PETR BÍLEK

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Je jeden důvod, který mě trochu znejišťuje v roli mluvčího, že totiž ač jsem šéfredaktorem média, které se jmenuje Literární noviny, tak mám pocit, že jsem přišel o svou kompetenci, protože strážci grantů se rozhodli vyřadit naše noviny ze skupiny literárních časopisů. Nevím, jestli jim vadilo to, že máme největší náklad, ale rozhodně nemáme nárok na veřejnou podporu. Platí, že jedno z kritérií, které vymezuje literární časopisy, je, že jsou to média, která žijí z veřejných peněz a sama se nejsou schopna uživit. Je to kritérium myslím velmi štěpné, protože charakterizuje i to, jakým způsobem fungují v prostředí, které je tržní a které vlastně nepracuje s ničím jiným než s komoditami. Takže jestliže literární časopisy do toho ranku komodit nějak nepatří, pak jsou tedy nějak speciálně určeny svou funkcí, ale jaká ta funkce je?

Myslím, že jsme tady slyšeli hodně vzpomínání, a mně neustále vrtá hlavou Nietzscheho stať o prospěšnosti a škodlivosti historie pro život, a vřele s klasikem souhlasím, když říká, že jít do budoucnosti s hlavou obrácenou dozadu neslibuje mnoho úspěchů. Proto si nemyslím, že by bylo příliš důležité vypočítávat to, jak to tady vypadalo na začátku devadesátých let. Já si myslím, že důležité je si uvědomit, že neplatí některé ty stesky, které tady slyšíme, třeba že není třeba v prvé řadě náležitá společenská prestiž mezi spisovateli, nebo vůči spisovatelům, nebo že nemáme literární kritiku, to vlastně není pravda. Představte si, že máme v současné době plus-mínus 34 internetových nebo tištěných literárních časopisů. A co se tam píše? Tam se píšou jednak původní texty, původní literatura, a jednak se o té literatuře hovoří na nejrůznějších internetových fórech. Mnozí spisovatelé mají své weby, na kterých verbují budoucí účastníky svých kurzů tvůrčího psaní. O literatuře se mluví, a podle mého názoru dokonce až příliš, v určitých komunitách. A ten problém společenské rezonance, na který tady neustále narážíme, ten se netýká jenom spisovatelů. Vždyť to vidíte. Jde o naprostou krizi autority.

Naše civilizace odstranila autority. Každá autorita je omezení svobody. My jsme…, a teď feministky velmi rády uslyší větu: My jsme svobodní a nezávislí lidé. My nejsme muži, ženy, jsme lidé. A my jsme nezávislí a můžeme dělat, co chceme. A musíme být přirození a autentičtí. Jenomže ta autenticita je na úkor komunikace. Tam mizí partner. Jestliže já budu sám sebe projevovat jako autentický subjekt, tak je to bezohledné vůči partnerovi. Já na něj neberu ohled, protože ten partner už mě omezuje, a to je omezení svobody. A tohle povědomí se stává jakýmsi univerzálním lákem, ve kterém je namočena evropsko-americká civilizace, a na to také takříkajíc dojíždí celá literatura. Protože literatura se stává výronem ega, které je agresivní. Agresivní egoismus charakterizuje celou momentálně vznikající (například evropskou) prózu. Já hodně čtu překlady zejména z německé literatury, a tam ta generace dnešních třicátníků-čtyřicátníků se vyjadřuje velmi podobně jako generace česká a mluví neustále o sobě. Je otázka, jaksi teoreticky, že jsou to fikční světy, že to je slovo, že to není bezprostřední vztah k realitě, ale je tam důraz položený na subjekt, ego, na prožitek emocí, a čtenář nemá dostatečně zřetelnou strukturu, ve které by se orientoval. Postmoderní svět mu nabízí jakési chuchvalce emocí, a on s tím buď v dobrém případě souzní, nebo k tomu dokonce získá odpor, protože ho to zavaluje. Zase to omezuje jeho ego. Proč na mě vrháš své problémy, proč mě nebavíš, já chci, abys mě bavil. A ten důraz na spisovatele jako baviče, na toho kdo dělá tajtrlíka, kdo se nebojí sám sebe dostatečně ztrapnit, kdo na sebe dokáže prozradit, kolikrát onanuje, tak to je najednou přitažlivé, to začne být nějakým způsobem zajímavé.

Anebo je zde druhý pól, kdy literatura je postavena na jakési literárně-historické struktuře, a jsou tzv. historické celebrity, to je například Freud. Jen v nedávné době jsem četl tři knihy, které se zabývají Freudem. Jednou je to neblahý osud jeho sestry – jak ji nechal ošklivě Hitlerovi ve Vídni, pak je to osud trafikanta ze Solnohrad, který ve Vídni pomáhá v trafice svého otce, o němž tedy netuší, že je opravdu jeho biologický otec, prodává doutníky Freudovi a svěřuje se mu se svou milostnou historkou s českou prostitutkou v Prátru… A pak je další velmi zajímavá historická celebrita třeba Churchill, Chaplin. Co je spojuje? Deprese. Takže německý autor prostě napíše Dva muži na pláži a tam udělá pseudohistorickou montáž, která dokonce ani pro odborníky není rozluštitelná. Jestli to je tak. Jestli ti dva lidé se setkali nebo ne, protože on vychází z detailní znalosti jejich životopisů a skutečně doložitelně se v tu chvíli, kde se podle něho bavili o tom, jak překonat deprese, tak byli v tomtéž městě. Ale neexistuje žádné objektivní svědectví, že se skutečně setkali, ale není také nic, co by tomu bránilo – uvěřit, anebo konstatovat to jako fakt. A to je potíž, ta záludná hra s historií, kdy z historie máme jenom historky. My příběhujeme. My celou historii stavíme na příběhu, a neuvědomujeme si to, jak je to strašně ošidné. Historie v tomto konceptu neměla žádnou logiku, nebyla čitelná. Historické dění je nepřehledný chaos. A jestliže začneme vnímat historii jako materiál historického románu, tak z něho chceme udělat nějaký příběh, který má začátek, konec, logiku, vztahy. Ale to všechno je jenom dodatečná konstrukce. Spisovatelé mají obrovskou možnost vytvořit něco jako kolektivní mýtus, ale také kolektivní trauma, tudíž se skoro dá říci, že společenské trauma nevzniká bez spolupráce spisovatelů.

Tady byla zmínka o to, jestli rozdělení Československa je trauma. Já si myslím, že není. Protože trauma je něco, co je tady pořád. Pořád vás to trápí, pořád vás to nutí, protože to neodešlo do minulosti. Ale to není náš případ. Rozdělení federace je přece dávno v historii vyřízená záležitost, a vůbec nás to nijak netrápí. A spisovatel, který by se rozhodl to vytvořit jako trauma ve svém románu, tak prostě nenajde rezonanci, protože jeho čtenáři nebudou souznít, tudíž on to společenské trauma nebude s to vytvořit. Funguje totiž velmi důležitý předpoklad, aby sdíleli trauma určité relevantní sociální skupiny, které pak teprve vytvoří ten společenský mýtus.

Podívejte se, jaký mýtus disidentský se podařilo vytvořit po roce 1989. Velmi usilovnou prací médií se vytvořil určitý obraz o disidentu, a ten je nezlikvidovatelný. Můžete ho jakkoli zpochybňovat v současné době, stejně už je tady a už nikdy se nezmění. Pokud budou existovat ještě nějací pamětníci.

Tak jsem se od literárních časopisů dostal úplně jinam, ale proto, že si myslím, že literární časopis je nesmysl. Literární časopisy už prostě ztratily svou funkci. Nemají publikum a nemají dokonce už ani obsahový smysl, protože dneska vydat knihu je naprosto jednoduché. Ona rychlejší cesta textu ke čtenářům, což byla dříve jedna z funkcí literárních časopisů, to prostě zmizelo.

Reflexe literatury. Ano, ta je důležitá, ale ta probíhá v těch současných časopisech marketingově, to je marketingová práce, která jenom upozorňuje na knihy, ale nehodnotí je, protože z toho má jednak obavu, a jednak neexistují autoři, kteří by se chtěli vystavovat riziku toho, že zveřejní své stanovisko. Ale ti autoři jsou akademici, jak tady bylo řečeno, a nenaučili se – čeští akademici – nevím jak je to na Slovensku – ale čeští akademici neumějí komunikovat s „laickou“ veřejností. Přitom se dozvíte o teoriích reprezentace, o fikčních světech o konkretizaci díla, o dějinách strukturalizačního přístupu, nebo se aplikují některé další módní směry převzaté většinou z akademických pracovišť ze zahraničí…

České literární časopisy plní i jiné funkce. A předjímal to i Vladimír Karfík, který, když se ujímal obnovených Literárních novin před 25 lety, napsal: „Vidím týdeník, který by integroval jednotlivá umění v celek kultury, kam ovšem patří i ostatní tvůrčí aktivity z oblasti myšlení, vědy i techniky. Myslím si, že je třeba dát prostor tomu, aby se mohla projevit existence kultury jako celku s vědomím všech jejích kreativních složek. Literární noviny o cosi takového před čtvrt stoletím usilovaly (myslí se tím 60. léta). Dnes je to úkol ještě naléhavější. Literární noviny budou generačním a otevřeným časopisem a budou otevřeny všem tvůrcům s vůlí a schopností vstoupit do trhu kulturních hodnot.“