JOSEF JINDRA

Odpusť, Básníku

Pěšinkou luční

a v šatech přijď,

v lásce nic hezčího není

než svlékání,

ach, pane,

dej mi na to víc času.

Pecen se jazykem rozkrojí

a tráva si lehá do úžasu.

Výměna slin

a v mozku je stín

a voní jeteli a kvete řeřicha

a krvavý je splav.

Bolesti vznešená,

slastí pokořená,

jsi živá i umučená.

V té podobě znám tě,

lásko zhrzená.

Teď domů tě odvezu v autě.

 

Ach, lásko, kdyby

Kdybych byl Homo Erectus,

ty s kouskem kůže na klíně,

já bych tě, lásko, netahal

za vlasy do své jeskyně.

 

Ať hrozný tygr šavlozub

by kolem řval svou říji,

klečel bych vroucně před tebou,

chrčel svou poezii.

 

A kdyby se ti nechtělo

chválit mé metafory,

tak hybaj do mé jeskyně

a přestaň dělat fóry.

 

Kdyby tu bylo Borneo

a já byl lidojed,

uvěř mi, lásko líbezná,

sním tě až naposled.

 

A kdyby chtěli ostatní,

mí bratři lidojedi,

tvé krásné tělo ochutnat,

svou smrt ode mě sklidí.

 

Kdybychom byli oba dva

čeleď neandrtálská,

Sapiens by se učili,

že není jen tvrdá láska.

 

Teď už jsme z rodu Sapiens

a mění se má role,

žena je někdy nahoře

a jindy zase dole.

 

Ach, lásko, proč máš kalhoty,

co volně z pasu visí,

já se snad za tebou vypravím

na archeologickou misi.

 

V mém snu pak, lásko, nahá buď,

s tím kouskem kůže na klíně,

v tom snu tě k lásce ulovím

v africké pustině.

 

Až bude zářit Jižní kříž

a hvězdy kolem ožijí,

na kousek kůže na klíně

budu psát poezii.

 

Vyznání Fráňu Šrámkovi

Zas stojím u slavného hrobu.

Jak rád bych s Vámi prožíval tu dobu

divadel a toulek studentských,

jak s rozechvěním otvíral bych

básní Vašich nové knihy

a šeptal sloky veršů z nich.

 

Dnes je tu trochu jiná doba,

je jiný výběr slov a málo rýmů,

jen v mnoha básních plno metafor,

za něž právem byste dal autorovi vinu.

Tak já se svými verši

pokorně vždy hledím na Váš svět

a s úctou říkám si Vás

a mnohá myšlenka i verš

se ve mně rodí z Vašich vět.

 

Stejné byly i mé mladé toulky

do naší sobotecké krajiny.

Ta parta kamarádů

tu mapovala skály, říčky, louky

a shora vidíte, že nebyli jsme jiní.

Ta moje generace už slavně nezvedala

postavy Vašich divadelních scén,

jen velké monology znala,

jak mnohdy z písně zná se jen refrén.

 

Barva Vašich veršů pro mě

je modrá letní obloha,

s bílými mráčky podoba,

jak barvy sobotecké vlajky

jsou pro nás města ozdoba.

Osudy lidí z Vašich knih

jsou všechny dávno přečtené,

žel nenapsány jsou tu nové,

jako ty Vámi dávno stvořené.

 

Jak rád bych jenom trochu

se od Vás naučil,

a kapky z přeteklého poháru

naplnil do svých žil.

Vždyť tento kraj i celá země by bez Vás

mnohé nenašly a nezpívaly čarovně.

Je přece nadlidské Vás v něčem překonat,

je možné jen Vás pochopit,

vážit si Vás, milovat a znát.

 

Vy z nebe na vše dobře vidíte.

Nelze to na mně nepoznat,

jsem Vaším veršem odkojen

a nejsem sám,

snad mi mou roli odpouštíte.

Je pro mě čest stát jenom za Vámi

a snažit se být svůj.

Básníky tu v Sobotce,

pane, opatruj!