JAROMÍR SEDLÁK

Vědec, spisovatel, novinář a špión Richard Sorge ovlivnil přípravu a průběh 2. světové války.

Kdo nezná životopis tohoto jednoho z nejslavnějších rozvědčíků XX. století, může být velmi překvapen už při čtení první věty tohoto článku. Ve skutečnosti již když Sorge začal v roce 1925 v Kominterně pracovat, táhlo ho to k roli analytika teoretika. V době zatčení v říjnu 1941 našla policie v jeho bytě rukopis vědecké knihy v rozsahu 300 stran O původu Japonců, který v závěru analyzoval příčiny současně situace v Japonsku a v Asii v návaznosti na dějiny tohoto národa, i národů kolem, hlavně Číňanů. Knihu po válce recenzoval s velkým ohlasem velký německý znalec Japonska Otto Karow. Jako spisovatel se Sorge projevil například v mnoha článcích pro Frankfurter Zeitung, kde kombinoval vědecký i politický přístup s myšlenkami, které si právem dělaly nárok být považovány za krásnou literaturu. Svým milenkám, a nebylo jich málo, psal a recitoval básně. Už v patnácti letech začal objevovat poklady německé literatury, zvlášť na něj zapůsobil Goethe a Schiller, mj. jeho hry Don Carlos a Loupežníci, ve které se hrdina Karl Moor stává zločincem a vůdcem vrahů, když nevidí jinou cestu k nápravě křivd ve společnosti. V Japonsku se seznámil s vyhlášenou německou cembalistkou Margaretou Harich-Schneiderovou, která se před válkou proslavila v celé Evropě a prohlubovala jeho lásku k hudbě. Za své verše byl odměňován nejen její vřelou náručí, ale i tím, že pro ni mohl pomáhat organizovat koncerty a ona hrála melodie, které miloval. Robert Whymant, levicový novinář The Guardian a The Times, napsal knihu v rozsahu 330 stran Stalin‘s Spy (Stalinův rozvědčík), kde už v předmluvě píše: „Zvláštní vděčnost dlužím Margaretě Harich-Schneiderové, která se mnou mluvila o Sorgem. Její pohled byl neocenitelný: nikdo nebylo Sorgemu bližší i v jeho posledních dnech svobody.“ Cituje její vyjádření: „Bylo o něm napsáno tolik lží a překroucených údajů. Proto prosím R. Whymanta, aby se držel skutečných událostí.“ Whymant: „Tato kniha je pokusem splnit toto přání.“ Sorge ji miloval, ovšem stejně jako nadále svoji manželku, Kateřinu, kterou zanechal v Moskvě a svoji Japonskou společnici Išii Hanako, která se mu starala o domácnost. Hanako našla jeho hrob a dala jeho tělo zpopelnit. Z jeho zlatého zubního můstku si nechala udělat prsten a stále ho nosila. Zařídila na své náklady jeho kremaci a místo na hrob v zeleném prostoru tokijského hřbitova Tama.

Osudy konkrétních lidí mohou hrát, jak vidět, velkou roli i ve světové politice. Když se Japonsko začalo orientovat na válku ne se SSSR, ale s USA a Británií, premiérem se stal generál Tódžo Hideki, který hned při nástupu zdůraznil pevné spojenectví Tokia s Berlínem a Římem, avšak i Sorge věděl, že nemá žádné porozumění pro ideologii nacismu. Jeho žena Edita byla totiž Židovka. Někteří marxisté někdy podceňují, od dob publikovaní slavné knihy Plechanova pozitivní i negativní roli osobností v dějinách. Sázím na to, že se prezidentem Ameriky nakonec stane Žid Michael Bloomberg, bývalý velmi úspěšný miliardář a hlavně starosta New Yorku, když se jím mohl stát mulat – ne černoch – Obama.

Snad jsem tímto úvodem upoutal pozornost i těch čtenářů, kteří jsou zvyklí pouze na internetu prolítnout nadpisy článků v novinách a v nich pár odstavců. Nyní ocituji stručný obsah textu, který je v knize Whymanta. Na řadu přijdou i jiní autoři, kteří psali o velké osobnosti, jakou byl Richard Sorge. Tento údajně dvojitý špión, který předstíral, že pracuje pro Německo, a také ho svojí analytickou a prognostickou produkcí zásoboval, byl ve skutečnosti původně zaměstnancem Kominterny a pak důstojníkem Rudé armády. Byl jedním z nejúspěšnějších mezinárodních špiónů moderní doby. Jeho matka byla Ruska a otec Němec, jeden z jeho předků byl významnou postavou v Marxově a Engelsově 1. Internacionále.

Sorge řídil vysoce náročnou špionážní rezidenturu přímo pod nosem nechvalně známé japonské tajné policie. Pronikl do německého vyslanectví v Tokiu jako důvěryhodný nacistický novinář, rychle se etabloval jako důvěrník a de facto kamarád vyslance i dalších diplomatů. Byl zasvěcen do přísně tajných informací politické, ekonomické i vojenské povahy, přicházejících z Berlína i vyrobených Němci v Tokiu. Od roku 1933 až do podzimu roku 1941 byl nakonec odhalen zřejmě v důsledku zrady jednoho z vlivných japonských komunistů. Jeden z nich v roce 1980 emigroval na pozvání Tenga do Číny a tam tvrdil, že jeho obvinění není pravda, že agentem policie byl sám předseda KS Japonska. Tato rána stále bolí.

Sorge vysílal stálý proud neocenitelných informací pro zpravodajskou službu Rudé armády (GRU). Jeho skupina oddaných mužů a žen nejen informovala Kreml o německých a japonských úmyslech, ale také vyvíjela značný vliv na rozhodování obou vlád. V jedné z několika zpravodajských akcí informoval Stalina o plánované německé invazi do SSSR. Sovětský vůdce nevěřil a nebral ji – z části právem v úvahu, což dále v textu objasním. Později ve stejném roce hlásil Sorge prostřednictvím tajné vysílačky své sítě, že Japonci rozhodli nezaútočit na Sibiř. Sovětské vedení mu tenkrát plně uvěřilo, neboť jeden z kolegů Sorgeho, byl to spolu s ním popravený japonský komunista Ozaki Hotsumi, zajel do části Číny, kterou měli Japonci od roku 1931 obsazenou, a tam na místě zjistil řadu závažných skutečností, které potvrdily i odposlechy sovětské kontrarozvědky, umístěné poblíž Mandžuska, že Japonsko tam nemá dostatek vojenských sil schopných začít okupovat SSSR. Japonsko potřebovalo mnohé suroviny, například ropu, která se tehdy na Sibiři netěžila. Japonci si pamatovali vojenskou porážku, kterou jim v létě 1939 připravila část Rudé armády v čele s generálem – později maršálem – Žukovem. Stalin mohl přesunout část své armády, kterou měl na Sibiři, před Moskvu, která tak byla zachráněna. Byl to první velký zvrat ve vývoji Velké vlastenecké války, Stalingrad přišel až koncem roku 1942.

Nakonec byl Sorge ponechán svému osudu a stal se prvním Evropanem odsouzeným k smrti japonským soudem. Po dlouhém utrpení byl popraven. Na hrobě je černý mramorový kámen, nesoucí ruský epitaf „Hrdina Sovětského svazu“. Ten nápadný pomník se datuje od rehabilitace Sorgeho v roce 1964 díky XXII. sjezdu KSSS. 20 let po jeho popravě, která se uskutečnila v den výročí VŘSR 7. listopadu 1944, se konečně Sověti k němu přihlásili ve vzácném oficiálním přiznání, že šlo o sovětského a ne německého špióna.

Byl prohlášen národním hrdinou a byl zahrnut posmrtnými poctami. V Moskvě a v jiných městech bylo po něm pojmenováno několik ulic a škol, jeho velká socha byla vztyčena v Moskvě a Leningradě. Tehdejší SSSR a NDR vydaly poštovní známky s jeho podobiznou. 4. září 1964 deník Pravda uveřejnil článek, popisující Sorgeho jako velkého hrdinu, který varoval před německými přípravami na invazi do SSSR, a informoval Kreml, že Japonci se orientují na úder směrem na jih.

Dnes už Sovětský svaz neexistuje, čehož mnoho Rusů lituje. V silně změněném Rusku je nová generace často skeptická ke všemu, co je spojeno se starým režimem, včetně hrdinů, a staří pamětníci odcházejí. Ale Sorgeho jméno bude zřejmě dále žít jako velký symbol patriotismu a levicového radikalismu, tvořivého leninismu. Romantická postava, jejíž činy silně přitahují dokonce i ty mladé Rusy, kteří se více zajímají o McDonalda než o Marxe a Lenina.

Existuje tedy legenda, že Richard Sorge hlásil do GRU důležité údaje o německém vpádu, a ve vedení SSSR mu nevěřili. Sorge byl veliký rozvědčík, ale o německém vpádu hlásil informace, které se vzájemné vyvracely. Sorge se stal obětí záměrné Hitlerovy desinformace a zásoboval GRU i těmito nepravdivými údaji. Telegram z 11. dubna 1941 tvrdil: „Představitel německého generálního štábu v Tokiu mi oznámil, že hned po ukončení války v Evropě porážkou Británie začne válka proti SSSR.“

Hitler měl také za ušima a nechtěl čekat na porážku Británie. Připravoval vpád do SSSR a šířil přitom lež, která se zřejmě velice podobala pravdě. Hitler věděl, že přípravu na útok proti SSSR už nelze skrývat. Proto tajně, ale tak, aby to všichni významní slyšeli, říkal: „Ano, chci přepadnout Stalina, jen co dokončím válku na západě.“ Pokud se telegramu od Sorgeho a jiným podobným informacím věřilo, pak by se nebylo proč vzrušovat. Válka Německa na západě pokračovala a její konec nebylo vidět. Oklamaný Sorge věřil, že Hitler má v úmyslu nadále bojovat pouze na jedné frontě. V GRU to ovšem tak chápali i bez Sorgeho a to byl jejich omyl. Na základě studia všech aspektů situace došli k závěru, že Německo nemůže vyhrát válku na dvou frontách a proto Hitler nezačne válku na východě, aniž by ji předtím neukončil na západě. První závěr byl správný, druhý byl velký omyl. Hitler, jehož Pakt Molotov-Ribbentrop zahnal do strategické slepé uličky, náhle pochopil, koncem roku 1940, že už nemá co ztratit, a tak v roce 1941 začal bojovat i se SSSR. Bylo to, jak se ukázalo, sebevražedné řešení, ale Hitler už vlastně jiné k dispozici neměl.

Stalin si ovšem prostě nedokázal představit, že se Hitler rozhodne k tomuto radikálnímu kroku. Sorge a někteří další ho svými depešemi pouze v tomto názoru utvrzovali. Je ovšem pravda, že Sorge 5. června také uvedl správné datum německého vpádu: 22. červen. Ovšem čemu se mělo věřit? Tomu, že Hitler na dvou frontách bojovat nebude, nebo tomu, že bojovat i za této situace bojovat bude? Hlášení Sorgeho se proto vzájemně vylučují. Takže operace Barbarossa byla zahájena.

Kdyby Němci Barbarossu odložili například na 22. července, skončil by Hitler sebevraždou nikoli v roce 1945, ale mnohem dříve. Existuje mnoho jasných indicií, že Stalin připravoval svoji sovětskou operaci Bouře, jsa si vědom, že válka je nevyhnutelná a její začátek byl stanoven na 6. července 1941. Paměti sovětských maršálů, generálů a admirálů, archivní dokumenty, rozbor údajů o pohybu tisíců sovětských vojenských vlaků, to všechno směřovalo k 6. červenci. Admirál N. G. Kuzněcov zveřejnil v roce 1966 publikaci Na kanuně (Na počátku), kde píše: „Pro mne bylo nesporné, že Stalin nejen nevylučoval možnost války s Německem, ale naopak, takovou válku pokládal za nevyhnutelnou. Řídil přípravu takové války, velmi širokou a různorodou, a vycházel z termínů, které si sám stanovil. Hitler svým úderem jeho kalkulace dočasně narušil. Stalin se tedy chystal udeřit jako první, to znamená zaútočit na Německo. Nakonec Hitler udeřil jako první a tím zmařil Stalinovy plány.“

Kuzněcov v roce 1941 zastával v sovětské vojensko-politické hierarchii vyšší post než Žukov. Byl lidovým komisařem, Žukov jeho zástupcem. Byl členem ÚV KSSS, Žukov pouze kandidátem. Německo se nepřipravovalo na obrannou válku v podmínkách ruského útoku, ale na svůj útok, který by zmařil útočné plány Kremlu. SSSR se připravoval na obranu prostřednictvím útoku na Německo. Ze strany Moskvy šlo o pokrokovou spravedlivou válku, ze strany Hitlera o válku reakční, nespravedlivou. Tato otázka, jak hodnotit války, je rozpracována už v úvahách Engelse, Marx i Lenin s ním souhlasili.

Sorge znal mnohé z průběhu XVIII. sjezdu KSSS (tehdy VKSb) v březnu 1939 jak z veřejných zdrojů, západních i japonských, tak německé a japonské špionáže v SSSR. Byl seznámen s projevem admirála Kuzněcova na tomto sjezdu „vítězů“, kteří se rozhodli stát se osvoboditeli, který vytýčil novou cestu: zeslabit hon na „nepřátele“ uvnitř země a přenést militantní aktivitu do sousedních zemí. Kuzněcov: „Co bylo vytvořeno v SSSR, může vzniknout i v jiných zemích.“ Měl blízko ke Stalinovi, na konci sjezdu se stal členem ÚV VKSb, když přeskočil úroveň kandidáta a obdržel post lidového komisaře. Sorge se kojil nadějí, že bude Stalinem zapomenuta jeho těsná vazba na Bucharina z dob, kdy byl tento v čele Kominterny. Sorgemu jeho japonské informační zdroje a zčásti i ty německé, včetně z řad německé kolonie v Japonsku, naznačovaly to, co po roce 1945 psali otevřeně sovětští maršálové, generálové a admirálové. Kdyby Sorge válku přežil, určitě by četl s velkým zájmem to, co se objevilo i ve veřejných zdrojích v SSSR. Pokud se Sovětský svaz chystal k obraně nebo dokonce k odvetnému úderu, nebylo možné ho předběhnout. Pokud se ovšem SSSR chystal udeřit, pak by bylo možné tento úder předběhnout úderem, který ovšem německá strana zasadila o pár týdnů dříve. Tvrdí to náčelník Akademie generálního štábu vojenských leteckých sil S. P. Ivanov v roce 1974 v kolektivním pojednání „Počáteční období války“ na straně 212. Sovětský Vojensko-historický časopis číslo 4/1984, který byl orgánem Ministerstva obrany SSSR, vysvětluje, proč se poblíž hranic s Německem vytvářely zásoby mj. munice, kapalných pohonných hmot a potravin. Odpověď je jednoduchá – bylo to kvůli připravovaným ofenzivním akcím, a německý útok narušil a dočasně zmařil sovětské plány, než přišel Stalingrad.

Německý vyslanec v Tokiu Eugen Ott sdělil svému důvěrnému příteli, což byl Sorge, že německá rozvědka získala 6. června 1941 informace, že se sovětská vláda chystá odebrat do Sverdlovska, jako součást příprav na útok proti Německu. Ve skutečnosti to byla záměrná desinformace NKVD, předchůdkyně KGB, protože vybrán byl ve skutečnosti Kujbyšev. Německá rozvědka se dostala k údajnému tajemství, které bylo vytvořeno Stalinem speciálně pro ni. Jestliže admirál Canaris, šéf Hitlerovy vojenské a zpravodajské služby, obdržel falešnou informaci o úmyslech sovětského vedení, pak to znamenalo, že toto vedení právě v tento okamžik potřebovalo něco utajit. Není obtížné si domyslet co. Pokud sovětské vedení rozšiřovalo falešné informace o svém úmyslu odebrat se na východ, pak se určitě chystalo dělat něco přesně opačného, což bylo připravováno v tajném podzemním velitelském stanovišti v Žigulech. Stalinova chytrost se projevila v tom, že kromě mohutného velitelského stanoviště v Žigulech, jehož umístění bylo možné pomocí špionáže nakonec určit, i když obtížně, existovalo ještě jedno vládní velitelské stanoviště, jehož existenci německá a japonská rozvědka pouze tušila. Tvořila ho pohyblivá skupina vlaků, kterou chránilo několik obrněných vlaků ministerstva vnitra SSSR za doprovodu tří vlaků lidového komisariátu spojů. Bylo to připraveno pro útočnou válku, pro situace, kdy vojska rychle postupují vpřed a velení se svou těžkopádnou řídící a spojovací technikou musí následovat útočící fronty a armády. V obranné válce je jednodušší, spolehlivější a bezpečnější velení třeba ze žigulských tunelů, případně i z kremelské kanceláře.

Za několik dní poté, co německé velení obdrželo „tajnou“ sovětskou informaci o přesunu sovětské vlády na východ, začal tajný přesun sovětské vlády k západním hranicím do oblasti Minska a Vilniusu. K tajnému odjezdu se připravoval kandidát politbyra Berija, lidový komisař obrany, maršál SSSR Timošenko a další. Není vyloučeno, že se k tajnému odjezdu na západ chystal i samotný opatrný Stalin. Sovětské velení se chystalo velet ve válce, ale v takové, která by začala nikoli podle německého scénáře, ale podle sovětského. Hitler je o toto potěšení dočasně připravil.

Sorge měl informace z japonských i německých zdrojů, které nejen u něj vyvolávaly otázku: měl Stalin válečný plán? Nakonec došel k závěru, že měl a informace, které byly k dispozici po roce 1945, to potvrzují. Známý antikomunista Robert Conquest napsal ve Wall Street Journal: „Vzhledem k tomu, že Stalin neobjasňoval svá hlediska a plány, mysleli si mnozí, že je vůbec neměl. To je typický omyl upovídaných inteligentů.“ V. A. Anfilov v publikaci Bessmertnyj podvig z roku 1971 napsal: „Strategická obrana byla vynuceným druhem bojových operací a dříve se neplánovala.“ Deník Pravda již 19. srpna 1939 napsal: „Právě obranné zájmy vyžadují od SSSR vedení rozsáhlých útočných operací na území protivníka, což v žádném případě není v protikladu s charakterem obranné války.“

Již od prvních hodin německého vpádu se Rudá armáda pokoušela předčasně přejít do útoku, tak, jak k tomu byla připravována. Hovořilo se o protiúderu a protiútoku. Ale to byla pouze improvizace. Na žádných předválečných vojenských cvičeních, o jejich průběhu byl Sorge informován, se nevěnovala pozornost protiúderu a navíc se jí nevěnovala ani teoretická pozornost, což vědecky orientovaného Sorgeho znepokojovalo. V roce 1960 vyšly Dějiny Velké vlastenecké války SSSR, 1941-1945, v kterých se v prvním díle na straně 441 praví: „Otázka protiútoku před Velkou vlasteneckou válkou nebyla vůbec kladena.“

Sovětské štáby tedy před válkou nerozpracovávaly obranné plány ani plány protiútoků. Znamená to, že nedělaly vůbec nic? Kdepak, usilovně pracovaly a japonské a obzvláště německé rozvědky to velmi zajímalo, včetně vyslanectví Německa v Tokiu, a tím pádem i Sorgeho. V japonském hlavním městě vyvolalo velkou pozornost, když v únoru 1941 se náčelníkem generálního štábu stal armádní generál Žukov. Od té chvíle generální štáb přešel na válečný režim. Sám Žukov pracoval velmi usilovně a nikomu nedovolil snížit pracovní tempo.

V létě 1939 se stal velitelem sovětských vojsk v Asii u Chalchyn-golu. Sebemenší nedbalost v práci podřízených znamenala jejich smrt; šlo o 17 důstojníků, z nichž jeden dostal nakonec milost na zásah vyššího velení. V únoru 1941 se Žukov propracoval na nejvyšší vojenské posty, jeho pravomoci se velmi zvětšily.

Je nesmysl tvrdit, že Rudá armáda vstoupila do války bez plánů. Plány byly, ale nebyly to ty, které bylo potřeba mít k dispozici 22. června 1941. Jestliže Rudá armáda vstoupila do války bez plánů, pak Stalin měl zastřelit Žukova a další, jako byl Vasilevskij, Sokolovskij. To se však nestalo. Naopak, tito a další začali válku v hodnosti generálů a ukončili ji v hodnostech maršálů. Na přímý dotaz, jestli sovětské velení mělo válečné plány, Žukov v roce 1969 kategoricky odpověděl: Ano, mělo. Pak ovšem vznikla otázka: jestliže plány existovaly, proč Rudá armáda na počátku postupovala jako živelná masa bez jakýchkoli plánů?

Na tuto otázku Žukov neodpověděl. A přitom se odpověď sama přímo nabízí. Pokud sovětské štáby pracovaly velmi intenzivně, nešlo o obranné plány. Stalin sice na Žukova po válce žárlil, ale pokud jde o situaci před německým vpádem, neměl, co by mu mohl vytýkat. Plány tedy byly, ale dočasně nepotřebné, možná až později.

Na závěr se chci znovu vrátit k Sorgemu. Jeden z důležitých členů jeho špionážní skupiny byl Jugoslávec Branko Vukelič.

Sorge se mu už v roce 1935 svěřil, že se bojí vrátit do své zvolené nové mateřské země, tj. do SSSR. Sdělil mu, že skvělý teoretik VKSb Nikolaj Bucharin a jiní velcí bolševičtí vůdci byli politicky likvidováni a že v jednu chvíli byla i jeho vlastní politická činnost v nebezpečí. Váhal, jestli se má odvážit vrátit. Řekl, že jeho pobyt v Japonsku ho zachránil před pronásledováním, jinak by se stal obětí čistek. Vukelič byl nesmírně překvapen. Za sedm let, co spolu pracovali, se zdálo, že Sorgeho víra v sovětské vedení je neotřesitelná. Tvrdě obhajoval dobré i špatné věci, dokonce i výstřelky. V roce 1938 vysvětloval popravu Bucharina, kterého dobře znal. Stalin podle něj nebyl zlý muž a za jeho chováním musely být skutečně výjimečné okolnosti. Sorge věděl, že byl zařazen mezi trockisty a nepřátele lidu. Odmítal rozkazy, které byly podepsány Stalinem, aby se vrátil do Moskvy. Věděl, že by ho čekala popravčí četa. Sorge sloužil dál Sovětskému svazu a držel se slov svého kolegy, bývalého občana Británie Kima Philbyho: „Mám pevnou víru, že principy Velké říjnové revoluce přežijí úchylky jednotlivců, ať jsou jakkoli obrovské a hrozné.“ Německá invaze do SSSR upevnila Sorgeho v názoru, že musí pokračovat ve své činnosti v Japonsku a pokoušet se zabránit vstupu Japonska do války proti SSSR.

Po jeho zatčení se japonský prokurátor obával, že zadržení tohoto Němce s dobrými styky s německou kolonií v Japonsku by se mohlo vyvinout ve vážný diplomatický incident. Japonsko si nemohlo dovolit urazit svého partnera v Ose Berlín – Řím – Tokio a vůbec už ne v době, kdy konflikt s USA se zdál být nevyhnutelný.

Sorge se během vyšetřování nepoddal. Prohlašoval svoji loajalitu Třetí říši a NSDAP. Japonský prokurátor byl přesvědčen, že má před sebou špióna. Stály před ním však tři otázky: prováděl špionáž pro Německo a používal komunisty v Japonsku, ale ve skutečnosti byl nacista? Byl to dvojitý špión, pracující jak pro Berlín, tak pro Moskvu? Byl ve skutečnosti špión pouze pro Moskvu a předstíral, že je nacista? Když Sorge ve vězení 8. prosince 1941 slyšel, že je Japonsko ve válce s USA a Británií, cítil, že jeho záchrana je možná. Japonci byli nyní vydáni na milost Sovětům, zatímco po 22. červnu 1941 prosil sovětský velvyslanec japonskou vládu o ujištění, že Japonsko zůstane neutrální. Po Pearl Harboru musel Sorge kalkulovat, že je v zájmu Japonců, aby ho drželi v bezpečí a dobře s ním zacházeli. Vskutku to tak bylo.

Japonci předpokládali, že má nemalou cenu při dohadování s Moskvou, odmítali ho předat Němcům. Když von Ribbentrop žádal, aby byl Sorge vydán do Berlína, Japonci se vykrucovali. Sorge věřil, že Solomon Rozovskij, náměstek lidového komisaře zahraničních věcí, o kterého se staral v roce 1924 ve Frankfurtu, kde byl jedním z delegátů Kominterny na IX. sjezdu Komunistické strany Německa a zasloužil se o naverbování Sorgeho pro Kominternu, zařídí jeho propuštění z japonského vězení. Za jeho osvobození bojoval i vyslanec Německa a zvláště jeho žena Helma Ottová, která byla po jistou dobu jeho milenkou se souhlasem manžela, jenž byl na oplátku milencem oslňující Anity Mohrové.

Na japonské straně panovala víra, že Sorge byl dvojitý agent. Účinky pocítili Němci působící v Německu, včetně pracovníka Gestapa, kterého do Tokia poslal sám Himmler. Celé měsíce se vyslanec Eugen Ott snažil ututlat celou událost kolem Sorgeho v německé kolonii a bagatelizoval její význam v hlášeních do Berlína. Moc se mu to nedařilo. Generál policie a SS Heydrich se začal o věc velmi zajímat i proto, že v tom viděl příležitost posílit svoji pozici u Hitlera a oslabit šéfa německé vojenské rozvědky, který byl později, podobně jako Sorge, popraven. Japonská víra nejen ve vyslanectví Německa v Tokiu byla vážně podkopána, podobně jako v Hitlera, nejen pokud jde o japonskou kolonii v Německu. Sorge našel uspokojení ve zprávách oznamujících zvyšující se napětí mezi Německem a Japonskem a snažil se je zhoršit i během výslechu ve vězení. Právě jeho chycení udělilo nepevnému partnerství Osy největší ránu. To byla jeho neúmyslná velká služba pro Moskvu.

Během vyšetřování se představil jako analytik a interpret událostí, spíše než jako špión. Většina publikací, včetně knih, a jejich počet jde do stovky, tvrdí, že Sorgeho zprávy byly rozhodujícím faktorem při Stalinově rozhodnutí přesunout síly z Dálného východu, aby se posílila obrana na frontě evropské.

Život jeho manželky Káti v Moskvě skončil tragicky; zemřela v pracovním táboře, bylo jí 38 let. Na štěstí pro mír jeho duše nevěděla o jejím osudu. Byla to oddaná komunistka, zanechala herectví a šla pracovat do továrny budovat nádherné zítřky. Obžalovali ji a mučením donutili k přiznání, že byla německou špiónkou. I na ní se projevilo rčení, že revoluce požírají svoje děti i vnuky.