Píšeme si

VÁCLAV PELCMAN

Letos v únoru uplynulo dvacet let od smrti básníka Ivana Skály (6. 10. 1922 – 6. 2. 1997), možno říci prominentní osoby kulturní socialistické éry. Po osvobození se plně angažoval jako novinář, byl prvním tajemníkem Svazu čs. spisovatelů, členem KSČ a poslancem Národního shromáždění.

Ve své tvorbě prošel, podle tehdejšího hodnocení, dvěma etapami vývoje: ta poúnorová byla hodnocena jako schematická, ta druhá (po r. 1956), lépe, „protože podstatně rozšiřuje tematický okruh své poezie, obohacuje ji o smyslové dojmy a postupně již odděluje poezii intimní od občanské (angažované)“. Nezakolísal ani za Pražského jara a hlavně po něm. Byl třikrát odměněn státní cenou K. G. a měl tedy zelenou pro svou tvorbu.

Knižní vydání jeho díla šlo rychle za sebou: Křesadlo (1946), Přes práh (1948), Máj země (1950), Fronta je všude (1951), A cokoli se stane (1957), Ranní vlak naděje (1958), Zdravím vás, okna (1962), Blankytný kalendář (1963), Posel přichází pěšky (1968), Čtyři básně o smrti a strom (1969), Co si beru na cestu (1975, 1977), Žízeň (1975), Oheň spěchá (1979, 1981), Bermudský trojúhelník (1982), Kalendář (1986), Havran nepřilétá s květinou (1988). Mezitím byly vydávány i výbory: Lomikámen (1972), Malé zázraky (1974, 1977, 1981), Čí je jaro (1976), Osudová (1978), Básně (1979), Héfaistova dílna (1980), Triptych o životě a smrti (1980), Okno dokořán (1980), Domov a svět (1983). A také Vybrané spisy – 6 dílů (1982–1987).

V hodnocení, zda šlo o čistou kvalitu básnické tvorby, nebo o její angažované složky, v tom se budou názory lišit. O tom, jak to bylo v zákulisí, by se mohli vyjádřit odborní redaktoři, kteří byli tehdy u toho a dosud žijí (Jiří Žáček, Milan Blahynka a jiní).

A co my, čtenáři? Tak já jsem toho přečetl dost a vždy jsem vycítil, co je přiměřené a oprávněné (aktuální postoje k tehdejší světové situaci) a co je poplatné politické moci. V každém případě vždy převažuje básnická úroveň, ale o potřebnosti takové produkce (na úkor jiných, méně angažovaných?) už mohou být pochybnosti. Ale stát, který vše financoval, musel mít vždy hlavní slovo. Jde jen o to, zda to slovo vynášel oprávněný a nejmoudřejší, ale hlavně nejcharakternější. Zatím to vypadá, že se tato poezie z knihoven příliš nevytrácí, a to je dobře, neboť je to výpověď o době a o nás všech.