JAROSLAV KUČERA

(Výňatek z autorovy připravované knihy Sociální závislost a kvantový svět)

O tom, že nejen vědce a veřejnost, ale i vlády vlivných států existence mimozemských civilizací, kterou považují za dost pravděpodobnou, vysoce zajímá, svědčí skutečnost, že je intenzivně hledají. Příslušný výzkum již desítky let probíhá v rámci mezinárodního programu CETI a není zrovna levný. Jeho základem je takový odposlech radiových signálů (počítá i s laserovými signály) z vesmíru, který rozlišuje ty umělé od přirozených, vysílaných hvězdami hlavní posloupnosti, neutronovými objekty, kvasary atd. Odposlechem se pomocí desítek radioteleskopů, rozmístěných po celé naší planetě i na oběžných dráhách kolem ní, zabývají stovky, ne-li tisíce vědců a techniků. K problematice mimozemských civilizací se podle zprávy televizní stanice Nova z 25. 5. 2015 v 19:50 hod. dokonce očekávalo vystoupení amerického prezidenta B. H. Obamy.

Je však možné, že vyspělé kosmické civilizace spolu nekomunikují na elektromagnetických vlnách, ale že ke vzájemné komunikaci využívají kvantovou provázanost a další, nám dosud neznámé principy. V těchto případech je nemůžeme slyšet, i když důvodů, proč jsme dosud z kosmu nezachytili žádný umělý signál, může být více. Až nedávno…

Počátkem března 2016 proběhla světovým tiskem zpráva, že obrovský radioteleskop, umístěný v kráteru vyhaslé sopky na ostrově Portoriko, zachytil záhadný signál z vesmíru. Šlo o krátké, jen milisekundy trvající radiové záblesky ze zdroje v galaxii, vzdálené asi tři miliardy světelných let.

Když postgraduální student Paul Scholz z kanadského Montrealu analyzoval údaje teleskopu, zjistil, že jde o stejný signál a to ze stejného místa, který rok před ním vyhodnocovala německá badatelka Laura Spitlerová. Následně sestavený tým astrofyziků, zkoumající data nasbíraná radioteleskopem ze stejného zdroje, objevil devět radiových záblesků, což nemohla být náhoda. Navíc se zjistilo, že tento zdroj vysílá radiové záblesky v přesných časových intervalech. To znamenalo, že signál má určitou strukturu.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti, na kterou se podařilo signál zachytit, musel být jeho zdroj velmi silný. Z uvedených okolností, pokud je zpráva pravdivá a novináři ji nezkreslili (autorovi se ji nepodařilo prověřit) vyplývá, že signál, zdůrazňuji, může být produktem vyspělé mimozemské technologie. Potvrdit, že je skutečně jejím produktem, však bude vyžadovat další analýzu, případně rozluštění signálu.

Značný zájem o problematiku mimozemských civilizací dokumentuje prohlášení ruského miliardáře Jurije Milnera, který slíbil, že na výzkum těchto civilizací věnuje v příštích deseti letech závratnou sumu desíti miliard dolarů.

Autor této studie jednání Jurije Milnera (pokud se ovšem naplní) vysoce oceňuje, neboť má pro vědu i rozvoj lidstva značný význam. Ale sám na to, aby následoval Jurije Milnera, tolik peněz nemá. Z vlastní kapsy nemůže totiž zaplatit ani omezený rozsah knižního vydání své studie. Proto mu nezbývá, než aby přispěl k řešení uvedené problematiky alespoň jako teoretik.

Hypotéza sociální závislosti je dostatečně obecná, aby se dala aplikovat na libovolné společenství živých i umělých organismů. Ať se již mimozemské bytosti vyvinuly do jakékoliv podoby, musí mít určité potřeby, které vedou k závislostem mezi nimi, sloužící jim jako komunikační kanály.

Sociální závislost je invariantní nejen vzhledem k fyzickému charakteru oněch bytostí, ale rovněž k jejich potřebám, které vymezila entropicky. Proto umožňuje poznávat jejich chování i způsob života a může usnadňovat vzájemnou komunikaci mezi námi a jimi.

Pokud dojde k přímému setkání lidstva s mimozemskou civilizací, s největší pravděpodobností nebude probíhat podle scénářů Hollywoodu, tj. jako meziplanetární kosmická válka, krvavá jatka, snaha o zničení či zotročení lidstva, které pak spasí nějaký superman.

Podobné snímky jen odrážejí poměry ve společnosti přesycené násilím všeho druhu. Zároveň ukazují, že žádnou společnost, kvalitativně odlišnou od té, v níž žijí, si hollywoodští scénáristé vůbec nedokážou představit. Ať již jde o její mimozemské či budoucí pozemské uspořádání, stále je to tatáž společnost individualistů, zničující konkurence, válek o zdroje a bezohledné honby za ziskem, jen ozdobená supertechnikou a hyperarchitekturou.

Obdobným způsobem uvažují i někteří tamější vědci, přisuzující mimozemšťanům zejména snahu o uchvácení pozemských zdrojů. Z této ničím nepodložené snahy pak vyvozují, že jde nejspíš o „agresivní predátory“ i jejich další negativní rysy.

Jako by civilizace, která zvládla mezihvězdné lety, neměla přístup na tisíce asteroidů, (z nichž některé jsou ze zlata a platiny) i neobydlených panenských planet, a musela se o suroviny a jiné zdroje rvát se světy obývanými civilizacemi, které tyto zdroje již zpola vyčerpaly. Přitom je zřejmé, že překonat celou řadu evolučních rizik a dosáhnout, aby se výdobytky technologie mezihvězdných letů neobrátily proti svým tvůrcům, může jedině civilizace žijící v rozumně uspořádaném společenském systému, vylučujícím sobectví, války, vykořisťování, zotročování a útlak svých příslušníků, civilizace, jejíž hlavní zásadou je všestranný rozvoj každého, jako podmínka rozvoje všech. Setkání s podobnou civilizací bude největší událostí v dosavadních dějinách lidstva. Zlomem, který může rozhodnout o jeho dalším vývoji a osudu.

To, že nejsme ve vesmíru sami, víme již od 60. let minulého století. Až do nedávna ale zdaleka ne všichni. Po půl století šlo o přísně utajovanou skutečnost, známou jen velmi omezenému okruhu vědců, kosmonautů, vysokých státních úředníků, politiků a jejich poradců.

Zejména ve vládě Spojených států panovala obava živená poradci, že jejich většinou nevzdělané, z jedné třetiny dokonce negramotné a hysterii náchylné obyvatelstvo, navíc ohlupované senzacechtivými médii a dvěma tisíci různých sekt, by mohlo propadnout masové panice s nedozírnými následky. Zmiňovanou skutečnost však utajovala i další kosmická velmoc. Sovětský svaz a později Rusko.

Po zveřejnění oné skutečnosti však zatím k žádné panice nedošlo. Jen zdůrazňuji, že zatím. Dokonce proběhla bez většího zájmu masmédií. Ale oč vlastně jde.

O tom, že ve vesmíru nejsme sami, máme nezvratné důkazy, dokonce v naší sluneční soustavě a to přímo na Zemi nejbližším kosmickém tělese – Měsíci. Jsou to fotografie staveb na jeho k Zemi stále přivrácené straně, které v rámci misí programu Apollo pořídili američtí astronauti i různé automatické sondy, včetně sovětských, zkoumajících povrch Měsíce.

Jde o stavby, včetně objektu podobného parabolické anténě obrovského radioteleskopu, jehož stáří, stejně jako u ostatních staveb, zatím neznáme. Protože je nevybudovali lidé a žádní jiní inteligentní tvorové, disponující vyspělou technologií se ve sluneční soustavě nezrodili, mohla je vybudovat jedině nějaká extrasolární civilizace.

Tyto stavby přinejmenším dokazují, že „návštěvníci z hvězd“ již na Měsíci kdysi byli. Ale nedávno objevená gigantická, absolutně černá koule, pohybující se v plazmě sluneční korony značně žhavější než je povrch Slunce (zřejmě toto čtvrté skupenství hmoty sbírá a ve svém nitru ho, případně jeho energii shromažďuje) by mohla svědčit o přítomnosti „návštěvníků“ v sluneční soustavě v současné době. Pokud ovšem není dálkově ovládaná z nějaké jiné hvězdné soustavy, což není příliš pravděpodobné.

Pokud na Měsíci i na jiných místech sluneční soustavy „návštěvníci z hvězd“ stále ještě jsou, patrně nás pozorují, zřejmě i aparáty vysílanými do zemské atmosféry (UFO?). Kdyby nás chtěli vyhladit či zotročit, už dávno by to udělali. Prostředků k tomu mají více než dost. Nejspíš čekají (autorova domněnka), jak se poměry na Zemi, do nichž nechtějí zasahovat, vyvrbí. Osobně se jim ani nedivím, že za dosavadních pozemských poměrů pravděpodobně odmítají kontakt, natož spolupráci s civilizací, která rozpoutala krvavá jatka dvou světových válek, použila atomovou bombu a jejíž příslušníci se nepřestávají zabíjet a rvát v dalších válkách mezi sebou. Ale to není zdaleka všechno.

V rámci kosmického soupeření obou supervelmocí ve studené válce objevila sovětská sonda Luna 3, tentokrát na straně Měsíce stále odvrácené od Země, cosi opravdu beroucího dech. Poblíž kráteru Ciolkovskij vyfotografovala titánskou, asi 4 kilometry dlouhou a půl kilometru širokou kosmickou loď. V roce 1971 tento objev potvrdily snímky Apolla 15.

Později bylo její stáří, podle počtu děr v jejím plášti od meteoritů a vrstvy prachu na jejím povrchu, odhadnuto na 1,5 miliardy let. Na Zemi v té době ještě neexistovali ani trilobiti. Vládlo na ní prekambrium, v němž se teprve utvářela zemská kůra a později vznikaly první fotosyntetické rostliny a živočichové.

Šlo o něco pro obě soupeřící supervelmoci tak interesantního, že musela jít stranou i studená válka, planoucí tehdy nad světem. Velmi rychle se pragmaticky dohodly, spojily své síly a intenzivně začaly připravovat společný let k tomuto objektu, aby ho mohly prozkoumat, získat nevídaně vyspělé technologie atd. Zřejmě proto ne náhodou v roce 1972 převzalo program Apollo od NASA americké vojenské letectvo.

Vyvrcholením příprav na cestu k oné kosmické lodi, jakousi její „generálkou“, byl společný americko-sovětský let Apolla 18 a Sojuzu 19 v červenci 1975. Kolem něho bylo, po jeho úspěchu i před ním, mnoho publicity i slávy. Prostí lidé i mnozí politikové, nemající ani tušení, oč ve skutečnosti jde, očekávali od tohoto letu ukončení studené války a spolupráci obou supervelmocí také v jiných oblastech. To se však nestalo mj. proto, že cíl letu byl úzce pragmatický, takže zanedlouho po jeho realizaci studená válka znovu vzplála naplno.

Po zmiňované „generálce“ mělo americko-sovětskou posádku dopravit na odvrácenou stranu Měsíce Apollo 19. To však na oběžné dráze kolem Země poškodil meteorit, takže se muselo vrátit. 16. srpna 1976 pak tajně, v režii válečného letectva USA, odstartovalo ze základny Vandenberg Apollo 20 a úspěšně přistálo poblíž cizí kosmické lodi v oblasti Měsíce zvané ISZAK D. Jeho posádku tvořili kapitán William Rutlendge CDR, bývalý vědecký pracovník Bellových laboratoří (velitel), dr. Leonora Synyderová CPS – pracovnice těchž laboratoří a sovětský kosmonaut Alexej Leonov, který se o rok dříve účastnil letu Sojuz – Apollo.

O cíli a výsledcích i nadále přísně utajovaného letu Apolla 20 kolovaly po internetu fantastické, těžko uvěřitelné zvěsti. Opakovaně, neboť záhy po zveřejnění rychle mizely, je údajně z Afriky, kam záhadně zmizel záhy po návratu na Zem, šířil sám velitel tohoto letu kapitán William Rutlendge.

Úkolem posádky Apolla 20 bylo prozkoumat zřejmě havarovanou cizí kosmickou loď. Po přistání na Měsíci v její blízkosti do ní posádka měla opravdu vstoupit. Údajně z ní odmontovala některá zařízení, aby je dopravila na Zem. Přitom prý zjistila, že někdo prozkoumal loď už dříve.

Největšího překvapení se však posádka Apolla 20 dočkala v kokpitu havarované lodi.

Kromě pozůstatků menších mimozemských organismů tam našla dvě větší, přes 160 cm měřící dobře zachovalá těla dvou humanoidních bytostí ženského pohlaví s dlouhými vlasy a šesti prsty. Jedna z nich, kterou nazvali „Mona Lisa“, jim připadala jako „ani živá, ani mrtvá“! Po připojení testovacího bio-zařízení bylo prý dálkové měření přijaté chirurgem pozitivní. Po odpojení z přístrojů, patrně udržujících nezbytné minimum životních funkcí, ji velitel s Leonovem přenesli do návratového modulu, aby ji dopravili na Zem.

Právě tato příhoda se zdá nejméně pravděpodobná. Dá se přežít v téměř neporušeném stavu s minimem životních funkcí (v tzv. hybernizaci) více než miliardu let? Unesl by návratový modul, konstruovaný na určité zatížení, nejen odmontovaná zařízení havarované lodi, ale i poměrně těžké tělo cizí astronautky, mj. velmi podobné pozemské ženě?

Posádka Apolla 20 pak v blízkosti havarované „mateřské lodě“ objevila menší pyramidální objekty schopné kosmických letů o hraně asi 1 km. Do jednoho z nich vstoupila. Nedaleko se mělo nacházet cosi připomínající město či spíše jeho trosky, ale – ze zlata. To je však v kosmu dost rozšířené. Ve „městě“ byl jeden zachovalý objekt, který posádka nazvala „Katedrálou“.

Uvedené i další skutečnosti získané z rozhovorů s kapitánem Williamem Rutledgem zveřejnil i italský novinář Luca Scantamburlo. Zřejmě od něho je převzal celostránkový článek českého levicového deníku Haló noviny z 12. listopadu 2011 pod názvem „Apollo 20 – podvrh, nebo největší tajemství mocných?“, podepsaný Pavlem Reichardem.

Jako někdejší pracovník ČSAV, „vycepovaný“ touto institucí i dávnými diskusemi s Radovanem Richtou (který se domníval, že jsme ve vesmíru nejspíš sami) ke zdravé vědecké skepsi, jsem tento článek bral se značnou rezervou. Již vzhledem k jeho názvu a rovněž vzhledem k určitým rozporům, které obsahuje. Jaké však bylo mé překvapení, když televizní stanice PRIMA ZOOM 22. dubna 2016 ve 22.15 a o týden později, tj. 29. dubna rovněž ve 22.15 vysílala americký dokumentární pořad „Vetřelci na Měsíci“.

Pořad vychází mj. z archivních materiálů NASA, které fotografiemi kosmonautů i automatických sond dokladují existenci zmiňovaných staveb na přivrácené straně Měsíce. Zároveň, sice s řadou uváděných pochybností, v podstatě dokumentují i to co, se v roce 1976 po přistání Apolla 20 stalo na odvrácené straně Měsíce a zejména co se na ní skutečně nachází.

Ve vesmíru tedy zcela určitě nejsme sami a blízkost „návštěvníků“ (nepřátelský termín „vetřelci“ bych nepoužíval), kteří se s námi mohou přímo setkat a komunikovat prakticky kdykoliv, je zřejmá. Osobně se však domnívám, že „termín“ kontaktu s „našimi“ mimozemšťany na Měsíci a patrně i na jiných místech sluneční soustavy závisí spíše na nás než na nich.

Od tohoto kontaktu začne probíhat zmiňovaný zlom ve vývoji lidstva. Budeme však zřejmě ještě před ním nuceni projít naším vnitřním vývojovým zlomem, který nás – pokud pozitivně vyústí – připraví i na onen kontakt s mimozemšťany.

Účelem výletu do vesmíru nebylo v této kapitole jen poučení čtenářů o jejich životním prostředí, rozšířeném do vzdálenosti pár miliard světelných let, případně o jeho dalších obyvatelích. Proto si mohou klást otázku – jak souvisí kosmický časoprostor se sociální, na stejné miliardy let zdánlivě vzdálenou sociální závislostí. Každá souvislost zde přece stojí proti „zdravému rozumu“ a je naprosto absurdní. Ale přesto existuje.

Autor této studie však zmíněnou otázku vítá, neboť mu umožňuje vyslovit další šílenou hypotézu: v sociálnu, které budeme později definovat jako sociální prostor, lze při dosažení určité úrovně abstrakce v procesu poznání pozorovat děje a jevy, jejichž obdobu nalezneme v kosmickém časoprostoru.

Sociálnu, stejně jako vesmírnému časoprostoru, zejména v okolí velmi hmotných těles, předně daleko lépe než metrický vyhovuje jeho topologický model. Závislostní vazby nám v něm mohou připomínat gravitační struktury určující pohyb těles (v případně společnosti vymezují role jejich subjektů) a spojnice míst se stejnou entropií Einsteinovy světočáry. Kolapsy velmi hmotných hvězd do neutronových útvarů a entropických singularit černých děr pak zhroucené státy. Je to prostor, v němž se jako hvězdy rodí a zanikají různé civilizace.

Sociálno je prostorem, v němž je čas stejně relativní jako v kosmickém časoprostoru, prostorem, který se neustále vyvíjí a mění a to nesrovnatelně rychleji než vesmír, prostorem, v němž se odehrávají mikroprocesy v podobě jednání jednotlivců, i megaprocesy revolučních zvratů a světových válek. Přes znalost řady zákonitostí zmiňovaného vývoje bude pro nás ještě dlouho v nemalé míře říší záhad, co do rozlohy sice nesrovnatelnou s vesmírem, ale o to více ho převyšující svou složitostí.

Se složitostí sociálního prostoru, stejně jako předtím s vesmírem, si lidé dlouho nevěděli rady. Proto vývoj společnosti považovali za projev boží vůle a později za nahodilý. Obě tato pojetí dodnes přežívají nejen mezi méně vzdělanými lidmi, ale v jiných podobách rovněž v tzv. vědě či spíše v ideologii, zejména na Západě. Boží vůle se v nich pouze nahrazuje vůlí „silného jedince“ a nahodilost pak vyplývá ze skutečnosti, že zmíněná „věda“ a ideologie neuznávají existenci objektivních zákonitostí vývoje společnosti, čímž degradují společenské vědy na úroveň alchymie či přednewtonovské fyziky.

Zdá se, že děje odehrávající se ve společnosti, i v celém multiuniverzu, mají dvě protikladné, ale zároveň vzájemné spjaté stránky: mikroskopickou, tj. kvantově mechanickou (ve společnosti jí odpovídá jednání na úrovni jednotlivých individuí a jejich malých skupin); a megastránku, kterou bychom mohli nazvat einsteinovsko-relativistickou. I tak se může projevovat materiální jednota světa.