LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ
Leží tu zaprášené, němé, a asi i neviditelné – nikdo nezavadí pohledem. Dávno minul čas přívětivých křesel, hasnoucích lampiček a něžných doteků. Dnes – kus jako kus.
Teď se někdo zastavil. Já. Vytahuji z papírové krabice první knihu bezdomovkyni. Za pět korun, přímo z chodníku před antikvariátem, stoupají k nebi Máchovy verše. Z Filozofické čítanky se už pár zamknutých let zamračeně valí staletí a stydím se i já.