KAREL SÝS
Ctitelů Kamila Lhotáka neubývá, spíše naopak. Na sklonku loňského roku se potěšili knihou Jana Králíka ZA OHRADOU SNŮ (Paseka-Pražská scéna, Praha 2016, 127 str. a příloha). Podtitul Motorové opojení Kamila Lhotáka napovídá, že autor, dlouholetý redaktor Světa motorů, se zaměřil především na celoživotní malířovu lásku – motocykl. Sám Lhoták se mi svého času svěřil s nechutí k automobilu, zatímco motocykl je a zůstane posledním dopravním prostředkem, na němž cestujeme v přímém styku s povětřím.
Jan Králík Kamila Lhotáka zpovídal a výpověď si pečlivě zaznamenal. Kdo z několika ukázek zná malířovu zpověď, ovšem mnohem širší, zachycenou Jaromírem Pelcem na pásek a poté přepsanou (ukázky byly otištěny v časopisu Kmen v roce 1989, č. 42), zalituje, že Králík poněkud smazal autenticitu hovorové řeči. Kamilova slovní zásoba i dikce byla nenapodobitelná a tvořila pevnou součást výpovědi. Je pravda, že motocykl a motory vůbec představovaly podstatnou součást Lhotákova života a spolu s balony důležitou složku jeho inspirace. Nikoli však jedinou. Je nesmírně těžké už jen popsat, natož vyložit podstatu Lhotákova umění, v němž vůně benzínu představovala jen jevovou stránku potravy jeho múz. Nejlépe to ukáže Králíkův popisek u portrétu malířova syna: „Ač Manet 90 na obrázku je velikosti známky, mohl by se podle něj konstruovat.“ Jako by se podle Arcimboldovy zeleniny mělo vařit!
Má pravdu v tom, že Lhoták byl mimo jiné dokonalý kreslíř, ale smysl obrazu je zcela jiný a vyložitelný jen podle srdce diváka. Jak napsal Jiří Langer v knize Devět bran: „Každý podle kořání své duše a podle zákmitu světů, jimiž právě té noci letěla jeho Země.“ A detailní vypracování stroje je jaksi dárek navíc. V Lhotákově díle najdeme geniální zkratky, bez nichž by se malba změnila v technický výkres.
Ovšem tak to má být: každý jen tu svou, má za jedinou a Jan Králík odvedl práci skvěle, když navíc na mnoha místech přestoupil hranice „motoristického“ oboru.
Uspěl rozhodně lépe než autor „kunsthistorického“ doslovu Jana Dvořáka, k němuž se ještě vrátím.
Navíc se v samém závěru práce na knize autorovi poštěstilo zázračně objevit ručně psaný a malovaný časopis Auto-moto zpravodaj, který tercián Kamil Lhoták „vydával“ se spolužákem Tondou Skružným. A – objev nad objevy – okouzlený divák zde spatří kresbu nuselské ohrady, ráj Lhotákovy obraznosti. Zde dožívaly archetypy automobilů, motocyklů a letadel, aby na sklonku existence našly svého křísitele. Věru lze oprávněně vykřiknout: Hle, ráj znovu nalezený!
Bohužel se ani Jan Králík nevyhnul kletbě popřevratové doby. Soudí zřejmě, že kniha by nebyla úplná bez odsudku minulého režimu, v němž ostatně sám žil.
„Stejně jako motocykly miloval Lhoták hudbu. A když je řeč o muzice: Po válce vstoupil do komunistické strany. Když v únoru 1948 obvinili v Sovětském svazu jeho oblíbeného Šostakoviče z formalismu, vrátil Lhoták soudruhům legitimaci. Tohle mu komunisté neodpustili.“ Nějak se mu ty únory popletly, ale z formalismu byl ve všech možných režimech obviňován kdejaký skladatel, když přišel s něčím novým. Šostakovič se však brzy dostal do výkladní skříně SSSR (národní umělec RSFSR 1948, národní umělec SSSR 1954, státní cena SSSR 1941, 1942, 1946, 1952, 1968…). A nevím, jací komunisté vrácenou legitimaci Kamilovi neodpustili? Jak se to projevovalo?
Na str. 72 čteme: „Syn Kamil vzpomíná, že jeho otec ilustroval knihy prakticky denně, bylo to jeho živobytí.“ Na str. 91 však čteme: „Ve stalinských dobách neměl moc práce a často býval v tísnivé finanční situaci.“ Následuje neúplný výčet automobilů, jež za komančů vlastnil: Škoda Popular, Škoda Felicia, Hillman, Oktávie kombi, s tím ovšem, že auta spíše zavrhoval a dával absolutní přednost motocyklům, a těch vlastnil nepočítaně.
Na str. 96 se dočteme o staviteli bicyklů Hymanu Hetchinovi. „Hetchin byl původem ruský Žid, který se po revoluci v roce 1917 zachránil útěkem do Anglie.“ To utíkal před Trockým, Kameněvěm, Zinověvem, Sverdlovem, Apfelbaumem? Nebo před rudou jízdou Isaaka Babela?
Na str. 105 Králík nezkušeného čtenáře-nepamětníka poučí: „Korespondence s Anglií z poloviny 50. let vyžadovala buď odvahu, nebo skutečné nadšení. V případě Kamila Lhotáka bych si vsadil na obojí.“ Do té doby jsem nevěděl, že i já (a ostatní spolužáci) jsem v té době prokázal neuvěřitelnou udatnost, neboť jsem si dopisoval hned s dvěma americkými děvčaty (a také s jednou Ruskou) a angličtinu jsem se učil ze sovětské učebnice vydané v Moskvě v roce 1953. Pravda, na str. 94, teprve však u Lesson 31, byla fotografie Stalina s větou: „We love our Great Leader Comrade Stalin!“, ale až pod větou Milujeme naši matku vlast. Takovou jsme tenkrát na Východě prokázali odvahu!
Slíbil jsem, že si posvítím na doslov Jana Dvořáka.
Na str. 118 tvrdí: „Kamil Lhoták se navzdory nepřívětivé době (rozuměj 1955, v roce natáčení „jeho“ filmu Dědeček automobil) odvážně přihlásil v ‚kapitalistické cizině‘ o členství v The Vintage Motor Cycle Clubu of England.“ Zřejmě jsme každý žili v jiné zemi.
Ovšem nevylučuji, že se – jako v každé době – našel nějaký cenzor-blbec. Kupříkladu Lhotákův spoluautor filmu Dědeček automobil Adolf Branald se vyznal v knize Zrození velkoměsta (1985): „Od třiadvacátého února roku 1948 má i Sladkovského sál svůj velký historický okamžik. Ten den se zde sešlo tři sta pokrokových představitelů naší kultury a vědy, politických stran a zájmových organizací, aby položili základ k jednotné revoluční frontě lidu.“ Nebo v knize Dva muži v jedné válce (1979): „Dvacet tisíc lidí se dalo do pohybu směr Kladno, vedli je komunisté a hudba hrála české písničky ke cti a slávě prvního dělnického státu světa. Nikoli bez nesnází pronikli na náměstí Svobody a odtud se zpěvem Internacionály šli na ještě větší náměstí… Rozpustit můžou mejdlo, nás můžou jedině vymlátit!“. Tak mě to nějak mate. Neuhodl Branald náhodou v každé době, která bije a na jakou notu má housti?
Sám Dvořák musí chtě nechtě dojít k schizofrennímu stanovisku, když přiznává: „V dramaticky nevstřícné etapě 50. let však – paradoxně – vznikalo asi nejzávažnější Lhotákovo dílo… Při nemožnosti působit v oficiálním hlavním proudu kupříkladu vyvzdorovaná krása v odstrkovaném a periferním segmentu dětské knihy. Vůbec – zdá se už dnes – to byly i přes tu strašnou dobu a při vědomí ideologických limitů a režimních preferencí vlastně krásné časy knihy: v prioritách kulturní politiky a jejího financování, podmínkách ilustrování, doznívání prvorepublikových umělecko-řemeslných standardů apod.“
No není to na Bohnice? Lhoták by v „oficiálním hlavním proudu“ určitě plout nechtěl, nicméně v žádném případě nebyl přehlížen, naopak. A bezmála pět stovek jím ilustrovaných knih, stovky obrazů, desítky výstav, titul zasloužilého umělce apod. svědčí o jeho nikým a ničím nezpochybňovaném místě v českém umění. (V takové „nemilosti“ by dnes chtěl žít kdekdo!) Mimochodem větu o „odstrkovaném a periferním segmentu dětské knihy“ může napsat jen ignorant. V Čechách se o dětskou knihu vždy dbalo a na rozdíl od dneška vznikla a rozvíjela se česká škola ilustrací pro děti, jimž se odpradávna věnovali ti nejlepší z nejlepších.
Doslov obsahuje i nádherný bonbonek: „Lhotákovsko-kolářovský okruh vedle jedinečných setkání a společenského překonávání nástrah a nepřízně doby navíc od počátku 50. let usiloval – ať již programově nebo jen bezděčně – o vyjádření jednak proamerických sympatií, nebo celkem nezakrytě praktikoval ‚subverzi šibalstvím‘, s etapovitým nastolováním témat zesměšňujících myšlenková schémata a budovatelské snahy tehdejšího stalinistického režimu (Ezopovy Bajky, Baron Prášil, Kocourkov, Enšpígl apod.). Až fanatická adorace motorismu, jehož kořeny i vývoj tkvějí v západní části světa, náleží do tohoto proudu akcentace námětů a látek, která násilný poúnorový řád jistě nevyvolával a nevítal.“
To snad ani Slánský nevěděl, že proti socialismu nešturmují imperialisté, nýbrž Ezop s Enšpíglem!
A jak pohrdlivě píše Dvořák v jiné knize – Kamil Lhoták a kniha (2014) – o vztahu Jaromíra Pelce a mém ke Kamilu Lhotákovi: „Rozřeďované umění nostalgie… početná série sbírek veršů, využívající jakéhokoliv kresebného, grafického i malířského materiálu, často předloh i neústrojně vzájemně kombinovaných a všelijak recyklovaných (včetně kreseb pro Tvorbu…“ Ano, vydali jsme společně mnoho knížek. Já dokonce nejvíc! Pravda, ke spolupráci jsme ho museli přinutit fyzickým násilím, ale takový už je, pane Dvořáku, třídní boj. Tuto jinak překrásnou knihu doslova hyzdí ideologické hlášky typu „v obálkách a ilustracích (rozuměj sovětských autorů Jefremova, Gajdara, Leonova, Katajeva, Simonova, Panfjorova…) se prvotní spontánní nadšení proměňuje v povinnou dobovou machu schematického zjednodušení bez umělecké imaginace“, „řadě tvůrců, kteří to nechtěli vzdát, zůstalo na oficiální umělecké scéně místo jen v koutku, na naprosté periférii, kde se krčila tvorba pro děti: ilustrace dětské knihy, animovaný film, loutkové divadlo apod.“ (lstivý bolševik z nepochopitelného důvodu přestal otravovat naše nejmenší kolektivistickým jedem a trestuhodně zapomněl na leninskou propagandu filmem?), „v roce 1951, v čase vrcholícího komunistického teroru a inscenovaných procesů, Lhoták náhle přerušil svou poválečnou sérii ‚sovětik‘ a nezpochybnitelně opustil budovatelský mainstream knižní produkce“ (v kapitolce s pokleslou vtipností nazvané „Druhá runda ruské vodky“) atd. Jako kdyby Lhoták živořil v nějakém českém Guantánamu! (Oč inteligentněji obdobnou tematiku zpracoval Libor Šteffek v obsáhlé monografii Kamil Lhoták: Grafické dílo v kontextu ostatní tvorby, vydané v roce 2015!)
Takovéhle „kritiky“ a „rozbory“ jsou tenký led. Podle měřítek, jaké Dvořák et consortes nastavili, byl by Lhoták vlastně režimní malíř. Naštěstí nezáleží na tom, co si kdo brblá doma nebo před přáteli v zvukotěsné kavárně, před kamarády, kteří to chtějí slyšet.
Ano, americkou kulturu a techniku Lhoták obdivoval a maloval lépe než Američané sami. Jenže to ještě byla Amerika jiná, technicko-romantická a zdálo se, že Hirošima je spravedlivý trest boží. Lhoták geniálně ilustroval román Rudolfa Fauknera Explorer III (1948), kdy oba snili o sbratření rozděleného lidstva. Stejně vrcholné jsou jeho ilustrace ke knihám ruským a sovětským z let „nesvobody“. Nicméně za svůj naturel a věříme-li na inkarnaci, tedy i za svůj původ vděčil Francii. Propadl se do secese a po libosti se procházel po Jubilejní výstavě 1891 ve Stromovce, kde znal každý keř.
Ještě letos v lednu čteme v novinové noticce k vernisáži v Chodovské tvrzi: „Jeho okouzlení technikou spolu s nostalgií všedního dne pro něj představovalo únik od smutku a politických zvratů v padesátých letech minulého století.“
Takto ovšem Lhotáka nikdy nepochopíme. A už nikdy ho nepochopí ti, co si z něj udělali celoživotní kšeft.
Ve smutku a politických a jiných zvratech dneška a především zítřka, kdy pro mnohé znamená nejen Lhoták, ale umění vůbec jen dobře zpeněžitelný objekt, znamená a bude znamenat maják optimismu. Neboť doby a jejich vykladači odcházejí, červený míček na zelené louce se však neodkutálí.