LADISLAV ŘEZNÍČEK

Člověk je zodpovědný za to, co stvoří. Evropané jsou zodpovědní za etnikum vytvořené na druhém břehu Atlantiku. Vyslali jsme za lákavý horizont dost kouzelných korábů s umem dobré lidské práce a přibalili vědomosti pánů Platona, Aristotela a křesťanských evangelistů i texty pánů Sofokla, Sokrata, Danteho, da Vinciho, Husa a vůbec mnoha dalších rozumných, a měli jsme radost, že to dobře uměli užít. Posílali nám zpět do Evropy hezké zprávy od roku 1776 až do tzv. 1. a 2. světové války, kdy z donucení museli opět navštívit svůj mateřský kontinent a nijak z toho nebyli potěšeni. Byli tehdy už zvyklí na slogan „Amerika Američanům“ a jejich rozhled směrem na východ končil nejdál u Kuby. Poctivě řečeno, hledali pak usilovně ve Washingtonu, jaký dárek by do poválečné Evropy poslali. Zkusili nás podarovat produkty pánů MacCarthyho a Marshalla. Nakonec se osvědčil a v historiografii byl neopominutelně zaznamenán jen Elvis Presley. Nemohli mu samozřejmě přibalit do vojenské torny notové záznamy nějakého amerického operního génia typu Mozarta či Verdiho, což budiž omluveno. Neboť muzikologové před světem přísně tají, že angličtina úspěšně soutěží s jazyky vhodnými spíše pro stromoví jiné než evropské. Ovšem Evropa – včetně autora – byla vděčná i za dárek rocken-rollu. Vždyť mohlo být, a později bylo, hůř…

Na tomto místě je správné připomenout zkušenost Jana Masaryka z roku 1947, kdy mu důležití lidé ve Washingtonu sdělili, že jeho Československá republika byla u nějakého jednání laskavě přidělena do zóny mimo zájem dědiců Ústavy USA. Osoba blízká dobrému Janu Masarykovi, paní Davenportová, to tehdy komentovala slovy, že to je dost dobré pobídnutí ke skoku z okna.

V oněch vzrušujících dnech roku čtyřicet sedm dvacátého století, kdy těžko bylo luštit křížovku vztahů filozoficko-geografických státních zájmů, se dostal při své návštěvě na počátku laskavých bílých nocí v Norsku československý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk do příjemného stavu obluzení, že se může ještě nějak kouzlit s řešením postavení malinkých národních států v uspořádání poválečné Evropy. Norové o to bláhové blouznění měli velký zájem a v norském tisku byly zveřejněny plány o stavbě duhového mostu mezi Oslo a Prahou.

Po návratu do pražského, středoevropského počasí se Jan Masaryk rychle probudil ze svého oslovského snu díky Marshallovu plánu. Nebylo to pro něj lehké se pohybovat v roli, která mu byla určena – tatínek mu nařídil před svou smrtí, že musí jednat vždy podle zamrkání Dr. Edvarda Beneše, a ten navíc v roce 1947 už mrkal jinak než před válkou. Jeho oční víčka byla zatížena nejen mnichovskou zradou Velké Británie a Francie, ale i vstřícným jednáním USA vůči panu Hitlerovi. Po těchto zkušenostech pomrkával prezident ČSR spíše na Východ, než na Západ – nedivme se: věděl dobře, jak kalkuloval Západ se životy občanů Sovětského svazu – až do bitvy u Stalingradu. V takovém rozpoložení ho nakonec „našel“ i rok 1948, a kdyby se dožil roku 1968, zas by jen pomrkával s pochopením pro zprávu Jana Masaryka, kam že to jsme přidělení.

Zde je opravdu na místě autorská vložka. V roce 1979 se mi naskytla možnost setkat se s mužem kmetského věku, jehož norské příjmení připomene čtenáři znalému historie spíše pana generálního tajemníka OSN Trygve Lie, dobrého přítele Jana Masaryka. Ale zde jde o jeho bratra, Haakona Lie, kdysi mocného vůdce norské sociálně demokratické strany. Pro mne to bylo setkání se zurčícím pramenem politických zajímavostí. „Jak víte,“ povídá, „celý sever Norska je komunistický. Nedivte se. Němci tam nechali v roce 1945 po sobě spálenou krajinu, jak utíkali před rudoarmějci. Stalin se sice dohodnul s Rooseveltem na zrušení programu III. Komunistické internacionály, ale setkal jsem se Stalinem na jaře roku 1945 a nezapomenu na jeho poznámku ve dvě hodiny ráno v Kremlu o tom, že bych měl být trochu vstřícnější s předáním ostrova Grumant (Špicberky) pod sovětskou správu, jako mu Beneš slíbil Podkarpatskou Rus. Řekl jsem mu, já bych rád, ale to musí odsouhlasit norský parlament a ten se sejde až po válce. Ptáte se mě, proč jsem inicioval vznik NATO? Tak se podívejte jako Čechoslovák na mapu světa a pohleďte, jak lehce se dá z Ruska z poloostrova Kola vpochodovat do Norska.“

Pochopil jsem pana Lie a také to, že generálové a admirálové v NATO i v Moskvě věděli, že válka není jakýsi sportovní zápas, na který by se politici rádi podívali. V současné době se zatím jen tlačí ve frontě u pokladen na vstupenky na Ukrajinu a vyvolávají nejistotu, zda politici v USA vůbec vědí, kde ty pokladny jsou.

Už jednou je někdo špatně informoval o Vietnamu.