JIŘÍ JÍROVEC

Nedávno jsem dostal ukázku spartakiádní naprosto odporné komunistické propagandy.

Ty kurvy komunistický se neostýchaly zneužít ke svým cílům mladé dívenky v rozpuku. Poupata, dalo by se říct. Přinutily je, aby s úsměvem poskakovaly v rudém oblečení na pískové ploše a vytvářely dojem, že budoucnost je přinejmenším růžová.

A nejen to, komunisté přinutili na 200 000 lidí, aby na tribunách tuhle komunistickou zvůli, která postihla na 16 000 dívek, obdivovali. Prostě zhouba hodná Chovancovy pozornosti.

Zmíněné video bylo z roku 1985. Ty dívenky ze Strahova se již blíží padesátce a po většinu života budují vysněný kapitalismus. Mají svobodu. Propaganda jde mimo ně, a pokud to nemají v pracovní náplni, nemusejí se usmívat a předstírat radost. Nikdo je nenutí, aby po šichtě šly na cvičiště a poskakovaly do rytmu oslavujícího jásavé zítřky.

Neusmívají se, protože se možná stydí, že kdysi uvěřily, že jejich život bude lepší. A překvapilo je, že se tak nestalo.

Parlamentní listy uveřejnily článek, který napadá systém, do kterého mnohé z nich spadly: „Když pokladní viděla první výplatu, rozplakala se. Ne štěstím. I odchod na WC si musely vybojovat, řekly nám pracovnice.“

Prodavačky a pokladní jsou mimo rozlišovací schopnost politiků, jimž dobré bydlo otučňuje podbradky a nacpává břichy. Jejich prostřednictvím ochutnávají pracující plody své práce (to se říkalo již za komunistů) a to dá nějakou námahu.

Sobotka se dal nedávno slyšet, že taky tloustne a že se jeho strana zaměří na střední vrstvu. Kdyby měl odvahu jít mezi prodavačky a pokladní, je skoro jisté, že by rychle zhubnul. Kdyby mohly na chvíli přestat pracovat, hnaly by ho sviňským krokem.

ČSSD, tedy post-komunistický předvoj pracujících (dříve dělnické třídy), již zcela zapomněla na to, že kvalitu společnosti je nutné posuzovat podle nakládání s těmi nejchudšími.

Prodavačky a pokladní, s nimiž se denně setkáváme, nejsou pro volby důležité. Nezajímají je Sobotkové, Kalousci ani vykukové ve Sněmovně, kteří si bezostyšně berou volno, kdykoli se jim zachce a ojebávají voliče o páteční odpoledne, kdy se jim již nechce pracovat. Nepočítají, komu dát hlas, ale jak vyjít.

V médiích se o nich nemluví. Ta maří čas babišováním. Proč se zabývat mladými ženami, které mnohdy pracují 12 hodin denně a někdy mají i druhou práci, aby nakrmily vzdálený sen o milostném životě, dětech a vlastním bydlení. Nemají čas na kulturu, nemají na knížky. Mají strach ze ztráty existence a z toho, že je jednou ojebe nějaký makléř o peníze na byt.

Společnost, k její vlastní škodě, zajímá, kdo zrovna udělal Agátě dítě a co na to její manžel. Ačkoli i to vlastně je o bídě „tam dole“.

Proti chudobě bouřil za komunismu Jiří Dědeček. Jeho bojovnost časem vyčichla a tak ani neví, jak byla jeho píseň „Moje holka je chudá“ nadčasová.