PETR ŽANTOVSKÝ
Říkávalo se o nás, dlících na západ od řeky Moravy: „Co Čech, to muzikant.“ Nu nevím. Určitě jsem víc muzikantů, ne těch líp či hůře placených, ale prostě ochotnických šumařů v kdejaké hospůdce, potkal v Irsku, Skotsku, Portugalsku – to jejich uhrančivé patetické fado z madeirských špeluněk z duše nevyženete…
V minulém století, vlastně ještě dřív, už od časů pánů obrozenců, to zas vypadalo, že co Čech, to veršotepec. Poezií byl život prostoupen, psala se do památníčků, veršovné byly všemožné gratulace a poděkováníčka. Kdesi doma v šupleti mi ještě prachem zapadá rozdrbaný spisek všemožných návodů, kterak vyjádřiti rozmanitá pohnutí slovem vázaným, taková kuchařka na kuchtění slovíček pro tu či onu příležitost. Měloť se za to, že poezie je ducha vyššího a vyjádřit se veršem, to už něco znamená!
Však také co velikých veršířů naše země nosila: Máchu, Šrámka, Hlaváčka, Wolkera, nejedna událost společenská se bez básníků neobešla, snad každý zvrat politický byl provázen jejich slovy – bouřnými – či oslavnými. Ne vždy to byla poezie největší, ale vždy to byla poezie. A občas sám pánbůh nejspíš napovídal, jak skládat slovo ke slovu, aby vznikl Máj, Terezka Planetová či Jobova noc.
Celé to krásné dvacáté století bylo lemováno zástupy brusičů a cizelérů slova. A měli věru u lidí nemalý respekt. V časech méně snadných dokonce jejich básně sloužily co náhražka chybějících svobod těla, neboť nabízely svobody onačejší: svobody duše, svobody srdce. Ty svobody, které vám nikdo nevezme, nevzdáte-li se jich sami dobrovolně.
Když se k něčemu vyjádřil básník, mělo to váhu a slyšení. Když se komunisté v tom roce devětadvacátém gottwaldizovali, byli to Seifert s Olbrachtem a dalšími, kdo se ozval proti. Stejný Seifert, provázen Hrubínem, odpískal literární sorelu na 2. sjezdu spisovatelů v roce 1956. Na třetím jiní, o půl generace mladší, vedeni hlučným a zemitým Vaculíkem, dali podobu „pražskému jaru“. A nemylme se, ani v dalších dvou dekádách se básníci ze světa nevytratili. Jedni byli sice umlčeni (od Karla Šiktance po Josefa Hanzlíka), ale to samo stvrzovalo jejich velikost a důležitost. Jestliže se vrchnost bojí básníka, znamená to, že básník je ten, kdo má u lidí navrch.
A přicházeli noví, další, mladší – Josef Šimon, Lubomír Brožek, Jaroslav Holoubek, Miroslav Huptych a další, mnozí. Byrokratické zkameněliny v čele svazů a komitétů, ty Pilaře a Skály, nahrazovali Černíkové, Janovicové, Čejkové, vzduch začínal být opět dýchatelný. A pak přišel listopad, otevírající svobody těla, ale zapomínající na svobody ducha. Započal soumrak českého básnictví jakožto řemesla vznešeného a ctěného. Slovo obecně je nahrazováno obrázkem, ikonou, smajlíkem. Kdo by měl trpělivost s básní!
A tak nám mizí v zapomnění, všichni ti, kdo rýsovali to naše dávné dvacáté století. A přitom jen těch kulatých či půlkulatých výročí, co jen letos či loni stálo za připomínku: František Halas (1901-1949), Vladislav Vančura (1891-1942), Jaroslav Seifert (1901-1986), Josef Hora (1891-1945), Jindřich Hořejší (1891-1941), Konstantin Biebl (1898-1951), Josef Kainar (1917-1971), Vladimír Holan (1905-1980).
Nemlčí se však jen o zesnulých, však oni už nemohou protestovat. Mlčí se i o žijících. Kdo připomněl před-předloňské sedmdesátiny Jaroslava Čejky a Michala Černíka či loňské osmdesátiny Vladimíra Janovice? Dostat letošního sedmdesátníka Karla Sýse do vysílání Českého rozhlasu byl nadlidský výkon.
A tak bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Česká takzvaná mejnstrýmová (rozumějme: ignorantská) média, z nichž ta dvě největší, Český rozhlas a Českou televizi, si nadto platíme ze svých daní, se tváří, že básníků v zemi české nebylo a není třeba. Možná mají pravdu. Opakovaná lež se přece pravdou stává docela nebezpečně často. Ale ano, občas se tu a tam cosi jako básník ukáže, ale zpravidla je prezentován jako cirkusové tele s dvěma hlavami (hleďme, exot, činí něco tak zbytného!), anebo je do veřejného diskursu připuštěn jako reprezentant nějakého politického, nikoli literárního výkonu. Třeba když náležitě pomluví prezidenta republiky. To se pak do houfu přibere i básník. Jen probůh nechtějme, aby ho někdo četl!
Přetištěno z Literárneho týždenníku