reportér Rudého práva, považuje za svatou povinnost je připomenout v této složité době dekadence morálních hodnot a poctivé obživy, v době znesvěcené asociálním marasmem, pro jejíž čelné politiky a omezence lesk Zlaté hvězdy Hrdiny socialistické práce či Řádu práce nebo Řádu republiky je dráždivým znamením totalitního režimu.

Stano zobrazil galerii průkopnických činů ostravských havířů Jaroslava Misky, Aloise Gavlase, Lumíra Sakmara. Podkrušnohorského horníka – komoráře Františka Graifa z dolu v Hrdlovce na Teplicku. Valcířů Jana Božoně z Frýdku-Místku a Josefa Kalabuse z Vítkovic. Traktoristy Aloise Scheinera z Čisté na Rakovnicku. Nástrojaře – brusiče Františka Hamra ze Zbrojovky Brno. Márie Kudroňové, přadleny ze slovenského Ružomberoku. Strojaře – technika a vynálezce Františka Zýku ze Škody Plzeň. Ošetřovatelky skotu Boženy Dvořákové z Dobronic na Táborsku. Předsedu zemědělského družstva Jána Boroše z obce Vinná od východoslovenských Michalovců. Akademika a profesora Rudolfa Petra, přednosty Ústavu experimentální neurochirurgie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Ze Stanova stylu psaní září zapálená duše a srdce literáta. Ostravského rodáka, který sám v mládí za fašistické okupace pracoval jako totálně nasazený v hlubinném dole František a důvěrně poznal dřinu v uhelně a cenu lidské práce. Proto jsou příběhy jeho hrdinů čtivé a přesvědčivé. Má k nim vroucí vztah. Jako v kapce rosy se v nich blyští pevný charakter vůdčích osobností, které nalezly oporu v kolektivech spolupracovníků, jež uznávaly jejich autoritu. A proto může Stano bez váhání a právem tvrdit za ně, že by do těchto bitev na pracovním poli šli znova, věrni svému naturelu, pracovnímu nasazení pro blahobyt svých rodin, pro prosperitu své vlasti. Určitě by ho v tom utvrdil „Dirigent z Mannesmannu“, valcíř Josef Kalabus, o němž Stano píše, že se směje „jako když září slunce a do toho bije hrom. A paprsky toho úsměvu vás hladí a objímají a vy začnete mít radost ze všeho... Ten člověk má nesmírné osobní kouzlo a jeho úsměv je zbraní, kterou vždycky řešil i ty nejošemetnější situace v životě.“

Ve Stanově slohu je osvěžujícím douškem jeho poetičnost. Například v příběhu „Hvězdy Jaroslava Misky“, kdy líčí Miskovo seznámení s budoucí manželkou Karlou: „Zamilovali se... pak byly jejich polibky žhavější. Chodili zimními večery po parcích a nemohli se jeden druhého nasytit. Ach, kterápak lavička by je neznala. A zajíkali se štěstím a láskou, a ukrajovali z ní bezstarostně a dychtivě jako z vonného chleba, kterého je dost.“ V profilu „Žádná práce není hanba“ o Janu Božoňovi autor píše, že bez příběhu jeho dětství „nelze pochopit, proč se Božoň stal tím, čím se stal, a příběh jeho dospělosti je klíčem k pochopení jeho osobnosti. Oba spolu souvisejí jako ruce pianisty, které se doplňují v akordickou plnost melodie.“

V části knihy o vítězném úsilí havíře Aloise Gavlase, hájícím krédo, že kdo má strach z prohry, nikdy nevyhraje, zaujme pasáž o zdárném zavedení uhelného kombajnu Donbas do těžby ve strmé sloji: „Kombajn... To je strašidlo, před kterým technici už leta prchají... Vzduch divoce zasyčel a rubání se naplnilo hvízdavým zvukem. Kombajn sebou několikrát škubl jako divoký kůň a zvolna se začal rozjíždět. Prstencové rameno se zakouslo do uhelné plástve... Hlavy havířů se nakupily nad dírou. Jen bílé jazyky lamp němě olizovaly visící stroj. Kombajn tu visel jako obludný spící netopýr... Gavlas sipřipevnil lampu za opasek a začal zvolna sestupovat po vzpříčených stojkách do kolmé díry sloje... ke stroji. Zase se naplňuje jedna kapitola jeho technického snu. A zase je u toho on jako jeden z hlavních aktérů. Nezakrýval rozechvění. Bylo slyšet i v jeho hlase, který zaduněl stojákem:... ‚Pouštím stroj!‘ Rubání se v ten okamžik naplnilo ohlušujícím rachotem. Kombajn se zahalil oblakem prachu a první uhlí se začalo valit dolů sýpou. Asi za hodinu vylezl Gavlas z rubání nahoru na třídu. Černý, jako by vylezl z opravdového komínu, jen bílé zuby a bělmo očí svítily do tmy. ‚Kope, chlapi, kope! A kope jako ďas.‘“

Upřímné je vyznání přadleny Márie Kudroňové, první ženy se Zlatou hvězdou hrdiny v naší zemi, v jejím příběhu „Moje univerzity: „Byla jsem vždycky především přísná sama na sebe, sobě jsem nic neodpouštěla. Tak mě vychoval život, který byl tvrdší než okoralý krajíc chleba... Sloužila jsme po domácnostech, chodila dům od domu... nabízela jsem své ruce... Tak jako já jich chodilo strašně mnoho... jako by se půl národa stěhovalo. Jedni s krosničkou na břiše, plnou vařeček, fujarek, hřebenů a tkaniček do bot, jiní s tabulemi skla na zádech, ti další s drátenickým a flikařským nářadím, a ti vůbec nejchudší jen s holýma rukama. Křižovali beznadějně pro pár korun stezky ponížení a zoufalství. Ta moje vandrácká cesta horou bídy trvala patnáct let... Pak jsem na své pouti přišla do Ružomberoku. Dozvěděla jsem se, že na druhé straně Váhu je bavlnářská fabrika... K myšlence, že bych tam mohla najít zaměstnání, jsem se upnula jako k osudové otázce celého svého dalšího života. Snad bych skočila samou beznadějí a zklamáním do Váhu, kdyby mne tehdy vyhnali. Ale nevyhnali... Usmáli se a řekli: ‚Tak děvče, hlavu vzhůru. Teď to bude lepší‘... Jen práce zůstane jako nikdy neopotřebovatelný zdroj krásy a uspokojení.“