EDWARD CURTIN

Ticho je slovo těhotné mnoha významy: pro mnohé hrozba, pro jiné nostalgické vyvolání doby, vyjádřené zastaralou technikou, pro další odsouzení k nudě. A pro někoho, kdo je ctitelem starověkého umění rozjímat, číst a psát, je slovem hlubokého, dokonce svatého významu.

Ale ticho, jako tolik jiného v současném světě, včetně lidských bytostí, je na seznamu ohrožených druhů. Další vzácný pták – nazvěme jej svatým duchem skutečné myšlenky – pomalu mizí z našeho středu. Jed hluku a stálého zaneprázdnění zamořuje víc, než si myslíme, ale s jistotou naši schopnost přemýšlet.

Sedím na kamenném schodu malé kabiny na ústí Cape Cod (mys na atlantickém pobřeží USA, přírodní rezervace; pozn. překl.). Všude ticho. Tři stopy přede mnou okusuje králíček trávu, a to okusování se rozléhá. Smutná holubice chvilkami sténá. Vidím trávu na blatech vlnící se ve větru a vnímám její slabý šum. Cítím se doma.

Usazuji se k tichému zastavení. Jsem až překvapený, jak výjimečné ticho nastalo, jak dělat nic se zdá být tak neamerickým. Hluk a zaneprázdněnost se staly našimi součástmi. Zatímco pozoruji vlnící se rákos, napadá mě, proč asi kdekoli, kam se obrátíte, jsou lidé uspěchaní a vystresovaní. Všude převažuje šílený neklid. Ať se ptáte mladých, středněvěkých nebo penzistů, všichni mluví o tom, že trpí stresem a nedostatkem času. Často slyšíte, jak říkají:„Je to bláznivé.“ „To“ není nikdy definované.

Zřetelně existují mocné síly, jež profitují z tohoto hlučného zaneprázdnění, tohoto propojeného způsobu technické spotřeby, tohoto zkracování času. Zdá se, že snad každý má své důvody, proč je v takovém stavu, ale málokdo si představí, jak a proč by měl být „připravený“. Nemají chvíli klidu, aby to udělali. Nebo to udělat nechtějí.

Když mluvím o hluku, nemyslím prvotně na rámus, jejž si spojujeme s městským životem – osobní a nákladní auta, taxíky, houkačky, sirény, zácpy atd. – svět, ženoucí se, aby se z neznámých důvodů někam dostal. Tomuhle hluku je těžké se vyhnout, dokonce i v malých městech a na předměstích. Když se posunu o půl míle z místa, kde sedím v tichu, narazím na takový hluk, jak se lidé v automobilech ženou ve snaze nalézt z něj únik.

Strávit pár dní na osamělém místě na Cape Cod je luxus. Uvědomuji si to. Totéž je mít tyhle minuty k napsání těchhle slov. Zatím také vím, že jsem si vybral to udělat, a že ten luxus je pro mě i nutností. Jak jsem mohl žít bez „nicnedělání“ v tichu? Dokonce i počítač, na kterém píšu tahle slova, mi říká, že se pletu: chce má slova „nedělat nic“ opravit na „něco dělat“. Jsem překvapený, že mi neříká, že bych se měl „bavit“, i když něco dělat je možná ekvivalent.

Hluku současného života je těžké se úplně vyhnout, a v některých případech je nejmenším narušením ticha, jež mám na mysli. Existuje jiný druh hluku; je dobrovolný a jeho účelem, ať už vědomě či ne, je zajistit, že člověk nebude „chycený“ tichem. Jak vědí ti, kteří před tichem prchají, je nebezpečné vůči panujícím domněnkám o sobě i o světě. Zdá se, že hluk uklidňuje víc.

Všichni známe lidi, kteří se od rána do noci, den za dnem pohybují venku, aniž by se kdy zastavili a vkročili do zvuků pomalého ticha. Nemusíte je hledat daleko; jsou ovládaní technikou. Po celý svůj život se prohánějí v kokonu technického hluku. Jsou informovaní, v kontaktu, mají přehled o všem kromě vlastní duše. Utopili se v neustálém hluku televize a rádia, v zaneprázdnění telefonními hovory, psaním nebo bezvýznamným „to se musí udělat“. Vždycky plánují, chodí, organizují a stanovují činnost. Nebo hovoří – donekonečna tlachají o počasí, o nákupech nebo o posledních křiklavých titulcích běžných sdělovacích prostředků.

Vybrali si naplnit své životy rušivým hlukem, aby se tak vyhnuli tichu, jež by je mohlo nutit ke střetu s problémy sebepoznání, jež jsou náplní velkých knih, skutečného umění, plného lidského života; sebepoznání, jež spojí jedince se společenskými podmínkami v jeho historickém období; poznání, jež by jim dovolilo pochytit zdroje pronikavých obav a zoufalství, jež vyvolává jejich ustrašenost. To je to, co C. Wright Mills nazval sociologickou představivostí.

Spojené státy už patnáct let žijí v oficiálním stavu národní pohotovosti a trvalého, paralyzujícího strachu – strachu, jenž udržuje lidi v co nejrychlejším pohybu, natolik, že se nezastaví a neohlédnou, aby viděli, co se jim stalo a proč a kam míří – přes útes.

Teď je další den a já sedím ve stínu stromu a dívám se na nádherný přístav plný plachetnic. Přede mne se snáší racek. Od západu se zvedá silný vítr. Tahle voda je hřištěm bohatých. Ti si na rozdíl od chudých mohou venkovní ticho koupit. Zdá se, že mají spoustu času na hluboké myšlenky, takové jako kde se berou všechny jejich peníze. Z firem, které jsou součástí vojensko-průmyslového komplexu? Z vykořisťování jiných? Podezřívám je, že využívají svůj „volný“ čas na přemýšlení o něčem jiném.

Bouřlivá voda mi z nějakého důvodu připomíná všechny ty uprchlíky, co utíkají před válkou přes Středozemní moře. Zoufalí lidé. Proč musí umírat při hledání útočiště? Proč musí prchat z domova? Kdo je nahnal do člunů? Přináší mi tyhle myšlenky na mysl moře a ticho? Tiché snění to umí. Umí vykouzlit znepokojivé myšlenky.

O takových věcech píšu často. Většina z toho, co píšu, jsou vážné věci, o nichž lidé mluví jako o „těžké“ literatuře“; války, atentáty, puče atd., – spousta historie, společenských problémů, filozofických a teologických otázek. A já shledávám, že mnoho lidí to shledává příliš těžkým na pochopení. Nenajdou si čas nebo tiché soustředění, aby to přečetli pozorně a snažili se zjistit, zda jsou mé analýzy správné. Myslím, že si vybrali nevěnovat čas vstupu do kokonu tichého soustředění, jež to vyžaduje. Budou přikyvovat nebo odmítat, ale hlouběji se neponoří. Hlouběji znamená nebezpečí.

Například ty statisíce prchajících na člunech; kdo zavinil jejich osud? Kdo začal válku, která je vyhnala z domova? Můžeme my být zapleteni? Neseme odpovědnost my? Můžeme být dost potichu pozorní, abychom slyšeli jejich křik a zkoumali fakta? Je hlučná zaneprázdněnost dobrovolným vyrušením od pravdy? Žijeme ve špatné víře?

Dokážeme přestat mluvit, přestat se dojímat, přestat o takových věcech dost dlouho rozvažovat? Dokážeme být zticha dost dlouho, abychom slyšeli, co může ticho odhalit? Před čím utíkáme? Existují pravdy tak hluboké a tak znepokojivé, že musí být „umlčeny“?

Myslím, že ano.

Pozvolné ticho by nám dovolilo pochopit, jak vůdci Spojených států tím, že provokují k válce s Ruskem, posouvají svět ke konečnému tichu jaderného požáru. Většina lidí je příliš „zaneprázdněná“ a příliš nesoustředěná – a proto příliš neinformovaná – aby si toho všimla. Čili pro ně se to neděje. Neděje se to, jak řekl Harold Pinter o všech nesčetných válečných zločinech spáchaných Spojenými státy, zatímco byli Američané hypnotizováni, aby si mysleli něco jiného: „Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce i když se to dělo, nedělo se to. Nebylo to důležité. Nebylo to zajímavé.“

Byli jsme příliš zaneprázdnění, abychom si toho všimli. Vše, co jsme slyšeli, byl hluk, propagandistický chaos.

Společnost trpící chaosem společensky navozeného deficitu pozornosti je společností ve stavu rozvratu. Většina lidí, zaměřených na hlučné popředí konvenčního myšlení, živeného nekonečným pobavením a pseudoudálostmi, jež chrlí masové sdělovací prostředky, je ztracena v kakofonním duševním chaosu.

Nejsem si jistý, zda psát tahle slova má nějaký smysl. Ale jsem si jistý, že umění psát znamená umění číst. Spisovatel tvoří a čtenář obnovuje; oba žádají ticho, nicnedělání, zastavení veškerého hluku, jenž slouží k zabránění skutečné myšlenky. Slyšíte mě?

Stroje musí být zastaveny. „Naše výmysly“, poznamenal Thoreau, „se rády stávají krásnými nástroji, jež odvrátí naši pozornost od vážných věcí.“

Není těžké otočit vypínačem, vytáhnout zástrčku nebo zmáčknout tlačítko; těžší je to chtít. Ještě těžší, i když stejně nutné, je zklidnit mysl, utišit neustálé vnitřní hlasy – žvanily, které nás všude provázejí.

Pokud nějakým zázrakem neodmítneme záplavu chvalozpěvů na hlučné zaneprázdnění, které je nám prodáváno, aby rozsévalo zmatek, jsme odsouzeni. Zní to možná přehnaně, ale přehnané to není. Jsme vedeni na porážku šílenými elitami, které nás tlačí do světové války. Topíme se ve lžích a v dalších lžích, lžích znásobovaných hlučným opakováním.

„Není nic silnějšího než odér prolhanosti… Cítíte jej. Páchne jako smrt.“ Tohle jsem nedávno slyšel, jak říká Bigg Daddy v představení Kočka na rozpálené plechové střeše.

Trapistický (odnož řádu cisterciáků; pozn. překl.) mnich Thomas Merton kdysi napsal, že jednoho dne nám prodají déšť; naznačil tím, že jakýkoli základní, krásný aspekt života může být zničený společností, za každou cenu odhodlanou k ničení skrze válku a konzumním stylem života. Teď my, kterým prodali hluk a rychlost, aby odstranili pomalé ticho, máme mnohem hlubší problém. Neuvažujeme přímo, uvažujeme-li vůbec. A jasné uvažování nebylo nikdy důležitější.

Revolucionář Gándhí to řekl dokonale: „V přístupu k tichu duše nalézá cestu v jasnějším světle, a co je nepostižitelné a mámivé, dosáhne křišťálové přehlednosti. Náš život je dlouhé a obtížné hledání Pravdy.“

Edward Curtin je sociolog a spisovatel. Učí na Massachusettské fakultě svobodných umění.

Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK