EMIL HRUŠKA

Hitlerova mládež, ona pověstná a nechvalně proslulá Hitlerjugend (HJ), představovala od roku 1926 zálohu spolehlivých, cílevědomě připravovaných a vychovávaných kádrů jak Nacionálněsocialistické německé dělnické strany (NSDAP), tak nacistických ozbrojených sil a represivních složek.

Poté, co se nacisté dostali v lednu 1933 v Německu k moci, stala se HJ jedinou, tedy monopolní organizací, podchycující a ovlivňující německé děti a mládež ve věku od 10 do 18 let. Odnoží HJ pro dívky byl Svaz německých dívek (BDM). V roce 1939 byla v Německé říši dokonce uzákoněna povinnost „mládežnické služby“ v HJ, což obnášelo podstoupit dva dny v týdnu ideologickou, fyzickou a předvojenskou přípravu. Během války vykonávali členové HJ pomocné sociální, policejní a vojenské služby; od roku 1943 se z nich stávali pomocníci obsluhy protiletadlových kanonů a v posledních týdnech války sloužili společně se starci a dalšími osobami, neschopnými výkonu řadové vojenské služby, v takzvané domobraně – Volkssturmu.

Lze říci, že existovaly tři pilíře, na kterých HJ (však v říši nejen ona) stála. Kromě vůdcovského principu a principu absolutní poslušnosti to byla nesmlouvavě uplatňovaná zásada rasové čistoty. Tedy: pryč s Židy a se vším, co s nimi souviselo!

…Ten památník, nacházející se na jihozápadním kraji Chebu, jakoby stydlivě připadlý ke komplexu desítek garáží, je zvláštní. Nikoli tím, že připomíná židovský hřbitov, který zde byl od roku 1874, než v roce 1939 započala jeho likvidace, aby jeho náhrobní kameny posloužily nacistům jako stavební materiál, až v roce 1944 zcela zmizel. Je zvláštní proto, že nápis na památníku jmenuje jen jediného z někdejších stovek zesnulých chebských Židů, kteří měli na tomto hřbitově najít svůj věčný klid, byť onen jediný byl v chebské židovské komunitě výjimečným nikoli v jediném ohledu: „V těchto místech byl od roku 1874 židovský hřbitov, který v roce 1944 zničili nacisté. K uctění památky židovských občanů a básníka Dr. Zuckermanna věnuje město Cheb.“ Památník byl odhalen židovskou obcí 12. října 1969.

Hugo Zuckermann přišel na svět 15. května 1881 v rodině chebského obchodníka. Absolvoval gymnázium a potom studoval práva na univerzitách v Praze a ve Vídni. Být Židem v Chebu koncem 19. století, ale i v dalších desetiletích, nebylo lehké, ale toto hodnocení nemůže vystihnout všechny roviny napjatého soužití židovské komunity (byť německy hovořící) s většinovým německým obyvatelstvem, které bylo zvláště v Chebu a na Chebsku pověstně nacionalisticky a antisemitsky (ale též protičesky) založeno a takto též aktivováno.

Každé národnostní nebo sociální vyčleňování, každá perzekuce zpravidla tlačí své oběti do protichůdných společenských struktur nebo do činností a profesí, které jim dávají možnost vyniknout. Nejinak tomu bylo u Hugona Zuckermanna. Poté, co se seznámil se sionistickým učením a hnutím Theodora Herzla, stal se nadšeným a aktivním sionistou, snícím jako tisíce souvěrců o „židovském státu“. Ústředním polem Zuckermannovy sionistické činnosti se stala kultura. Literárně nadaný chebský rodák překládal z jazyka jidiš do němčiny díla východních židovských autorů, psal poezii a společně s později známým rakouským spisovatelem, novinářem a taktéž sionistou Herzlova ducha Oskarem Rosenfeldem založil ve Vídni Židovskou scénu (Jüdische Bühne). Toto první vídeňské židovské divadlo existovalo až do anšlusu Rakouska nacisty v roce 1938.

Oskar Rosenfeld stojí více než za zmínku: rodák z moravských Koryčan (1884) emigroval po anšlusu do Prahy, kde byl nadále žurnalisticky činný. Jako Žida jej nacisté deportovali 4. listopadu 1941 do ghetta v Lodži a odtud pak v srpnu 1944 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byl zřejmě hned v den příjezdu zavražděn.

Obecně platí, že Rosenfeld výrazně obohatil židovskou, ale i německou kulturu svou prózou, esejemi, literárními a divadelními kritikami a překlady, přičemž jeho tvorba byla trvale poznamenána židovským resp. sionistickým tématem.

Osobnost Hugona Zuckermanna však byla specifická a ojedinělá také tím, že se v něm snoubil umělecky založený sionista s – rakouským patriotem, oddaným habsburskému trůnu! Tuto zvláštnost lze možná vysvětlit právě onou snahou vymanit se (souběžně s židovskou emancipací) z méněcenného rasového a religiózního postavení. Takže jakkoli Zuckermann svědomitě pracoval na své profesní dráze advokáta, s nemenší vážností usiloval o paralelní vojenskou kariéru, jež byla možná cestou záložního důstojníka rakousko-uherské armády.

V dubnu 1904 byl Hugo Zuckermann odveden k vojenské službě, a to – podle tehdejších předpisů a možností – na vlastní přání a náklady jako jednoroční dobrovolník k dvanáctileté rezervní sužbě u zeměbrany (Landwehr). Od 1. října 1902 byl přidělen k 6. pěšímu pluku zeměbrany v Chebu. Jako své zvláštní dovednosti vhodné pro vojenskou profesi uváděl šerm, plavání, cyklistiku a stenografování. Na začátku ledna 1903 byl povýšen na svobodníka, koncem dubna toho roku na desátníka; zároveň navštěvoval důstojnickou školu v Plzni.

Po více než pěti letech rezervní vojenské služby, k 1. lednu 1908, byl Zuckermann jmenován kadetem – důstojnickým zástupcem. V roce 1908 také zakončil svá studia práv rigorózní zkouškou a získáním titulu JUDr. K 1. lednu 1910 byl povýšen na záložního poručíka zeměbrany. Pokud šlo o jeho právnickou dráhu, po praxi u Krajského soudu v Chebu odešel na podzim roku 1913 do Merana v Jižním Tyrolsku, kde zahájil praxi advokáta. Ta však trvala jen necelý rok.

Do Merana následovala Hugona Zuckermanna jeho o čtrnáct let mladší manželka Ida rozená Raidlová. Ida Zuckermannová pocházela z křesťanské vídeňské rodiny. Ale nejenže měla pochopení pro angažovanost svého manžela v sionistickém hnutí, dokonce se stala v tomto ohledu jeho zapálenou pomocnicí – jako taková se zúčastnila v roce 1913 ve Vídni sionistického kongresu.

Na začátku první světové války narukoval Zuckermann k 11. pěšímu pluku do Haliče. Byl jmenován velitelem roty a se svou jednotkou, v níž se nacházeli většinou čeští vojáci, se zúčastnil bojů o pevnost Přemyšl. Zuckermann se projevil vskutku jako rozený válečník. Nadřízení oceňovali jak jeho velitelské schopnosti, tak osobní odvahu.

Také v poli psal Hugo Zuckermann poezii, tentokrát verše reflektující válku, vojenského ducha, kamarádství, nostalgii a smrt, avšak ve smyslu patetickém a monarcho-patriotickém. Napovídající jsou názvy některých jeho básní: Když jsme přešli hranici (Als wir die Grenze überschritten), Přiletěla kulka (Eine Kugel kam geflogen), Rakouska domobrana (Die österreichische Landwehr), Pan kapitán (Herr Hauptmann) nebo Píseň z kulometu (Lied aus Maschinengewehr). Zuckermannovy básně vycházely ve všech známých novinách a časopisech v Rakousku i Německu. Největší úspěch měla báseň Rakouská jezdecká píseň (Österreichisches Reiterlied), která se stala jednou z nejznámějších německých vojenských písní, kořenících v první světové válce. Byla vícekrát zhudebněna, přičemž nejznámější verzí se stala melodie Franze Lehára z roku 1914, kdy tato píseň byla dedikována následníkovi trůnu arcivévodovi Karlovi.

Dne 23. listopadu 1914 byl Hugo Zuckermann těžce zraněn a převezen do lazaretu v rodném Chebu. Tady 23. prosince na následky zranění a břišního tyfu zemřel. O dva dny později byl pohřben na židovském hřbitově za hojné účasti příbuzných, přátel a smutečních hostů. Nedlouho poté, 15. května 1915 o půl dvanácté, se na tomto místě stala tragédie hodná snad dramatického zpracování. Její hlavní postavou byla Ida Zuckermannová.

Deník Chebské noviny (Egerer Zeitung) tuto událost popsal pod titulkem Smrtí spojeni takto: „Mladá vdova přijela vlakem v sobotu (…) dopoledne z Vídně a na nádraží ji vyzvedla její švagrová Käthe Zuckermannová. (…) Mladá žena se rozhodla jít nejdříve na hřbitov, aby položila květiny na hrob. Když se slečna Zuckermannová vrátila ke své matce, tu ji zneklidnila snašina nepřítomnost a spěchala se svou dcerou na hřbitov. Tam našly zavřenou bránu a snachu, která stála nad hrobem svého manžela. Ačkoli je o sabatu Židům návštěva hřbitova zakázána, vešla paní Zuckermannová plná starostí dovnitř, pozdravila a objala ji. Poté, co postály všechny tři ženy mlčky před hrobem, vytáhla mladá žena z tašky revolver a namířila jej proti sobě. Paní Zuckermannová ji zapřísahala, aby od svého nešťastného úmyslu upustila a zdálo se, jako by její slova měla úspěch. Mladá vdova namířila revolver do země a několikrát vystřelila. Náhle si však přiložila revolver na spánek a dříve, než jí v tom mohl někdo zabránit, ozval se výstřel. (…) Okamžitě přivolaný lékař mohl jen konstatovat smrt.“ Ačkoliv křesťanka Ida Zuckermannová byla oficiálně bez vyznání, našla svůj poslední odpočinek také na židovském hřbitově v Chebu…

Koncem roku 1934 vzpomínali Zuckermannovi přátelé a příznivci 20. výročí jeho smrti. V jednom ze vzpomínkových článků stálo – v době, kdy v Německu upevňovali svou moc nacisté – že Jezdecká píseň byla otištěna v „nové nacionálněsocialistické sbírce válečných písní“, a že Zuckermannovy básně našly své interprety a posluchače i v říši. A tak se ve zpěvníku Hitlerovy mládeže objevily v roce 1938 tyto verše:

 

U louky velké kraje

dvě kavky divně hledí

Padnu snad u Dunaje?

Umřu v Polsku tedy

Co na tom všichni mají?!

Dřív než mou duši lapí do posady

mně k jízdě už sedlo chystají

 

Tam u zmáčeného lánu

dva havrani křičí

Budu já tím prvním v Pánu?

V hrobu, jenž nebude ničí?

Záleží na tom snad kormoránu?

Statisíce nás zbraněmi řinčí

V jízdě co pádí, rve se a ničí

 

Při slunce západu

dvě vrány vzduchem se nesou

Kdy smrtka ve zlém popudu

setne nás svou kosou?

Jen žádnou přec škodu!

Vidím vlajky naše jak vlajou

jak vévodí Bělehradu.

 

A autor slavné a tisíce hrdly zpívané Jezdecké písně?

Žádný.

Jde přece jen o „ryzí lidové umění“!

O verše Žida Hugona Zuckermanna…

Z knihyAktéři, kulisy a propadliště války a okupace, kterou vydalo nakladatelství Futura