KAREL SÝS

Do zimní Prahy 2016, do Prahy, která nepříliš oprávněně předstírá, že je světová, vpadl kus opravdové světovosti. Výstava CELNÍK ROUSSEAU – MALÍŘŮV ZTRACENÝ RÁJ zaplnila jedno patro Paláce Kinských (uspořádala Národní galerie v Praze, skvělá kurátorka Kristýna Brožová – jak to všechno pro Prahu získala?!).

Nevím, jestli Pražané Rousseauovi rozumějí. Pokud nikoli, nejsou sami, neboť Rousseuau vzbuzoval za života i po smrti zcela protichůdné výklady. Ať tak či onak, výstavní prostory byly stále plné, možná i díky nápaditým poutačům, u nichž bylo lze pořídit netuctové selfíčko nebo se zadarmo zvěčnit přímo s malířem. Mezi návštěvníky bylo mnoho cizinců, kteří vzali zavděk možností spatřit pohromadě obrazy z majetku několika světových i méně známých soukromých galerií, které by se jinak na jednom místě nesešly. Navíc exponátům vévodil nejparádnější kus – plátno Já, portrét-krajina, briliant pražské Národní galerie.

Galerie se tímto obrazem právem pyšní. Byl koupen díky Vincentu Kramářovi za prostředky státní dotace více méně neoprávněně (dotaci vláda určila pro díla vytvořená před rokem 1800). Stát zaplatil 154 000 franků, což tehdy představovalo 313 390 korun. V katalogu výstavy se pro srovnání uvádí, že kompletně vybavená stíhačka Aero A-18 stála v okamžiku koupě obrazu 256 000 Kč a luxusní automobil Laurin & Klement 78 000 Kč. Podotýkám, že tato stíhačka byla již v době vzniku oproti například německým strojům zastaralá a jeden přepychový automobil mohli čeští buržousti oželet.

Výstavu otevřelo malířovo vyznání, nebo chcete-li přiznání: „Uchoval-li jsem si svou naivnost, je to proto, že mi pan Gérome a zrovna tak pan Clément vždycky říkali, abych si ji uchoval.“ Oba pánové, svého času profesor a ředitel, by dnes byli zcela zapomenuti, nebýt tohoto citátu, který jim dopomohl ke střípku věčnosti.

V této protismyslné větě je vše. Neboť jak je možno uchovat si naivnost a zároveň o ní vědět? Tito pánové byli jen první, kdo samotnému malíři, ale současnému a zejména budoucímu obecenstvu vsugerovali, že Henri Rousseau je „nedělní“ malíř, nedouk, milý chlapík, jenž ve volném čase šmidlá hezounké obrázky pro nenáročné obyvatele periférie, kteří nemají peníze na veledíla z oficiály posvěceného Salonu des artistest francais, ba ani na paskvily mazalů ze Salonu odmítnutých.

A i ti odmítnutí, budoucí „oficiální“ géniové, když se uvolili přijmout mezi sebe podivína, který je portrétoval, hostil a bavil, si nebyli jisti, je-li blázen nebo génius.

On sám v tom však měl jasno. S hrdostí pomazaného vědoucně pravil k Picassovi: „My dva jsme největší malíři své doby, ty ve směru malířství egyptského, já v moderním.“ Picasso si jistě myslel svoje, stejně jako Apollinaire, který ve vztahu k Rousseauovi osciloval mezi shovívavým poklepáváním na rameno a vědomím, že se srazil se supernovou.

Výrok malířova ctitele a vykladače Wilhelma Uhdeho – „Až se jednoho dne budou psát dějiny této doby, na první stránce bude stát jméno Henri Rousseau“ – byl zatím jen zálohou na budoucnost.

Takže naivita? Jako jasný důkaz se uvádí soudní případ, kdy malířův advokát Guilhermet hájil svého klienta, který se zapletl (nikoli poprvé) do podvodu s falešnou šekovou knížkou: „Jeho malířství a sama jeho inteligence je z doby, kdy se ještě nevědělo, co jsou to šeky.“ A pokračovalo to scénou (možná jen dobře vymyšlenou), kdy Rousseau po příznivém rozuzlení kauzy telefonoval snoubence a z obavy, že ho neuslyší, prý ze všech sil do mikrofonu křičel. „Neboť je odtud tak daleko!“ A přece to všecko byla pravda. Šeky zřejmě neznal, jako Picasso zase neznal mobily a milenka byla opravdu daleko, což mohl vzít v úvahu pouze rozený básník.

A propos básník! Henri Rousseau psal básně a jednou z nich doplnil na vysvětlenou obraz Sen (z roku 1910). Do češtiny ji geniálně přeložil Vladimír Holan a já věřím, že ji svým svrchovaným uměním nevylepšil:

Jadviga ve snu plném krásy

usnuvši sladce, jako vzlyk

slyšela dudy, na něž hrá si

on, dobře smýšlející kouzelník.

Zatímco luna planouc v kraji

zrcadlí zeleň na květech,

divocí hadi naslouchají

kouzelným nápěvům dud těch.

To je, pánové veršotepci, báseň utkaná z látky, která není k mání pro každého!

Na obrazu Sen jakýsi hnidopich, jinak sečítající slepá střeva, napočítal přes padesát odstínů zeleně. Současníci si lámali hlavy. Obchodník s obrazy Vollard se snažil malíře přinutit k doznání: „Jak jste dosáhl toho proudění vzduchu mezi stromy a že měsíční světlo vypadá tak skutečné?“ Malíř skromně, ale sebejistě odpověděl: „Pozorováním přírody, pane Vollarde.“

Filozofa Maxe Webera zarazil obraz Dvojkolka pana Junieta (škoda, že jsme toto veledílo v Praze nemohli spatřit), respektive pes, který běží před vozíkem: „Není ten psík přece jen příliš malý?“ Rousseau přesvědčivě vysvětlil: „Není, musí být právě takový, jaký je.“ Rozuměj ne takový, jaký je na obraze, ale jaký běží před malířovým zrakem.

Zachovala se fotografie pana Junieta s rodinou a vozíkem. Je malebná, jak už bývají fotografie z belle époque, ale nic nenasvědčuje, že z ní vzejde veledílo. Rousseau viděl za fotografii (neboť bezpochyby obraz maloval podle ní), a přece nic nevynechal, vše je takové, jak má být. Tisíce psíků denně běží, ale tenhle psík poběží věčně a proto je malý.

V nabídkovém dopise starostovi rodného města Lavalu popisuje obraz Spící cikánka. Zatímco vykladači zbytečně hledají v obraze všemožné erotické symboly, malíř zůstává věcný, jak se patří: „Potulná černoška, mandolinistka, jejíž nástroj leží vedle ní se džbánem (váza obsahuje pitnou vodu… Lev, bloudící nablízku, ji objevil, ale nesežere ji… Cikánka je orientálně oděna.“ Vše, co je třeba vědět, se adresát dozvěděl. Cikánka nebude sežrána, netrpí žízní a je pestře, leč vkusně oblečena.

V tom to vězí. Jak jasnozřivě podotkl Vratislav Effenberger: „Maluje všecko, co vidí.“

Tedy nikoli, co chce vidět. Všeho kolem něj i v něm je dostatek.

Smáli se mu, že neumí perspektivu. Rousseau pochopil, že z hlediska stvořitele perspektiva neexistuje, je to jen vada lidského oka. Tím sice osvobodil Picassa a spol., ale ti se dali obelstít vlastními čočkami. Stačil je aspoň v deliriu varovat. Jeho poslední slova údajně zněla: „Roberte, proč jsi rozbil Eiffelovu věž…“

Rousseau nepotřeboval nic rozbíjet, realita mu stačila právě taková, jaká je.

Měli ho za figurku, zajímavou, zábavnou, nadanou, ale přicházeli z jiného světa, který je třeba rozbít a znovu složit, zatímco on se spokojil tím, jak je svět již složen.

Přesnost, to je oč tu běží. To nemá s naivitou nic společného. Naivní je naopak představa, že si se světem mohu dělat, co si zamanu. Stačí malá odchylka a stroj nepracuje, stavba se hroutí, tělo nefunguje.

Rousseau posvém vykládá úsloví o ďáblovi, který se skrývá v detailu. Kdo se příliš bezstarostně rozmachuje, zradí ho podrobnosti. Nepřesnosti se vymstí.

Apollinaire pobaveně líčí přípravy na svůj portrét: „Nejdříve mi změřil nos, ústa, uši, čelo, ruce i celé tělo a pak vyznačoval na plátně velmi pečlivě míry, zmenšené úměrně k formátu.“

Zaznamenal i okolnosti vzniku obrazu Básník a jeho Múza: „Chystal se k dohotovení díla, jež je malířstvím bez jakékoliv literatury, když dostal náhle, aby mě poctil, novou myšlenku, kouzelnou myšlenku namalovat v popředí řadu básnických karafiátů. Ale dík nespolehlivým vědomostem botaniků z Vercingétorixovy ulice (Rousseau zde měl jistou dobu ateliér, pozn. ks) zvítězilo zbožné a čisté malířství nad literaturou a za mé nepřítomnosti namaloval Celník levkoje, zmýliv se v květinách. Napravil svůj omyl během téhož roku, namaloval můj portrét s básnickými karafiáty.“

Pravda, postavil velkému umělci aspoň malý pomník:

Nápis na hrob Henri Rousseaua

malíře a celníka

Drahý Rousseau slyš

Zdravíme tě

Delaunay s paní pan Queval a já

Propusť naše kufry přes nebeskou celnici

Vezeme ti plátna barvy štětce Nech otevřený vjezd

Ať konečně můžeš veškerý svůj drahocenný čas

Obětovat umění a jako když jsi portrétoval mne

Namalovat podle skutečnosti tváře hvězd

Rousseuaovi botanikové možná nebyli spolehliví. I vyprávěnky starých zbrojnošů, kteří se po popravě císaře Maxmiliána vrátili z Mexika, patřily spíš do bájesloví než do dějepisu. Ale Rousseauovy džungle jsou pravdivé jako pohlednice, mexičtější než mexické. Kamil Lhoták taky nebyl v Americe ani v Rusku, a přece se tam skrz zeměkouli propadl.

Snad nejkrásnější obraz světa – Zaklínačka hadů (mohli jsme ho na výstavě uvidět) – je sama substance tropů. Lze ho sice obkreslit, jak učinil Victor Brauner (Zaklínačka Konglomeros) nebo napodobit, jak učinil nikdo menší než Max Ernst, ale tím ho jen pokazit.

Na obrazu Já, portrét-krajina Rousseau drží paletu se dvěma jmény: Clémence (první manželka) a Marie (kandidátka ženitby). Když se později Marie Foucherová vdala za jiného a Rousseau se podruhé oženil s Joséphine, Mariino jméno přepsal podle současného stavu. Poměry se změnily v reálu a tedy i na obraze.

Jistě by trpěl, kdyby zjistil, že jeho plátno zobrazující hráče rugby pojmenovali „Hráči fotbalu“.

Můžeme vzít jed, že na jeho zátiší i na stole jsou opravdu tři pomeranče, dvě jahody a jedna třešeň s bezlistou stopkou.

Když namaluje dům, byť z periferie, dozajista souhlasí i počet oken. A proč by neměl souhlasit? Souběžně vystavený obraz Josefa Čapka Předměstské zahradnictví prozrazuje, že okno bylo pro Josefa pouhý ornament. Tady je Švejkovo slavné „Mně na nějakém tom kroku nezáleží“ krokem do prázdna.

Na výstavě nám bylo dopřáno porovnat dva obrazy téhož objektu: Továrna na židle v Alfortville a Továrna na židle. Oba vznikly pravděpodobně v témže roce 1897. Jsou skoro identické. Skoro! Vše je na svém místě, ale na větším obraze jsou v levé části navíc tři tovární komíny a na střeše továrničky (spíše vilky) poněkud jiné komíny. Na obou obrazech se procházejí dvě postavičky, na menším má jedna rozevřený deštník. A v pravém rohu menšího obrazu nacházíme vzrostlejší keře. Co se přihodilo? Byly komíny zbourány? Přestavěny? Jednou pršelo a jednou nikoliv? Nikdy se to nedozvíme?

Rousseuaovi lze vložit do úst s malou změnou Rimbaudova slova: „Vedle mne jste všichni jenom malíři.“