JOSEF JINDRA
Odpusť, Básníku
Pěšinkou luční
a v šatech přijď,
v lásce nic hezčího není
než svlékání,
ach, pane,
dej mi na to víc času.
Pecen se jazykem rozkrojí
a tráva si lehá do úžasu.
Výměna slin
a v mozku je stín
a voní jeteli a kvete řeřicha
a krvavý je splav.
Bolesti vznešená,
slastí pokořená,
jsi živá i umučená.
V té podobě znám tě,
lásko zhrzená.
Teď domů tě odvezu v autě.
Ach, lásko, kdyby
Kdybych byl Homo Erectus,
ty s kouskem kůže na klíně,
já bych tě, lásko, netahal
za vlasy do své jeskyně.
Ať hrozný tygr šavlozub
by kolem řval svou říji,
klečel bych vroucně před tebou,
chrčel svou poezii.
A kdyby se ti nechtělo
chválit mé metafory,
tak hybaj do mé jeskyně
a přestaň dělat fóry.
Kdyby tu bylo Borneo
a já byl lidojed,
uvěř mi, lásko líbezná,
sním tě až naposled.
A kdyby chtěli ostatní,
mí bratři lidojedi,
tvé krásné tělo ochutnat,
svou smrt ode mě sklidí.
Kdybychom byli oba dva
čeleď neandrtálská,
Sapiens by se učili,
že není jen tvrdá láska.
Teď už jsme z rodu Sapiens
a mění se má role,
žena je někdy nahoře
a jindy zase dole.
Ach, lásko, proč máš kalhoty,
co volně z pasu visí,
já se snad za tebou vypravím
na archeologickou misi.
V mém snu pak, lásko, nahá buď,
s tím kouskem kůže na klíně,
v tom snu tě k lásce ulovím
v africké pustině.
Až bude zářit Jižní kříž
a hvězdy kolem ožijí,
na kousek kůže na klíně
budu psát poezii.
Vyznání Fráňu Šrámkovi
Zas stojím u slavného hrobu.
Jak rád bych s Vámi prožíval tu dobu
divadel a toulek studentských,
jak s rozechvěním otvíral bych
básní Vašich nové knihy
a šeptal sloky veršů z nich.
Dnes je tu trochu jiná doba,
je jiný výběr slov a málo rýmů,
jen v mnoha básních plno metafor,
za něž právem byste dal autorovi vinu.
Tak já se svými verši
pokorně vždy hledím na Váš svět
a s úctou říkám si Vás
a mnohá myšlenka i verš
se ve mně rodí z Vašich vět.
Stejné byly i mé mladé toulky
do naší sobotecké krajiny.
Ta parta kamarádů
tu mapovala skály, říčky, louky
a shora vidíte, že nebyli jsme jiní.
Ta moje generace už slavně nezvedala
postavy Vašich divadelních scén,
jen velké monology znala,
jak mnohdy z písně zná se jen refrén.
Barva Vašich veršů pro mě
je modrá letní obloha,
s bílými mráčky podoba,
jak barvy sobotecké vlajky
jsou pro nás města ozdoba.
Osudy lidí z Vašich knih
jsou všechny dávno přečtené,
žel nenapsány jsou tu nové,
jako ty Vámi dávno stvořené.
Jak rád bych jenom trochu
se od Vás naučil,
a kapky z přeteklého poháru
naplnil do svých žil.
Vždyť tento kraj i celá země by bez Vás
mnohé nenašly a nezpívaly čarovně.
Je přece nadlidské Vás v něčem překonat,
je možné jen Vás pochopit,
vážit si Vás, milovat a znát.
Vy z nebe na vše dobře vidíte.
Nelze to na mně nepoznat,
jsem Vaším veršem odkojen
a nejsem sám,
snad mi mou roli odpouštíte.
Je pro mě čest stát jenom za Vámi
a snažit se být svůj.
Básníky tu v Sobotce,
pane, opatruj!