JIŘÍ KNOPP

Dokud se o operaci mluví, dokud vás posílají na to či jiné vyšetření, dá se pořád od ní odstoupit. Zlom nastane v okamžiku, kdy vás půvabná sestřička vyzve, abyste se vysvlékl do naha a nasadí vám na holé tělo prkenně vyžehlenou nemocniční košili nazývanou „andílek“. Tímto okamžikem jste se z člověka stal pacientem, nebo – chcete-li po novu, klientem. Ležíte na nemocniční polohovací posteli a s vytřeštěnýma očima vyčkáváte příjezdu zřízence, který vám hodí na holá záda deku a s veselým povelem „tak jedeme“ se opře do pojízdné postele.

Teď už vám nikdo nepomůže, snad jedině Ježíš Kristus, pokud snad věříte v jeho čarovnou moc. Ale i on musel čekat tři dny, než vstal z mrtvých. Kolem vás zahlédnete rozmazané tváře klientů, kteří si vás prohlížejí jako exota a říkají si – hlavně, že nevezou mne. Chodba se zdá nekonečně dlouhá, ale nakonec vám dojektají zuby, uslyšíte „jedna, dva, tři“, ocitnete se na tvrdé podložce a nestačíte si prohlédnout okolí a jste v limbu.

Vaše operace je v rukou jiných. Vy máte to štěstí, že neslyšíte cinkot operačních nástrojů, ani slova, kterými se častují a dorozumívají páni doktoři a sálové sestry. Z vašeho mozku horempádem a nenávratně unikají kvanta neuronů a vy nemůžete nic jiného dělat než čekat, kolik vám jich v něm zbude po uskutečněné operaci. Jestliže operace dopadne ke spokojenosti operačního týmu a vy se posléze, po krátkém pobytu na jednotce intenzivní péče, ocitnete na „svém“ domovském pokoji, můžete přistoupit k otestování stavu vašeho mozku. To neznamená, že začnete s přepočítáváním neuronů. Je vhodné zjistit si, co vám váš mozek v současném stavu umožňuje. Pokud se dokážete napít, vyčurat do bažanta a rozeznáte sestřičku od vaší manželky, která vás přišla navštívit, vězte, že to s vámi nevypadá tak bledě, jak jste původně předpokládal. Horší je, když dáte mozku povel, aby zvedl ruku, a ruka zůstane bezvládně viset.

Ale když se vám podaří rozhýbat levou ruku, stisknout k sobě prsteník s malíčkem a sevřít pravou ruku v pěst, potom je to lepší, než jste mohl očekávat.

A co takhle něco hezkého říci o Manon? Třeba, že to je růže hozená do kostela… To by šlo, ale ještě to mnoho neznamená.

Teď si vzpomeňte, kde jste byl, když vám byly čtyři roky. No tak, snaž se, ty můj mozečku? Tak se přiznej, že jsi v koncích… Ono také přeskočit téměř osmdesát let není žádná legrace. A hleďme, najednou to naskočí a sedím na bobku vedle vojáka a trháme borůvky do esšálku a kolem jde rota vojáků a zpívají: Pojď s námi, Ádo, taky mašírovat, ať taky něco užiješ… No jo, táta mě nechal u staveniště opevnění někde u Borové. Jednou jsem šel s mamkou a taťkou na výlet, a táta říkal, že tady v to údolí pod námi je Německo. Za necelý rok bylo Německo i tam, co jsme tenkrát stáli.

Do první třídy už jsem chodil v Praze a učil jsem se plavat ve Vltavě. A vedle nás bydlela Věruška a já jsem tenkrát věděl, že jednou bude moje žena. Ale nebyla a měl jsem ji asi hrozně rád, když ještě teď, po operaci na ni myslím.
Žena v bílém úboru přicupitala k mojí posteli a ptala se mě, zdali chci sladký či hořký čaj. Řekl jsem, že když mám hořký život, tak chci alespoň čaj sladký. Připadalo mi to duchaplné a zábavné, jí však nikoliv. Vůbec se neusmála a postavila mi na noční stolek plnou konvici. Trochu mě zamrzelo, že se nezasmála, ale pak jsem si řekl, že má asi dost jiných starostí, než se zubit na neznámého klienta, ke všemu ještě starého.

Chtěl jsem pokračovat v testování a tak jsem si dal za úkol vymyslet nějakou větu. Trochu jsem zkrabatil čelo. Když člověk přemýšlí, tak prý čelo krabatí. Po chvilce se mi podařilo sesmolit: Již pěkných pár dní jsem ve své blízkosti nespatřil ženu, na kterou bych se zalíbením pohlédl… S tou větou jsem nebyl bůhvíjak spokojen. Uvědomil jsem si, že sice nějaká miliarda neuronů v mém mozku zůstala, ale tak nějak rozhozená, bez ladu a skladu, ale umožňující něco oznámit. Zřejmě už nemohu počítat s tím, že bych byl schopen nějakého tvůrčího psaní a psát povídky, nebo dokonce básničky.

Napil jsem se čaje, byl fakt sladký jako cecek. No, to je přirovnání – jako cecek. Samozřejmě můj mozek je schopen se bavit s chlapy v hospodě čtvrté cenové skupiny, ale nic víc. Krucinál, nic víc. Zavřel jsem oči, že se trochu prospím, když se pokoj zaplnil lékaři a sestřičkami – tomu se říká vizita.

Je po operaci, bez teploty… bolesti nemá.

Chtěl jsem zařvat, že jsem sice bez teplot, ale že jsem blbej, pane doktore, jsem blbej.

Neřekl jsem nic, ale pan primář se vrátil a přikázal mi, abych si sáhnul na špičku nosu. Udělal jsem, co chtěl a on zazářil spokojeností.

Když jsem poobědval, pokračoval jsem v testování. Co když, posílen kaloriemi, začne mozek myslet k mé spokojenosti. Uvažoval jsem, že mnozí lidé po nějaké ráně či havárii začali údajně přemýšlet jinak, lépe, uvážlivěji. Co kdybych byl takhle nějak obdařen i já. Snažil jsem se zkoušet, zda se neukáže nějaké mé lepší já. Třeba bych mohl jasnozřivěji rozpoznat lež od pravdy. Třeba bych si přečetl různé zprávy ze světa a dokázal bych se vysmát blbostem…

Ne, to jsem fakt zřejmě po té anestézii zblbnul.

Naštěstí mě přišla navštívit moje manželka a přetrhla zkoumání, kterému jsem se vystavil. Moje manželka mi dala několik otázek, které jsem nedokázal zodpovědět. Kde jsi nechal mobil, brýle, hodinky, kam sis dal ten modrý svetr a proč si myslíš, že po tobě musím uklízet…

Pomalu jsem zavíral oči a po chvilce jsem usnul. Myslím, že můj mozek nezaznamenal vlivem operace žádnou úhonu. Ještě si však prověřím, zda se mi nezměnila orientace, rozumíte, jestli se ze mne náhodou nestal gay anebo jestli jsem nezměnil politickou orientaci.