MICHAL ČERNÍK

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Pokusím se být stručný a věcný. Když jsem šel na toto setkání, tak jsem si říkal: Průniky české a slovenské literatury. K jakým průnikům může docházet? Když neznám já osobně slovenskou literaturu, protože si ji nikde tady nemohu koupit. V Praze není takové knihkupectví. Dříve, za dávných dob, bylo na Václavském náměstí knihkupectví, které se jmenovalo Slovenský spisovatel. Tam jsem si kupoval básníky i spisovatele, některé bych tady mohl jmenovat. Mezi nimi i pana Hykische. Ale také zakázaného Tatarku, Balleka, Slobodu, Šikulu. Kupoval jsem si tam básníky – Heviera a další. Kde teď seženete básníka, básnickou sbírku slovenského spisovatele? Nikde. Můžete jedině v Bratislavě, ale už ne v Laurinské ulici, kde měl sídlo Svaz slovenských spisovatelů, ale budete se pídit po městě, protože to knihkupectví také už neexistuje. Je to tak? Nemýlím se. Takže mně je líto, že neznám slovenskou literaturu. Setkal jsem se, když jsem sem vcházel, s panem Leikertem a říkal jsem: mám štěstí, že znám Leikerta, protože vyšel tady česky v překladu Jany Štroblové. Jinak bych neznal Leikerta, jeho tvorbu.

Tak mluvím o průnicích. Jaké můžou být průniky? Pro mě tu není k sehnání Rúfus, kterého miluju. Byla tu řeč o tom, že existuje na Slovensku několik spisovatelských organizací. Tady existují tři. Obec spisovatelů, Unie českých spisovatelů a loni založená Asociace českých spisovatelů. To jsou spisovatelé mladé a střední generace. Obec spisovatelů svého času dostávala na svou činnost podporu. Teď jim ministerstvo už léta nedává na jejich činnost žádnou podporu. A Unie českých spisovatelů, kterou tu zastupuje Karel Sýs jako předseda, já jako místopředseda? Existujeme od roku 1999. Nikdy jsme nedostali grant na nějakou akci, žádnou podporu, žijeme z vlastních zdrojů, to znamená z příspěvků. Máme 220 spisovatelů. Každý dává stovku. Mluvím tu na půdě ministerstva kultury. Ani jednou nám ministerstvo neudělilo grant, třeba na seminář se slovenskými spisovateli, kde jsme přímo žádali, že uděláme setkání se Spolkem slovenských spisovatelů a Unií českých spisovatelů. Tak jaképak průniky, když mocenské elity nechtějí, aby se spisovatelé setkávali. Až jsem se divil, že došlo k tomuto setkání díky Petru Žantovskému což je spíše výjimka.

V roce 1995 čeští spisovatelé přišli o veškerý svůj majetek. Literární fond, kde jste platili dvě procenta z honorářů na společné fungování, granty, stipendia, to se zrušilo. To byl politický příkaz a Literární fond byl převeden na nadaci. Za těch mnoho let se vybralo pouhých 250 tisíc korun ještě někdy v počátku a pak už nic, takže nadace rozprodala veškerý svůj majetek, který se naspořil. Teď už tam není nic, žádné peníze, a Michal Novotný, bývalý ředitel tohoto fondu, když šel do důchodu, se omluvil spisovatelům, že udělal velkou chybu, že tento majetek rozprodal.

Čili spisovatelé jsou v Čechách bezprizorní. Nemají ani na to, aby se setkali a aby udělali jakékoliv jiné podobné akce.

Myslím, že to mocenským elitám naprosto vyhovuje. Protože spisovatelé jsou lidé, kteří mají kritické myšlení, nezávislé myšlení, a pokud by se dali dohromady, tak z tohoto spolku vícero lidí by vznikly určitě nějaké vize, určitě nějaké požadavky a nějaké programy, které by se naplňovaly. Bohužel, nevzniká tu nic. Spisovatelské organizace nemají svou vizi a vlastně to vyhovuje.

Tak to jsou ty průniky české literatury. Rád bych přišel na Václavské náměstí a koupil si slovenské knihy autorů, které dnes už neznám. Aby tu bylo nějaké knihkupectví, a tím bychom třeba měli začít nějaké průniky. Požadavek, aby tu bylo slovenské knihkupectví, abychom si mohli kupovat knihy slovenské a naopak české knihy aby byly ve slovenském knihkupectví v ulici Laurinské.