PETR ŽANTOVSKÝ
Bez mučení přiznám, že by mě před zhruba čtvrtstoletím, které nás dělí od rozpadu česko-slovenské federace, nenapadlo, že budu jednoho krásného dne Slovákům závidět jejich kulturnost. Ne že bych dostatečně nevnímal a necenil jejich literaturu, hudbu, výtvarné umění do těch dob. Naopak, to na Slovensku měli ministrem kultury básníka a ředitelem hudební agentury rockera, zatímco u nás byl v první jmenované funkci papaláš přiženěný do prezidentské rodiny a tím druhým estébácký prominent.
Na Slovensku se mnoho věcí dělo kulturněji již za časů oněch. Kromě Dominika Tatarky a Hany Ponické nevím o tom, že by byl za řekou Moravou nějaký spisovatel opravdu zakázaný, natož vězněný, zatímco u nás jich promenovaly desítky, možná stovky. Prostě tamní režim s lidskou tváří umožňoval nám závistivcům z Čech číst takové autory, jako byl Daniel Hevier, Ivan Štrpka či Daniela Hivešová, stát fronty na slovenské překlady moderní světové prózy, tiše s obdivem naslouchat hudebnímu géniu Dežo Ursínymu atd. Zdálo se mi tehdy, a jistě nejen mně, že až se časy změní, bude tomu u nás nejinak.
Jak jsem se mýlil. Dnes býti v Česku básníkem je za trest. Jedna část básníků je v novodobé klatbě (to jsou ti, kdo si – považte – dovolili před Velkým Listopadem publikovat – nebyl jsem jedním z takových, takže nemohu být podezírán z podjatosti), další část nepíše básně, ale politická hesla ve snaze zalíbit se dnešní vrchnosti, a ti zbývající – většina jen zdánlivě mlčící, avšak jsoucí, žijící, píšící – se snaží přežít, což u literáta znamená též publikovat, a to zase znamená shánět si na své knihy peníze. Knihu veršů vám žádný soudný nakladatel dnes v Česku nevydá, aniž byste u něj složili do kasičky příslušný obolus. Nebude na vás přece prodělávat, že…
A tento nedůstojný systém je zapříčiněn dvěma důvody.
Tím prvním je onen již zmíněný třídní boj. Snaha jedněch spisovatelů jiné odstavit od veřejných zdrojů tím, že je pomažou bahnem pomluv a zostudí je ve spřátelených tiskovinách.
A tím druhým je důsledek předchozího: rozdělené společnosti se tradičně lépe vládne. Co si tak řekne ministr kultury, dokonce i kdyby čirou náhodou to byl člověk kulturní, což v našich poměrech už dávno neplatí (střídá se tam zubař s družinářkou či bývalým fráterem): Když se tamti hádají, já na tom ušetřím. Pro jistotu nedám ani jedněm ani druhým. Anebo, jak níže uvidíme, jedny podpořím a druhé ignoruji, čímž tento jejich vzájemný rozbroj ještě akceleruji.
A tak je česká literatura odkázána sama na sebe, ten aktuální ministr dokonce zašel tak daleko, že zarazil i dotování specializovaných Literárních novin. O tom, že by podpořil třeba obdobně zaměřený týdeník LUK (Literatura-umění-kultura), si nemá smysl nechat ani zdát. Je to zcela zřejmé tažení proti domácí slovesné kultuře, vedené ministrem kultury. Pěkný výsledek, po tolika letech od převratu!
Proč o tom vlastně mluvím? Protože držím v ruce dvě půvabné knížky dvou slovenských kolegů – básníků a spisovatelů, Zuzany Kuglerové a Ondreje Kalamára, a nestačím se divit. Obě vyšly ve zvláštní poetické ediční řadě Vydavatelství Spolku slovenských spisovatelů (VSSS), mají půvabnou typografii, „prodělečný“ čtvercový formát, pevnou vazbu, originální vizuální pojetí – v případě sbírky Zuzany Kuglerové Hraj sa so mnou je dílem Jany Satkové s použitím fotografií Danuše Novak; sbírku Ondreje Kalamára Vstup na vlastné bezpečie výtvarně vypravil do světa Waldemar Švábenský.
Nechci tu obě sbírky podrobovat oku recenzenta. Nejsem literární vědec, takže se omezím jen na několik spíše srovnávacích glos, k nimž vybízí ta dvojice knížek jednak víceméně shodným datem vydání, jednak právě tou společnou vnější estetikou.
Básnící jsou to rozdílní. Kuglerová je intimní, lyrická, vede neustálý dialog s (ne)přítomným partnerem, skládá mozaiku citu. Je to poesie večera, noci. Před – i po milování. Kalamár je „vedlejší“ literární profesí aforista a sklon nacházet paradoxy ve slovech a myšlenkách provází i jeho poesii. Je autorem bystrého rozumu. Uvozuje knížku textem, který by mohl sloužit jako motto celého jeho psaní: „Na počiatku bolo slovo. To slovo bolo odpoveďou, na ktorú odvtedy hladáme otázky.“ To není intelektuálská schválnost, nýbrž výraz pochyb a nejistot, z nichž je náš svět a život složen. Jako by ti dva autoři demonstrovali celé rozpětí slovenské moderní poesie.
Až potud bychom mohli zůstat na půdě čtenářského dojmu. Jenomže: otočíme-li úvodní stránky a začteme se do tiráže obou knih, spatříme shodné upozornění: „Hlavný partner: Fond na podporu umenia“. Když se podíváte na webovou stránku toho fondu, zjistíte, že jen v oblasti literatury fond vypisuje dlouhou řadu grantových programů: vydávání umělecké literatury pro děti a mládež, tvorba a vydávání původní slovenské literatury, vydávání překladů slovenské literatury, literární přehlídky, festivaly a soutěže, mezinárodní mobility a prezentace slovenských autorů a děl, vydávání a distribuce literárních časopisů, dokonce vydávání internetových časopisů, literární věda, výzkum, publikační a překladatelská činnost, jakož i vzdělávací aktivity v oblasti literatury. Fond je veřejnoprávní instituce z podstaty nezávislá na státu a jeho momentální politické orientaci a má dle své definice sloužit výhradně umělcům a umění.
Pro srovnání český Státní fond kultury je už z názvu „státní“, tzn. podléhá Ministerstvu kultury, je jeho složkou a je jím dirigován. Znamená to též, že všechny prostředky, které z něj případně vyjdou, mají politický definiens. Konkrétně v oblasti literatury je směr podpory definován velice vágně: „podpora vydávání knih, literárních časopisů a akcí.“ Takže cokoli – a nic.
Ale přece: když se podíváte do seznamu zadotovaných edičních aktivit tímto fondem, najdete tam v zdrcující většině firmy spřátelené jen s jednou větví současné české literatury (např. Torst, Knihovna Václava Havla, Paseka, Revolver revue atp.), jakož i autory pouze jedné „denominace“ (typově Brikcius, Placák, Jáchym Topol, Gruša, Binar atd., či klasikové opět jen jednoho rodu – Kolář, Bondy, Juráček atd. – nic proti těm všem, ale to přece není celá česká literatura ve své mnohosti a žánrové a názorové různorodosti).
Nu a v tom je možná jedna z hlavních odlišností. Zdálky (ale též z žádoucího odstupu) viděno, slovenský literární provoz není tak zatížen politickými nesváry, nevraživostmi a boji, rozhoduje v něm mnohem více skutečná hodnota autora a díla, a teprve na nějakém druhém až desátém místě je možná jeho osobní angažovanost. A to je asi to hlavní, co dnes můžeme právem kolegům za řekou Moravou závidět – i zde srdce přát.
Psáno pro Kongres slovenských spisovatelů v Trenčianských Teplicích