VADIM FEDOROV

Tomáš byl typický Čech. Alespoň jak si Čecha představují cizozemci, kteří četli Švejka. Výška 189 cm, hmotnost 120 kg. Široká, dobromyslná tvář. Ryšavý plnovous. A půllitr s pivem v ruce. Tekutý chléb mohl Tomáš konzumovat neustále. Až na přestávky, nezbytné k návštěvě WC. Přesně podle grafikonu. Nejprve po pěti pivech, pak po každé třetí sklenici.

Vzdělání Tomáš získal na Karlově univerzitě. Seděl tam v lavici vedle malé energické Číňanky, kterou bohatí rodiče poslali studovat do Evropy. Jmenovala se Yanlin. Nebo zkráceně Yan. Samozřejmě, že ji místní překřtili na Janu.

Měl-li Tomáš něco s tou Číňankou, nebo neměl, není známo. Víme jen tolik, že se velmi spřátelili. Dvojice to byla k nepřehlédnutí. Usměvavý hromotluk Tomáš a malá, věčně soustředěná, Yan alias Jana. Tomáš brával Číňanku do pražských pivnic, vozil ji pít vodu do Karlových Varů, přičemž sám zůstával věrný pivu, společně propluli také Punkvou. A když studium skončilo, Yan ho na oplátku pozvala do Číny.

Tomáš pozvání přijal. Potěšilo ho. Ale odcestovat do Číny se mu podařilo až o tři roky později. Dohodl se s Yan prostřednictvím skypu a koupil letenky do Pekingu. Byl trochu, proč to nepřiznat, rozčarován z toho, že jeho přítelkyně nežila v hlavním městě, ale v jakémsi okresním městečku. Na druhou stranu počet obyvatel v tomto městečku byl milion dvě stě, stejně jako v Praze. Přesto se to nedalo srovnat se skutečně velkými městy Říše středu.

Do Číny Tomáš přiletěl na začátku května. Yan ho uvítala na letišti, měla pohodlné auto s řidičem a v tom dlouho putovali do jejího rodiště. Po cestě mu vyprávěla o svém životě a vůbec o Čínské lidové republice.

Ukázalo se, že za ty tři roky se Yan zapojila do obchodních aktivit svých rodičů, dostala od nich půjčku a vybudovala ve svém okresním městě pivovar. A že doslova za pár dní bude otevření tohoto podniku. Pivovar samozřejmě stavěli podle české technologie a s využitím českých odborníků. A že prý na otevření nepřijede nikdo jiný než český velvyslanec v Číně. Dorazí kvůli tomu z Pekingu.

„Jak se ti podařilo velvyslance zlanařit? Do takové dálky…“ divil se Tomáš, sedící již pátou hodinu na zadním sedadle rychle pádícího vozu.

„Jednoduše jsem mu zavolala a on souhlasil,“ bezstarostně odpověděla Yan.

„Hmm, nějak se mi nechce věřit, že někdo přijede,“ usmál se Tomáš, „znáš přece Čechy, ne?“

„Vždyť mi to osobně slíbil“, namítla Yan, „prý přijede a přestřihne pásku. Všechny naše okresní noviny již o tom psali. Nebývalý rozruch. Že tak velké zvíře do našeho zapadákova zavítá. Musela jsem na otevření udělat akreditaci. Tak velký je zájem.“

„Stejně mu zavolej den před zahájením,“ radil Tomáš, „do telefonu ti toho mohl naslibovat… Tvůj hlas totiž v telefonu zní moc sexy.“

„Hlas mám normální,“ odbyla ho Yan, „žádný sexy. A mimochodem, mám ženicha. Příští rok se budeme brát. Seznámím vás na otevření. Vždyť přijdeš taky, ne?“

„Ani náhodou,“ kategoricky odmítl Tomáš, „víš, jak nesnáším oficiální akce a zástupy lidí. Raději bych poznal vaše hory a místní obyvatele.“

„No, dobře,“ souhlasila Yan, která o této vlastnosti kámoše věděla, „přidělím ti průvodce, je to mladík, který umí anglicky. Představí ti náš kraj. Máme tu nádherná místa.“

Na tom se shodli.

Po několika dalších hodinách konečně přijeli do metropole rodné provincie Yan. Tomáše ubytovali v malém rodinném hotýlku na okraji města. Osprchoval se po cestě a usnul, jen co vlezl do postele.

Druhý den ráno ho vzbudil mladý usměvavý Číňan. Právě on dostal za úkol seznámit Tomáše s okolím. Anglicky mluvil docela obstojně. Byl veselý a horlivý. Miloval svou vlast a znal v provincii všechno a všechny.

Tak začaly jejich výlety po okolí na dvou starých skútrech. Všude, kde se Tomáš objevil, vzniklo pozdvižení. Není divu: vypadal jako Gulliver v zemi liliputánů. Obrovitý, dobrácký už na první pohled, zkrátka jiný než ostatní, Čech se okamžitě stával miláčkem vesničanů. Zvali ho do svých příbytků, hostili jídlem a nápoji, ukazovali mu místní zajímavosti. Číňané se předvedli coby velmi pohostinní a přívětiví lidé.

Trvalo to dva dny. Pak Tomášovu průvodci zavolala Yan a požádala ho, aby se oba okamžitě vrátili do hotelu. Když požádala, tak je třeba vyhovět, usoudil Tomáš. Nasedli na skútry, s nimiž se už sžili, zamávali na rozloučenou novým známým a jeli do hotelu. Byli tam cobydup.

Yan seděla v pokoji u Tomáše a plakala. Ten poprvé uviděl přítelkyni v takovém stavu.

„Co se stalo?“ zeptal se jí.

„Všechno je v háji,“ bědovala utírajíc si oči. „Zatracení Češi. Zavolala jsem na ambasádu, jak jsi mi poradil, a bylo mi řečeno, že nikdo nikam nepojede. Je to prý pro ně daleko. Celý den jsem je otravovala. Všechno možné nabízela. Nejprve mi řekli, že velvyslanec je nemocný. A pak vůbec přestali zvedat sluchátko. A já mám pozítří slavnost. Vše je ztraceno.“

„Obejdi se bez velvyslance,“ poradil Tomáš.

„Cože?“ zaječela Yan. „Jak se můžu obejít bez velvyslance, když už každý toulavý pes ve městě ví, že přijede. A jestliže nepřijede, pak ztratím tvář. Nikdo už mne nebude brát vážně. Protože jsem, jak se to říká česky… kecalka.“

„Kecal,“ automaticky ji opravil Tomáš. „Nebo kecala…“

Yan se opět rozplakala. A pak navrhla Tomášovi, aby se stal velvyslancem. Na jeden den.

„Děláš si blázny,“ odpověděl na to Tomáš. „Nikdy v životě. Je to úplně jiný člověk. Nemůžu se vydávat za velvyslance, to je zločin. Navíc si určitě nejsme podobní.“

„Vy, Evropané, jste pro nás jeden jako druhý,“ oponovala mu Yan. „Všichni jste stejní, nikdo nic nepozná. A nemusíš říkat, že jsi velvyslanec. Jen přikyvuj. A usmívej se. Máš takový okouzlující úsměv.“

„Ne, ne a ještě jednou ne,“ na znamení protestu napřáhl Tomáš ruce dopředu, „pro tuhle avantýru mne nezískáš. Já tady už dva dny křížem krážem jezdím, mě už všichni znají.“

„Jezdil jsi v košili a šortkách,“ namítla Yan, „a šaty dělají člověka, ne? Dostaneš oblek, parfém, změníme ti účes. Oholíme, pokud bude třeba.“

Yan začala uvádět stále nové a nové argumenty ve prospěch toho, že Tomáš nevzbudí v nikom podezření, že není velvyslanec. Tomáš odmítal, nadával a žádal, ať ho nechá v klidu. Ale Yan byla tvrdá a pokračovala v nátlaku. Tři hodiny bez přestávky hučela do přítele, slibujíc myslitelné a nemyslitelné. A Tomáš se nakonec vzdal.

„K čertu s tebou,“ řekl, „dělej, jak myslíš. Já chci spát. Ale jestli mě zavřou za podvod, budeš mi do vězení posílat balíčky.“

„To nebude třeba,“ zajásala Yan. Letmo ho políbila na čelo a zmizela v noční tmě.

Ráno Tomáše probudilo nesměle klepání na dveře. To byla snídaně, kterou přivezli z jakési vyhlášené restaurace.

Po snídani přišel holič. Ostříhal Tomáše a oholil ho. Tomáš se pokoušel vysvětlovat, že si chce ponechat svou ryšavou bradku. Ale holič, starý Číňan, neuměl ani slovo anglicky, natož česky. Jen se usmíval a táhl Tomáše svojí silnou paží do křesla. Nakonec Tomáš nad tím mávl rukou.

Po holiči nastoupily dvě ženušky středního věku. Rozložily nástroje, které vypadaly jako mučící, a začaly dělat Tomáši manikúru a pedikúru. Dosáhly svého. Odešly velice spokojené.

Poté se objevil krejčí. Vzal mu míry. Povzdechl si při pohledu na mohutnou postavu českého hosta. Ještě jednou naměřil míry. Řekl bye-bye a odešel.

Pak přinesli oběd. Soudě podle poslíčka, ze stejné restaurace. Jídlo bylo velkolepé.

Po obědě přicupital človíček s velkou černou taškou. V tašce měl boty s Tomášovou velikostí. Deset nebo snad dvacet párů. Všechny bylo třeba vyzkoušet. Zkoušení se protáhlo. Pomocí gestikulace vybrali dva páry.

Obuvníka vystřídala kosmetička. Uložila Tomáše na postel a dlouho čarovala s jeho tváří. Vytrhávala chloupky, nanášela mastičky. Tomáš musel zavřít oči a téměř usnul.

Po kosmetičce přišla řada na důkladnou masáž a už tu byl večer zase s vydatným jídlem a pitím. Načež Tomáš pocítil takovou únavu, že stačilo dotknout se postele a usnul jako zabitý.

Vzbudili ho asi v pět ráno. Poslíček z restaurace. Jakmile se Tomáš nasnídal, vstoupil krejčí. Obřadně nesl před sebou šedý oblek s jemnými proužky. Padl mu jako ulitý. Jen se Tomáš stačil obléci, do místnosti se vřítila Yan.

Kriticky zhodnotila Tomáše od hlavy až k patě a řekla: „Typický velvyslanec.“

Tomáš si povzdechl a vyšel na ulici. Tam na něho čekala bílá toyota. Tomáše odvezli ven z města. Pak ho na prvním parkovišti přesadili do černého mercedesu s českou vlaječkou na kapotě. Uvnitř už seděla drobná Číňanka, která na sobě měla strohý kalhotový kostým. Odstínem a střihem připomínal Tomášův oblek.

„Jsem vaše tlumočnice,“ řekla s úsměvem.

„A já jsem váš velvyslanec,“ opětoval úsměv Tomáš.

Ale doopravdy mu nebylo do smíchu. Tomáš neměl rád oficiální akce a velké houfy lidí. Prostě je neměl rád a nic s tím nehnulo. Vyhýbal se dokonce velkým restauracím, stačily mu malé jídelny a hospůdky maximálně pro několik desítek hostů.

Limuzína mezitím vjela do města. Malou rychlostí projela centrem. Všichni dávali mercedesu s vlaječkou na kapotě přednost, mávali rukama na pozdrav. Na křižovatkách stáli policajti, kteří uvolňovali důležitému hostu cestu.

Projeli celé město skrz naskrz až na okraj, kde na malé vyvýšenině stál zbrusu nový pivovar, který postavila rodina Yan. Pivovar byl obklopen plotem z pletiva. U vchodu stála vrátnice s bránou zelené barvy. Před bránou byla zbudována provizorní tribuna. Celý prostor před tribunou byl zaplněn lidmi. Byli všude. Na parkovišti před podnikem, přímo na silnici, na chodnících. Meďák se pomalu šinul rozestupujícím se davem. Za oknem se kmitaly radostné tváře s vlaječkami v rukou. Ty byly papírové, především čínské, ale sem tam i české. Tomášovi se udělalo špatně. Na čele mu vystoupil pot, začalo se mu obtížné dýchat.

„Jen klid, všechno bude v pořádku,“ všimla si jeho nesnází tlumočnice a vzala Tomáše za ruku.

„Odkud umíte tak dobře česky?“ zeptal se jí.

„Studovala jsem v Praze a v Pekingu,“ usmála se, „Přivezli mne v noci z Pekingu. Řekli, že jde o urgentní a tajnou věc. Mám tlumočit a uhlazovat nečekané situace.“

Obklopeno radostným davem se auto pomalu přiblížilo k tribuně. Otevřely se dveře. Někdo nabídl ruku. Tomáš vystoupil z vozu. Praštil ho do hlavy nadšený řev. Robustní, o hlavu vyšší Tomáš, se tyčil nad davem Číňanů, v obleku, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Na pódiu stálo několik lidí. Yan držela mikrofon a něco do něj vykřikovala. Dvě obrovské reprobedny po stranách tribuny vrhaly její slova do davu.

Kdosi vzal opatrně Tomáše pod loket a vedl ho po schodech na pódium. Tomáš se sotva držel na nohou a snažil se nedívat na lidi. Dělalo se mu nevolno. Tlumočnice cupitala za ním.

Konečně jsou na tribuně. Tomáš si potřásl rukou se všemi, kdo tam byli, a postavil se vedle Yan. Pořád něco křičela do mikrofonu, volnou rukou ukazujíc na Tomáše. Dav jí naslouchal a téměř za každou větou vybuchoval voláním a potleskem. Dole se hemžili fotografové a kameramani.

Deset minut trvalo toto mučení. Konečně Yan dokončila svou řeč, ceremoniálně se uklonila Tomášovi a podala mu ruku. Tomáš si už pomyslel, že tím jeho trápení skončilo. Mýlil se. Yan mu strčila do ruky mikrofon.

Prvním přáním Tomáše bylo vyhodit ten zatracený mikrofon. A vzít nohy na ramena. Ne, ještě předtím zardousit vedle stojící Yan, která ho vtáhla do tohoto dobrodružství. Ale utíkat nebylo kam. Před ním se kolébalo moře lidských hlav. Najednou hukot přestal. Všichni čekali, co řekne velvyslanec České republiky v Číně. Mimořádný a zplnomocněný.

Někdo zatahal Tomáše za rukáv saka. Byla to tlumočnice. V ruce měla taky mikrofon. Tomáš se k ní sehnul.

„Řekněte jim něco o pivě,“ napověděla mu.

Tomáš natáhl do prsou vzduch.

„Pivo, to je rýže!“ prohlásil do mikrofonu, neschopen vymyslet něco inteligentnějšího.

Vteřinová pauza. Ticho. Všichni napjatě ztuhli. Pak tlumočnice něco vyštěkla v čínštině do mikrofonu.

Dav explodoval. Lidé jásali. Nahoru se naráz vymrštily tisíce rukou, všichni tleskali velvyslanci. Nebylo nic slyšet, kromě nadšeného potlesku.

Tlumočnice zase zatahala Tomáše za rukáv. Ten se k ní naklonil, nastavil ucho.

„Řekněte jim něco o České republice,“ doslechl se.

Tomáš přikývl. Narovnal se. Zvedl ruku. Dav se poslušně ztišil.

„Česká republika, to je pivo!“ vyhrkl rádoby velvyslanec. Tlumočnice se nadechla a stejně hlasitě přeložila řečené do čínštiny. A výbuch nadšení se opakoval. Aplaus a řev nebraly konce. Emoce vystoupaly na samotný vrchol. Zdálo se, že ještě chvilku a dav jednotným šikem půjde vpřed a odnese nejen pódium, ale i lidi na něm stojící někam do světlé budoucnosti.

Další tahání za rukáv. Opět se Tomáš naklání k tlumočnici. Neví proč, ale ta se usmívá. Vedle stojící Yan se taky usmívá, ale její oči prozrazují úlek.

„Řekněte něco o Číně,“ žádá tlumočnice Tomáše.

Ten přikyvuje. Narovnává se. Zvedá ruku. Tisíce lidí, jako na povel, jsou najednou zticha.

„Čína, to je rýže!“ s pocitem úplného idiota křičí do mikrofonu Tomáš.

Známá pauza. Z reproduktorů je slyšet čínský překlad jeho fráze. A opět výbuch emocí. Lidé křičí. Lidé tleskají. Lidé mávají vlajkami Číny a Česka. Lidé jsou šťastni. Přijel k nim velmi důležitý člověk a řekl jim velmi důležitá slova.

K Tomášovi přibíhají malé holčičky ve školních uniformách a jedna z nich mu daruje květiny. On jí tiskne ruku a cítí, jak mu po zádech stékají čůrky potu. Chce se mu na záchod.

Všichni lidé na tribuně vyprovázejí velvyslance. Zase podávání rukou a hluboké úklony. Dav šílí. Tomáš sestupuje po schodech, usedá do auta na zadní sedadlo. Z druhé strany do auta vklouzává tlumočnice. Auto se pomalu rozjíždí. Lidé se rozestupují, nepřestávají tleskat a snaží se nahlédnout dovnitř vozu.

Nekonečně dlouho trvá cesta ven z živého moře šťastných lidí. Podařilo se. Auto vjíždí do města. Pomalu se vleče ulicemi. Na křižovatkách stojí stejní dopravní policajti. Kolemjdoucí mávají rukama a vlajkami. Město končí. Jsou na dálnici, která vede do Pekingu. Po bílé toyotě není ani stopa.

„A jak se dostanu do hotelu?“ ptá se Tomáš tlumočnice.

„Vracíte se do Pekingu, pane velvyslanče,“ informuje ho unavená dívka, „tady je vaše letenka do Prahy. Odlet dnes v noci.“

„Co moje věci?“ znepokojuje se Tomáš.

„Vaše věci byly úhledně složeny a jsou v kufru tohoto vozu,“ zní odpověď.

„Stejně zastavte,“ žádá Tomáš, „potřebuji na záchod.“

Tlumočnice něco říká řidiči. Ten zastavuje přímo v odstavném pruhu. A zatímco si Tomáš ulevuje u krajnice, řidič šikovně odstraňuje českou vlaječku z kapoty auta.

Následuje dlouhá cesta jednotvárnou silnicí – Tomáše dovezli na letiště. Odbavení chvilku trvá. Tomáš usedá v baru a do zahájení nástupu na palubu zamyšleně pije pivo. Prsty mimoděk hladí nezvykle oholenou bradu.

Asi dva měsíce nato jednou večer na jeho skype klepe Yan. Tomáš nějakou dobu váhá, ale pak přece jen výzvu přijímá. Na obrazovce se objevuje jeho čínská přítelkyně.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

„Jak se máš?“ ptá se ho.

„Jde to,“ odpovídá Tomáš, „a co ty? Odhalili náš podvod?“

„A víš, že ne,“ odpověděla Yan, „nikdo na nic nepřišel. V novinách byly obrovské články. Místní televize vysílala reportáž. Všichni uvěřili, že nás navštívil velvyslanec.“

„To není možné!“ cítil se zaskočen Tomáš. „Copak ty moje bláboly nikoho nevytočily?“

„Nikoho,“ přisvědčila Yan, „kromě jednoho reportéra. Ten někde viděl fotku skutečného velvyslance, zavolal mi a řekl, že mu nejsi podobný.“

„No a? Jak to skončilo?“ opatrně se zeptal Tomáš, „zabilas ho?“

„Ne,“ rozesmála se Yan, „nikoho jsem nezabila. Řekla jsem mu, že došlo k chybě v protokolu a místo velvyslance přijel konzul. On to zbaštil.“

„To se mi ulevilo,“ zamumlal Tomáš.

„A co se blábolů týče,“ pokračovala Yan, „tvoje slova citovaly všechny okresní noviny. V celém městě teď visí plakáty s tvými výroky o pivu, rýži, o Číně a České republice. Velmi se všem zalíbily. Vzrostl zájem o tvou zemi. Místní cestovní kanceláře jsou zaplaveny žadateli o navštěvu Česka. To je tvá zásluha, všichni jsou z tebe nadšení.“

Tomáš mlčel. Nevěděl, co na to říct. Jen si vybavil četná prohlášení, že roste počet turistů z Číny. Pak se s Yan rozloučil. Chvíli ještě seděl před zhaslou obrazovkou a vzpomínal na tisícihlavý dav pod tribunou. Hodil na sebe bundu. Vyšel na ulici. Zapadl do nejbližší hospody.

Když před něj číšník postavil půllitr s pěnivým Gambrinusem, udělal první dlouhý doušek, který ubral sklenici přibližně třetinu obsahu. Otřel ústa hřbetem ruky. Usmál se a řekl si v duchu: Česko, to je pivo. Pivo, to je rýže. Rýže, to je Čína.

Přeložil ANDREJ FOZIKOŠ