ZDENĚK HRABICA

Nejsem právě příznivcem knih, lépe řečeno sborníků, dříve zveřejněných článků v tištěných nebo elektronických médiích. V následném čtení si je velmi často neumím zařadit do kontextu doby a do kontextu problému; stalo se mi to nedávno u tlusté knihy Mirka Topolánka s neobvyklým titulem „Hlavně se z toho neposrat“, zřetelně editovaných jinou rukou.

Plné dříve zveřejněných řádek.

Výjimkou je pro mne Jan Neruda, Rudolf Křesťan nebo Jaroslav Hašek s řádkami dříve uveřejněnými ve Světě zvířat.

Teď mám v ruce podobný sborník dříve publikovaných článků, většinou aktuálních glos z pera spisovatele a publicisty Lubomíra Mana KDYBY TAK TOHLE ŘEKL PUTIN s citátem Baracka Obamy: „Musíme mít nejsilnější vojenskou sílu na světě a musíme, příležitostně, zkrotit ruce zemi, které by nedělaly to, co my chceme“ (pro stanici VOX, 11. 2. 2015).

Knihu vydalo Nakladatelství Apis Press a jsem přesvědčen, že o jejím vydání nehlesne u nás snad vůbec nikdo. Publikace je příliš na hraně doby, její řádky jsou šťouravé a míří na obranu Ruska, odvažují se konkrétně psát proti agresivním akcím USA ve světě. Autor si dovoluje poukázat na zcela zvláštní postavu doby, na Daniela Hermana, jehož se snad málokdo u nás z etických důvodů dovolí vůbec dotknout. Stejně odvážné je zařazení řádek pod titulkem Kdo může za Jaromíra Štětinu a odkaz na vinu toho, kdo viděl potřebným, aby tento muž v Evropě vystupoval za TOP 09 a za Českou republiku. Nechci pokračovat – takových jmen zařadil Lubomír Man do svých článků mnohem víc.

Velkou výhodou Manovy knihy je, i když neuvádí, kde řádky byly zveřejněny, že ji nemohou napadnout u nás přemnožení autoři zlých anonymů. Nemohou autora odkazovat do háje zeleného nebo doporučovat, aby byl brzy utracen v hájemství rasa nebo rukou nájemného vraha. Sám s tím mám z prvních dnů roku 2017 bohaté zkušenosti.

Lubomíru Manovi přeji lepší vyhlídky.

Díky množství konkrétních faktů o událostech dneška je kniha obsažnou kronikou vcelku smutné doby, pod jejíž tíhou bychom však neměli klesat na mysli. Jako novináře mne bohužel tato doba dovedla až k tomu, že jsem téměř přestal číst denní tisk.

Občas sáhnu do sídlištního kontejneru nebo si noviny v rychlosti prohlédnu v Penny Marketu při nákupu. Lubomír Man mi dal příležitost – slovy doby – k poznání v jiném formátu.