EVA FRANTINOVÁ

Milan Vranka je novinář a spisovatel, autor nebo spoluautor 30 knih. Útek do špičky, Sme majstri světa – Vrankovy knížky o hokeji, Od Gašebrunu po Everest, Horolezectvo 97, Horolezectvo na prelome tisícročí, Slovenské himalájské dobrodružstvo, Nezvestní z Everestu, Koniec Pavúkov v Tatrách, Poprava pod Nanga Parbatom – knihy o horolezectví.

Za knihu Nezvestní z Everestu byl Vranka oceněn prémií slovenského Literárního fondu za rok 2011. Česky jste možná četli Za výzvou velehor…

Nedávno vydalo brněnské nakladatelství JOTA Vrankovu knížku ZTRACENI NA EVERESTU. Publikace s podtitulem Příběh jednoho zapomenutého prvenství je kniha smutná, ale také posilující. Milan Vranka s odstupem více než dvaceti let od tragédie – na Everestu zahynuli 17. 10. 1988 při sestupu Jozef Just, Ing. Petr Božík, Ing. Dušan Becík, Jaroslav Jaško – vyhledal a prostudoval řadu novinových článků, dopisů z expedice, expedičních deníků a celý příběh převyprávěl.

Kniha se čte jedním dechem a čte se tak, že čtenář věří v záchranu – i přesto nebo právě proto, že „všichni byli neochvějně přesvědčení, že se jim podaří úspěšně sestoupit. Takový extrémní zvrat počasí, jaký je zastihl v kritických fázích sestupu, nemohli předpokládat. V poslední relaci odhadovali, že jim do Jižního sedla zbývají dvě hodiny. Do sedla, kde byli lidé, stan a kyslík, žel, nesestoupili“.

Lékař Milan Skladaný, s kterým byla výprava spojena přes vysílačky, vzpomíná: „Pamatuji se, že když jsme přišli do základního tábora, ve stanu jsme se všichni čtyři rozplakali. Tu expedici jsme připravovali čtyři roky, začali jsme prakticky ihned poté, jak jsme se vrátili z první výpravy na Everest v roce 1984. Bylo těžké vyrovnat se s takovou realitou. Je to stejné, jako při ztrátě blízkého příbuzného. Byli jsme alternativní rodinou, potkávali jsme se rodinně, já s Jožem jsme jezdili na chatu, na lov…“ A vedoucí československých expedic do Himálaje Ivan Gálfy: „Byli to fantastičtí kluci. Jožo Just. Výborný člověk, byl stvořen pro výšky. Na Kančendžonze byl v zabezpečovacím družstvu, dal jsem tehdy přednost Psotkovi a Záhoranskému. Peter Božík. Skromný kluk, dobrý do party. Na Lhotse Šar se velmi dobře představil. Vynikající výkon podal na K2. Dušan Becík. Byl z nich nejctižádostivější, iniciátor, tahoun. Jaro Jaško. Tichý a nenápadný. Na Everestu v roce 1987 byl tuším jediný, kdo nebyl nemocný. Makal jak otrok. Kdoví, kde se nacházejí. Na hřebeni nejsou, to by je už dávno objevili. Museli sejít buď na jednu, nebo na druhou stranu, mohli spadnout…“

Přes všechen smutek je kniha Milana Vranky velkou posilou. Proč píšete, proč hrajete, proč se na všechny možné štíty – nejen ty v přírodě – vydáváte, proč na nich mrznete, proč chcete výš?

Když jsem byla dítě, naším bytem koloval obraz. Obraz plný ledu, sněhu, vichřice, obraz, na kterém seděl zmrzlý horolezec – hrdina. Obraz komentoval tatínek slovy: „Jeden z těch kluků dodnes sedí na Makalu…“ Ta výprava se tenkrát nevrátila celá. A Makalu možná může za to, že mne začaly přitahovat hory, za to, že jsem své Makalu našla v Tatrách, že hory byly pro mne výzvou, že jsem psala básně o krokusech a tichu dolin, že mi neunikla jedna kniha o horolezectví a horolezcích.

Zkuste to taky!