VĚRA BERANOVÁ

Josef Fanta

(7. prosince 1856 Sudoměřice u Tábora – 20. června 1954 Praha)

Jméno významného architekta Josefa Fanty se bohužel dnes spojuje s problémem, který s jeho tvorbou nemá nic společného. Váže se na Fantovu nejvýznamnější stavbu a tou je budova pražského Hlavního nádraží, která prochází dlouholetou, zatím neúspěšnou rekonstrukcí. To však jistě nic nemění na významu a díle tohoto jedinečného českého architekta.

Šíře odborného záběru Josefa Fanty byla téměř bezbřehá. Jako architekt, mimo návrhy staveb veřejných i soukromých, se zabýval návrhy nábytku, ale také je autorem publikací, byl známým mecenášem a ochráncem památek.

Počátky jeho tvorby jsou spojeny s významným obdobím rozvoje české architektury, s novorenesancí, především představovanou tvorbou Josefa Zítka, jehož se stal asistentem.

Za svůj dlouhý život realizoval Josef Fanta řadu staveb jak v Praze, tak i mimo Prahu. Z té nejznámější mimopražské můžeme jmenovat především Mohylu míru, která připomíná významnou bitvu tří císařů u Slavkova. Tato bitva patřila k velkým Napoleonovým vítězstvím, přesto památník není o vítězích a vojevůdcích, ale o těch, kteří tady padli na všech válečných stranách. Právě v nedávné době se stala její součástí významná muzeální expozice připomínající bitvu tří císařů. V Praze k významným realizacím Josefa Fanty patří již vzpomínané Hlavní nádraží, koleje mecenáše Hlávky, dále například dům Hlaholu. Zabýval se také rekonstrukcí památek, například kostela sv. Václava na Zderaze, návrhy náhrobků na Slavíně. Přímo na pražském Václavském náměstí na Wiehlově domě je s Mikolášem Alšem spoluautorem návrhu sgrafit.

Fantova tvorba se vždy nesetkala s uznáním. Pro 20. století je typická kumulace výtvarných, tedy i architektonických směrů. Tak jistě stál Fanta, stejně jako i jiní umělci, před problémem, jak reagovat na rychle se měnící výtvarné koncepty. Právě jeho setrvávání na architektonických představách pozdní neorenesance a především secese ho v pozdější době nových výtvarných konceptů, zvlášť v rámci funkcionalismu, stavělo do pozice až archaického tvůrce. Konkrétně se to projevilo při hodnocení budovy Ministerstva obchodu, dnes Ministerstva průmyslu a obchodu, na Starém městě z roku 1932, který Fanta koncipoval ve stylu klasicizující pozdní secese. Tato stavba byla dokonce v dobovém tisku zesměšňována. Iniciátorem sporu byl umělecký historik Jaromír Pečírka. Je zajímavé, jak tento pohled na uměleckou architektonickou tvorbu se v odstupu času jeví jako nepodstatný a zdůrazňuje omezenost dobových soudů. S jistou dávkou zobecnění můžeme na tomto příkladu demonstrovat rozdílnost hodnocení, které se soustřeďuje čistě na historické, dobové pojetí a na posouzení pramenící z širších souvislostí, které respektují obecnější principy a hodnoty.

Tvorba Josefa Fanty tak z dnešního hlediska bezesporu organicky zapadá do kontextu vývoje české architektury, kde především budova pražského Hlavního nádraží je přímo její demonstrací. Snad se také dočkáme dokončení oprav této jedinečné stavby a její jedinečnost nebudou kazit oprýskané zdi a nevyřešené prostory.