JAROSLAV VÁŇA

Hudba bývá definována jako absolutní umění. Ty, kteří ji po léta společně sdílejí, mám na mysli kolektiv muzikantů usilujících o maximum harmonie či významný kontrapunkt, do určité míry společensky zavazuje. Stačí, když jeden ze sehraného kolektivu vypadne, ihned se to pozná. Absolutní umění vyžaduje lidi, kteří pochopili, že hudba je poslání. Výsledkem bývá emocionální vazba na celý život, obliba společného žánru a trvalé verbální sdílení dávných zážitků a vzpomínek.

Vím, o čem mluvím. Já sám jsem se stal zajatcem podobného „privilegia“. Dostal jsem se do takto rozjetého vlaku a nechce se mi dodnes vystupovat. Samozřejmostí je, že muzikanti bývají emocionálně vázáni po celý život. Nejen ve vztahu k hudbě, ale i k sobě navzájem. Očekával bych, že pokud někdo z kolegů zemře, tak všichni ostatní ho doprovodí na cestě, která si žádá rekviem beze slov a bez osobní účasti nástrojů, které kdysi dávno, společně dokázali rozezvučet.

Moje účast na pohřbu jednoho z nás mne přesvědčila, že se mohu mýlit. Bývalo nás i patnáct. Skoro jsme obsazením konkurovali Karlu Vlachovi. Na pohřbu jsem byl jediný z dávných spoluhráčů. Místo tiché, zaujaté meditace jsem začal sčítat všechny pravděpodobně zemřelé, možná imobilní, ale konce jsem se nedobral. I malá města, jakým je to moje, chtějí mít své jistoty, určitou množinu těch, kteří „neumírají“. Uvědomil jsem si, že mohu být poslední, že na můj pohřeb nepřijde již nikdo ověřovat, jako to činím právě já, zda mi moje rodina nechala zahrát některou ze swingových melodií, které jsem nade vše miloval: April in Paris, Opus One, Basin street blues, Perdido, Sentimental Journey, Blues pro trubky, Rena, Šťastná třináctka, Třešňové květy, Temná noc, celá známá série skladeb Jaroslava Ježka a mnoho dalších písní, které již neumím pojmenovat, zato s jistotou brouzdám jejich melodiemi a stále stejně mne vzrušují.

Je mimo jakoukoli diskusi, že nejdokonalejším hudebním nástrojem je lidský hlas a jeho schopnost maximálního emocionálního prožitku. Dokáže harmonicky propojit hudbu se slovem básníka. Ten, kdo se naučil být tvůrcem takového zázraku, se na jevišti, při sólovém vystoupení, ocitá v naprostém duševním uhranutí. Ztrácí sám sebe a dobrovolně se vzdává síle, která ho zcela jistě pohltí, aniž by vnímal svou vyčerpanost, svá gesta.

Ne. Muzikant, kterého pohřbíváme, bez účasti písní, které společně s námi miloval, který se pyšnil basem Rudolfa Cortése, na němž mohly holky z parketu nechat oči, kterému jsme záviděli, neumírá. Jen spolu s písněmi, které kdysi dávno zpíval, „odletěl“ do swingu nakloněných krajů. Tam, ve vzpomínkách, budou žít společně, na věky. S hymnickými melodiemi, které jsme společně ctili při sólech, ve stoje. Jako znak úcty k hudbě naší doby, na kterou současné generace začínají zapomínat. I když, jak prohlásil dávný básník čínského starověku: Za tisíc let se jméno stejně musí zapomenout, pánové. Jméno možná, avšak výsledek práce naší generace zde zůstane. To však již dodal jiný básník, český – Jiří Wolker, který tvrdil, že práce je živá. A básníci, kteří mají hodně blízko k muzikantům, se mýlí jen málokdy.

Vše krásně a definitivně uzavřel F. X. Šalda: „Umění nás učí zpívat nad jícnem hrůzy a nad propastí tmy – tam, kde zkušenost učí nás jen se bát a kde filozofie dovede nás naučiti nejvýše klidu.“

Síla a moc hudby je obrovská. Odpustil jsem všem, kteří snad ještě žijí a nepřišli se zamyslet nad svou minulostí a odpouštím i těm, kteří nerespektovali, že jednomu z posledních naší generace měl nad hrobem znít swing. Když ne fakticky, tak alespoň v jejich duchu. Nejen proto, že by si to zcela jistě přál a poslední přání se má plnit i před šibenicí. Byl to především znak jeho doby, duch města, o kterého léta svou hudbou usiloval, kterého my lehkomyslně ztrácíme, aniž bychom ho nahradili jiným, stejně hodnotným a především nesmrtelným duchem. Nedovedu si představit, že by nad hrobem básníka či muzikanta nezazněly verše, proto nechám zaznít moje:

Hudba je má láska nesmrtelná láska

Hudba je pohlazení co na duchu laská

Hudba jsou emoce které vlaží slzy

nenaslouchat jí je smrt co přišla brzy

Hudba je nemoc Hudba uzdravuje

Hudba je vánek co oceány vzduje

Hudba zní v kostelích i na parketech barů

Hudba je souzněním nesmrtelných darů

Hudba je básník co nad kolébkou tančí

Hudba je loučením co za rakví kráčí

Hudba zná radost Hudba zná smutek

Hudba je laskavý ducha dotek

Hudba zní krajem nad nímž ptáci letí

Hudba zní smíchem dovádivých dětí

Hudba je všude všude všude

až zanikne hudba člověk též nebude

Proto vzdávám hudbě hold co veršem zvučí

kdo hudbě nenaslouchá nemá lidskou duši